Blogy

Nejprve Tahrir, naposledy Taksim, teď se bouří Kyjev, Caracas, Sarajevo a Bankok – lid zaplavil ulice, aby vystavili účet vládě. Vlna lidové mobilizace údává tempo doby. Sotva odrostli školním škamnám naštvala je cynická lhostejnost politiky. Srdce byste museli mít z kamene, aby necítilo rozechvění v jejich glazach. Nic neodhaluje podstatu populistické politiky ostřeji než radikální pohyb mazající nedohlednou mezeru mezi těmi, kteří drží moc, a těmi jejichž jménem je moc anulována. Hra kočky s myší skončila, silové složky jako by se najednou rozpustily a tyran zůstal osamocen neschopen odporu. Když Nicolae Ceauşescu nejistě kynul pískajícímu davu v listopadu 1989, ve vzduchu už visel neslavný útěk a bídná smrt.

Epický, plný zvratů, před zraky světového tisku byl v roce 2011 boj o Tahrir. Pohyb skutečnosti … Husni Mumbarak postupně ztrácí kontrolu nad Káhirou – začátek konce. Kyjeve minulého týden nabídl podobné výjevy. Prezident Viktor Janukovič byl vyhnán, poté co policie začala po demonstrantech střílet ostrejma.

jsou dvě města, v nichž jsem pobýval před lety, města, která se změnila, jedno jako by už zcela bylo zničeno, druhé přežívá v památkové impregnaci, k jejímuž dýchání, životu, všednodennímu napětí se nemohu vyjádřit, protože žiju už někde zcela jinde, jsou v něm ale místa (mluvím o Olomouci), kam se mohu vrátit k nahlédnutí, chvilkovému pobytu, dokonce i v jakési naplněné skutečnosti, kdy víte, že život nemaříte, ale pulzujícím obsahem plníte, i když vše ještě úzce spjato s osobami, přáteli, společenstvím, které vymírá, které zčásti již nenávratně vymřelo a zapadlo do hlubin (ne)paměti, druhé město je Ostrava, když jsem ji zase po letech navštívil, její centrum, po absenci čtyřiceti let, měl jsem stísňující a nevývratný dojem města vybombardovaného, tam, kde jsem pamatoval živé, obydlené domy, byly najednou polosterilní trávníky, prázdné průhledy, jimiž oko nezachytilo nic podstatného, živého, dříve tak industriálně krásného, kde je to město, kde jsem v 50tých a 60tých letech vyrostl?!

kontrasty bez kompromisů jsou
nekompromisní je život bez kontrastů
krajina po dešti je jako vyšívka
kontrast • kompromis • život
trojice jako vyšitá
Boha bych sem netahal!
All you don't need you find on Portobello Road!
kompromisy bez kontrastů?
ubohé bezobsažné bezobratlé kontrasty
plácají se v kaluži po dešti
bezohledné kontasty pronikají pod kůži
27. 2. 2014 Londýn

trvám na tom, že tento tak zvaně humanizovaný svět se tisícero způsoby obrací právě proti člověku, anebo aspoň proti člověku, jakým jsem já, agrese aut, která mi na každém kroku komplikuje a otravuje chůzi, zasviňuje už tak svinský vzduch, každý – a to mi nikdo nevymluví – v zoufalé zbytečnosti řídí své autíčko k usnadnění – čeho vlastně? nákupu? když dříve jsem měl do mlékárny třicet kroků, do rybárny 20 a do pekařství 40? vše nakoupeno do jedné, umyvatelné a na mnoho použití připravené tašky? proč se kolem mne vrší jenom odpadky k nižádnému lidskému použití, pouze po jakési tajemné recyklaci, kdy z jednoho svinstva se vyrobí druhé, – agrese, všudypřítomná agrese, která mě nutí každý den v obchodě, kde kupuju mléko a sem tam něco k tomu, odpovídat na otázku „Máte B. kartičku?“ proč musím na tuto veskrze agresivní a otravující otázku stále odpovídat?

VŠEchno se tak hezky postmoderně prolíná a obrušuje a opracovává. Včera byl fotbal, dneska je Majdan a zítra se bude tančit VŠUDE … Tchien-an-men, Tahrir, Taksim, Majdan Nesalechnosti – místa, která píšou historii a podle VŠEho nesou s sebou nějaký semantický obsah … Náměstí se naplnila davy nespokojenců, kteří pozdvihli své hlasy a vyzvali přestavitele moci k dialogu. Moc reagovala agresí … a jak to zafungovalo všichni víme.

… všecho je v poklidu
četníci střílejí do lidu
lidé zas házejí kamení
jen já vůl se neměním
Homér

„Nestojí to za to komentovat.“ (Karel Schwarzenberg)

Soudružka Marta Semelová (53) je česká politička a od roku 2010 poslankyní Sněmovny parlamentu České republiky za Komunistickou stranu, dále jen Rudá Kráva. Rudá Kráva je rozvedená úča v menopauze. Diagnóza: píča. Na povrch prosakují slova jako skorbut, lepkavá, smrdí, sračka, žvýkačka a evangelium:

„Nic není z zevnitřku vcházejícího do člověka, což by jej poškvrniti mohlo; ale to, což pochází z něho, toť jest, což poškvrňuje člověka.“ (Marek 7,15)

Ústava České republiky zaručuje svobodu projevu, navíc je Rudá Kráva chráněna imunitou, a tak nám k blížícímu se výročí Vítězního února oznámila v televizní šou Hyde park, že justiční vraždu Milady Horákové je třeba vnímat tehdejším pohledem, tehdejší situací. „Je třeba zohlednit historickou souvislost.“

Docent Ateriéru intemedia Fakulty výtvarné výchovy Vysokého učení technického Brno Herr Václav Stratil se v noční televizní šou národu oznámil, že má rád Adolfa Hitlera. Rudá Kráva pro změnu uctívá Klému Gottwalda a s žáčky nosí šeříky padlým rudoarmějcům … translace, transgrese, transcendentalita, život na růžovo, sado-maso na živo. S námi to zvládnete! Nápady neznají hranice … Mona Marta

days like this, takový jeden den, rozčísl jsem si hlavu při pádu se schodů, slabost si nechtěl připustit, drsný beton, jakási ostrá železná součástka, sedm stehů, začerstva, tajemné fungování těla, kontinuální duševní vědomí, všechno mě nutí ke spánku, ale spánek je klamný, spánek je zrádný, ne nadarmo píší moudří „spánek je něco velmi tajemného; člověk, který představuje svobodnou osobnost, sám se ovládá a řídí, odpoutává se ve spánku, vydává se ze svých rukou, svěřuje se silám své bytosti, kterou nestvořil a nepřehlédne; spánek je aktem důvěry ve vnitřní správnost, jistotu a dobrotu lidského světa, aktem bezstarostnosti a srozumění s nepředvídaným“ (Karl Rahner), ale jak, když právě tomu důvěřovat je tak těžké?

pozvánka na výstavu s krásným názvem „mizzina“, čtu „mi zima“, taky mi zima, často, ani ne tělesně jako duševně, vzdorování vysilující, co zbývá člověku, než se v tomto usilování skutečně „vysílit“? máme však více sil, než si myslíme, vždycky více sil, stará sms – z roku 2009!

ráno, ba spíše už dopoledne, velmi dlouhý sen: nejprve o koníkovi, kterého jsem našel ležet v poli, někde jakoby u Vysočan, hned kousek od příkopu, chybělo mu levé přední kopyto, i s prvním článkem nohy, měl jsem jasnou představu, že chybějící část nohy bude někde poblíž a jal jsem se ji hledat (ještě s nějakým pomocníkem, kterého však nemohu blíže indentifikovat), jdeme přímo k odvodní struze v příkopu a nacházíme zamřížovaný poklop, kterým voda z příkopu při deštích odtéká, „pomocník“ se spouští pod poklop a hledá kopyto, po chvíli je pod bahnem nakonec nachází, jdeme nazpět ke koníkovi a cestou se domlouváme i s nějakým místním hospodářem, pokládaným za „koňáka“, že našeho koníka zase přivede do kondice, ale na operaci nohy si prý netroufá, rozhodneme se tedy koníka odvézt k operaci do nemocnice, střih, operace dopadne dobře, protože už vidím koníka se zavázanou přední nohou, a pak ještě jednoho, zdravého, spolu s ním, toho nemocného ukládáme na valník a odvážíme na „naše“ hospodářství, které se nám jakousi shodou úmrtí blízkých lidí uvolnilo, koník po chvíli již může chodit, ba běhat, a přidává se ke druhému, zdravému, jednoho si osedlám já, druhého „pomocník“, střih, nacházím

probírám se starými bločky, vyhledávám zapomenuté poznámky, shrnuji, odškrtávám vyřízené, nevyřízené sumarizuju… nacházím nádherný citát z Čepovy Polní trávy: „,Hudba je největší dar, který ponechal Bůh člověku, když ho vyhnal z ráje,‘ říkal chlapci starý rechtor Matocha, ,bez něho bychom neunesli tíhu a smutek svého vyhnanství. Nespouštěj se jí nikdy. I kdybys byl tím nejchudším a nejbídnějším člověkem na světě, nezahyneš, dokud ti bude ona znít v srdci.‘“ – kde jsou všichni ti „rechtoři“, kteří bývali v dobách boje o jazyk, o národní existenci? co zbylo z lásky k vlasti, národnímu společenství? co zbylo z tradičního života „otců“? kdo za ně postaví svůj hlas? nevím, jen ironie a mystifikace, snad v lepším případě sarkasmus, jakási ochablost ducha v soustředění na „míru nezaměstnanosti“, zdražování potravin, prolamování limitů (čeho ještě?), nemiluju ironie, moje téma již drahnou dobu, mám i řadu citátů, které tuto mou nechuť dokumentují, zde třeba André Suarez: „Člověk hodnot a nejpřesnějších náhod (řeč je zde původně o Napoleonovi) neodsuzuje ničeho tak důrazně jako člověka ironie: ironie ruší každou hodnotu a zvrací náhody. … Ironie je falešnou mincí v usuzování.