Blogy

minulost je v prdeli –
– darda jedna sentimentální
minula
kurva tyčka
skutek skutkem rozbíjí
na padrť

stavím do prdele most
připadám si starý
bílý na kost ohlodaný
a kráčím bílým lesem …
srnčí – bílé stopy
míjím krmelec
srší

„KUNDA“, pravím vám. Sedím na terase Café-baru Suprematique. Je slunečný podvečer z konce října. K zemi se snáší platanové listy. Na stole chladne šálek černé kávy … KUNDA vstoupil do dějin – nikoli po boku Tomáše Garrigua Masaryka, jak si sliboval, nýbrž následuje Milouše Jakeše na bazaar bizzar .

Přemýšlel jsem jak se k jeho verbálnímu projevu postavit … nakonec jsem se posadil a objenal si ferneta. Do zahulené putyky jsem to měl vždy blíž než na Hrad.

„Na zdarova Miloš. Mnoga ljeta. My vstrietim sa pod stolom.“

Šli sme se kouknout na dóm. Už zvenku to bylo hustý – fakticky architektura – tak sme vlezli dovnitř. Mrholilo (venku), zato vevnitř to smrdělo chcánkama a bylo to ještě fantastičtější. Klenba se klenula výš a výš, až sem skoro zatoužil poznat křesťanskýho Boha. Zapomenout na svých sedmnáct ochranných bůžků, protože tenhle velkej Bůh by mně určitě helfnul v těch věčnejch sračkách a mizérićh a stokách. S ním by bylo uřčitě jednoduší se domluvit a možná by to všechno i dávalo smysl. Pomoh by mě porozumět těm několika štětkám, se kterejma jsem si užil svoje, zapomenout na debilní hoknu, taky na noci o hladu plný šílenství. Mám za to, že každej, kdo překročí práh dómu, si musí něco pomyslet. Možná, že skutečně změní svou víru, ale co se mě týče, víru bych neměnil. Kdybych se stal věřící, pak by musel tam dole v pekle ďábel zůstat úplně samotnej. To by vode mě nebylo pěkný. Když totiž příde na věc, postavím se vždycky do špatný fronty. Taky do těch duchovních záležitostí moc nevidím. Nejsem žádnej filosof – sázím na intuici. Můj soucit patří poníženým, trpícím, prokletým a zatraceným … ani nevím proč vlastně, snad pocit sounáležitosti. Bejval jsem jedním z nich … ztracenej, zoufalej, tvdohlavej nýmand, předposranej srab … i když občas jsem snažil bejt na lidi milej, ale sralo mě to. Dávno jsem věděl, že je to na hovno a všecko dělá jen horší.

„Krátké epizody bez rozvleklých vět …“ poznamenal jsem si na lístek, který mi sloužil jako záložka. Tolik o neobvyklé publikaci Aleše Klímy. Autor sebral texty z posledního desetiletí a svazek nazval Černobílá. Na obálce se černá s bílou slily v šedou, uvnitř jsou texty středově souměrně rozděleny na černé a bílé. Otáčím knihou sem a tam. Na hraní!? Začal jsem číst podle šachové konvence. Bílá …

…
a jako mravenci ferdu, včelky máju
my máme krista
v pavučině je dost místa

já vím že na podzim
krovky v trávě musí tlít
náš pán byl tesař
ale topení
jistě uměl odvzdušnit

a jestli ne
tak konvertuju ke hmyzu
ferda ví jak víno z trubek vypouštět
trnový šátek na krk uváže mi
a ukáže jak odpouštět

Mezi texty jsou roztroušeny kresby uhelným mourem od Dagmar Šubertové. Torza, obrysy figur … Anonymní bezejmené postavy vystupují z textů … Milenka netuší, že ten její v zahradě líbá jiného.

krásné, jeden vedle druhého, že ještě žiju, že ještě žijeme, den se zajisté krátí, nejen podzimně, i úběžníkem tohoto všeho snažení, mám zpoždění ve všem, ztěžka vyplňuju mezery v „úkolech“, které jsem si zadal, taky dneškem je potřeba žít, aby zítřek neunikl, a ten, jak známo, dosti bude mít na svém trápení, nevím, zda compjútrový svět člověku život zjednodušil, nebo zkomplikoval, každopádně zkrátil čas, znepřehlednil lidské vztahy, zmátožnil jeho fyzické bytování, snažím se ovšem ze všeho těžit dobré, dali jsme se na vojnu, nutno bojovat, v knize Job jsou slova povždy platná, „Militia est vita hominis super terram“ (Job 14, 1), „Život člověka na zemi je boj“, co dělám špatně, že přítel (nebo už knihu našeho přátelství zavřel?) T. P. mi výslovně mobilně-telefonní zprávou sděluje, abych mu nadále neposílal „noviny“? tedy noviny poutní, „Provodov“, který okupuje velkou část mého života, mého času, dává smysl dnům námahy i nicnedělání, na čem jiném mi více záleží? „noviny už mi prosím neposílej“, co tedy?

Posekal jsem zahradu. Norma se posouvá. Nejprve jsem jezdil v soustředných kruzích, tam a zpět, potom nahoru a dolů. Posekal, pokosil, vyžal meze … Žně pomalu začínají. V trávě právě rozkvétal jetel.

Opět podobno je království nebeské vrši pustěné do moře, a ze všelikého plodu shromažďující. Kteroužto, když naplněna byla, vytáhše na břeh a sedíce, vybírali, což dobrého bylo, do nádob, což bylo zlého, preč zamítali. Takť bude při skonání světa. Vyjdou andělé a oddělí zlé z prostředku spravedlivých. A uvrhnou je do peci ohnivé. Tam bude pláč a skřipení zubů. (Mat. 13, 47 – 50)

Posekal jsem jetelo. Vyhýbal jsem se dubovým semenáčům, kteřé v trávě vyrašily. Podle předpovědi počasí pršelo. Na tisové větvi a spolk kos dozrálý plod. Semena jsou jedovatá. Nepršelo. Zase se spletli. Obsahují alkaloidy, např. taxan. Odvar z čerstvého jehličí, se užíval vyvolání potratu. Semena s oblibou požírají a rozmnožují ptáci, nejčastěji drozdovití.

Vysokoprocentní umění …. Umělecký trojlístek vydestiloval ze slavného Beysova Mastného růžku kořalku – a pak ji vypil. „Chutnala tak trochu po parmezánu.“ trdí profesor Markus Löffler. Společně s Andreem Koprysem a Dieterem Schmalem vydestilovali v Paláci umění v Düsseldorfu pomocí lékarnické soupravy nejprve osmdesáti procentní špiritus, který pak zředili na padesáti procentní kořalku. Někteří z hostů na akci měli možnost ochutnat několik slz tohoto elixíru. "Je to umělecké dílo, které vyprchá." nechává se slyšet Löffler.

… není nutné začínat – není nutné končit. Totiž ani jsem nezačal a zatím končit nehodlám … volně plynout, pokračovat v proměnách, bez ptaní překračovat hranice. Slunce svítí, včely šumí v koruně, myslím, javoru … jen další nedělní ráno. Sedím v zahradě. Na modře károvaném ubruse stojí šálek černé kávy. Nic víc – jenom slova.

To je vedlejší … sypu nápady z kapsy, zatímco sám si lžu do rukávu. Na Tribuně stojí Michel Foucault a hovoří o pravdě – opravdu bojuje o pravdu. Musíme si vymezit vztažnou soustavu, pravda by měla zůstat invariantem. Stejně se vždy najde kanimůra, která nám do té naší skládanky nasere nepatřičné prvky, které nejdou nikam zařadit – nikam nepasují.

nestává se ze mne misantrop? člověk jako by stále se obracel proti člověku, jako by stále se obracel sám proti sobě, ničil se, deptal, tupil, ponižoval, ekonomika prý stojí na „automobilovém průmyslu“, proč? k čemu je to dobré? k čemu je dobrá ta gradující devastace prostředí, v němž žijeme, stále limitovanějšího, stále zasviněnějšího, proč jsme ve vleku toho děsivého automobilového popojíždění odnikud nikam? z mé země tranzit pro zboží, které nepotřebuju, krajina zjizvena betonovými pásy, stále širšími a stále delšími, kam? ekonomika mé země ale prý na tom stojí, jak vyjádřit svůj odpor? jezdím autem minimálně, většinou autobusem, který bývá poloprázdný, někdy též nějakým večerním vlakem, který bývá skoro prázdný, jak je to možné? moji zemi prý živí automobilový průmysl, a jistě hlavně vývoz toho svinstva, proč? k čemu já takovéto „projekty“ potřebuju? v jakém smyslu se těmito „ekonomickými úspěchy“ stáváme lepšími? jsem zhnusen, bojím se, zda nepadám do skutečného misantropismu, nakupuju levné jogurty, vedle mě debatuje dámička s desetiletým synem: „Karamel!