Blogy

první housle touží, dovolávají se boha, mračna se rozestupují, bůh jim odpovídá, nešeptá, hluchému řve do ucha – tělo zůstává stát, ke kůru vyletí jen hlasy, klíč, který začíná tichem, je jediným klíčem k duši – šílený živel se vrací noční Vídní, sprostý a neurvalý, vzduch se chvěje jako boží dech, dovléci musí k psacímu stolu balvan na zádech –

Beethovene, slyšíte to ticho mezi tóny, když padáme ? když nás obklopí, naše duše zpívá ! – druhé housle touží, objeví se milující ruce, pozvedávají vše k Nebi, zlatem se zalévá země, nic neexistuje, čas je nekonečný ! – rozptýlím se ve chvíli, v níž mohu žít na věčné časy –

pomazat spánky výtažkem z durmanu, procítěně našlapovat kolem ohně, větvičky pod nohama praskají, z plamenů vylétnou vrány, možná až z horoucích pekel, bytosti, jež nikdy nespí, klovaly nám do očí, je lépe nevidět, než být hluchým? – v pohanské Svatyni Ohně pod Petřínem zní devátá symfonie – na chvíli zavřít oči, ať zaslechnem, co's nikdy neslyšel, jen ve své hlavě –

mnoho autorů píše o bolesti a o strádání, vlastně o bolesti taky jako o jediné realitě, jediné důsažné mocnosti, která člověka uchopuje, tvární a směruje, po výtce směrem většinou nepochopitelným, Witold Gombrowicz, tvůrce, jehož myšlení mi velmi vyhovuje a již mnoho let mě inspiruje v úvahách, dokonce takto chladně sděluje tuto definitivu, kterou bych se z velké části ani nesnažil vyvracet: „… Opravdový realismus tváří v tvář životu je vědomí, že jediným konkrétnem, skutečnou realitou je bolest. A zatím, současná filosofie se prezentuje s doktorským, profesorským tónem, jako by bolest ani neexistovala. Sartre došel dokonce až k tvrzení, že i mučení může poskytovat rozkoš, jestliže si mučený představuje, že po smrti přijde do ráje. A tohle pro mě naprosto neplatí. Myslím si, že tento lehkomyslný způsob nakládání s bolestí profesorským tónem je jednou z chyb současné filosofie, která je nesmírně měšťácká a navíc vytvářená universitními suchary. … Chtěl bych napsat něco, co by opravdu přispělo k pochopení bolesti, něco skutečně strašného a absolutního, samotný základ reality.

Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozemcům dokazují jak hluboce byl filosof poznamenán lidovým katolictvím.

Matka mu zemřela 3. května v Meßkirchu. Ještě 30. dubna jí píše z Marburgu: „ … a denně se za tebe modlím, aby tvé utpení bylo snesitelnější. ‚Buď dobrým, život beží rychle.’ kladla jsi mi na srdce, když jsme se loučili.“ a mateřská slova se nezapomínají. „‚A aby to stálo za to, matko.‘, odpověděl jsem Ti.“

Prostá slova matky o pomíjivosti života se synovi zaryla pod kůži. Jsou výrazem lidového katolictví od jehož myšlenek se filosof sice dokázal oprostit, ale nikoli však od prožitku. Nedávno vydané Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozencům ukazují, jak vzdálen byl od Meßkirchu – hluboký vnitřní výraz namísto hledání překlenutí. Heidegger je rodinným člověkem, který si stýská po hornošvábské krajině, žehná se domovem, děkuje otci Friedrichu Heideggerovi (1851 – 1924), povoláním bednářem a zárověň kostelníkem, za hezké dětství.

chtít políbení duchem léčit jako poruchu osobnosti, stejné neštěstí jako vstřebat prasklý žlučník, vyčistit lihem zašedlou plíci, tablety vysypané z dózy sypou se z okna na ulici – jedna vedle druhé visí ve tmě jako vyhaslý měsíc, rozházené drobné mince, pro které už nesehnu se – chladné a suché jako zimomřivá kůže v létě, jako prach z křídy, jako svorka na obvaze, dotěrné jako doteky cigarety vypalující díry v papírové stěně – ať do všech koutů světa rozkutálejí se, daleko ode mě! –

lithium - zabiják, tank přes naježenou armádu na rukách – lithium, nepřítel jiné inteligence, lithium, poslední řešení pro zoufalce – lithium zvedá bílý prapor v duchovní válce – lithium lítosti – lithium, vyhozený kloub z palce – lithium, obstarožní zadek na kopance – lithium, nůžky na konci lana provazochodce –

Začnu otazníkem na konci této holé věty a potom budu pitvat, přehrabovat a pátrat po společném jmenovateli … Proč jsme do takového stavu dospěli? Obecné formulace jsou prostorem k interpretaci … obecné formulace vůle lidu … rétorické bubliny v bouřících vodách … Věškerá moc náleží lidu? Kdo je lid? Leží nebo náleží? Co je lidská přirozenost a jaká je její podstata?

…volby proběhly, další volby proběhnou jako svobodné v obvyklých intencích … v Praze kokain v Plzni heroin … v neodmyslitelním proudu hesel, aby tu i naše děti chtěly žít … ano – bude líp! v záplavě barevných plakátů a exaltované rétoriky, jejichž vlnitá myšlenka je volně spojena se stylizací osobností … Majitel zemědělského monopolu se rozhodl národ vzkřísiti k životu … universitní profesor a můj soused volá po alterntivě, alternativě pro národ … v plenárních sálech zaznívá ozvěna pochodových písní a touha po onom spořádaném životě ve stínu velehor, kde dobrý a spravedlivý otec dobře živeným dítkám uděluje rukou spravedlivou čokoládu té správné značky.

kůže zrohovatěla
proměnil jsem se v aligátora
šustí šupiny těla
proměnil jsem se v aligátora
pachuť patra železa sklapla
proměnil jsem se v aligátora
krev žilách ztuhla
proměnil jsem se v aligátora
bezcitný bez citu
jsem aligátorem
jsem poslem anděla smrti
jsem otcem nenarozených dětí
unaven – poledním sluncem unaven
jsem aligátorem
nádech výdech hydraulické pohyby
jsem aligátorem
bezpředmětná krajina za oknem
a tak dál
a rázem
aligátorem

jak psát a neopakovat se? a přesto psát, o životě, který se (ne)opakuje, cesta ze Z. do B. se zkrátila na hodinu a půl celkem pohodlného cestování, kde potřebuju být o hodinu nebo o dvě dříve? nic mě nenapadá, vločky času sněží dál, pravidelně, zdánlivě jako by se nic nedělo, nic neodčinitelného, nic nenávratného, nechutné fronty u pokladen supermarketu v půl osmé večer, proč? zboží jakés takés dodají, na placení si počkej, víme, že neutečeš, a téměř každodenní vybafnutí, „máte B. kartičku?“ nemám, nikdy jsem ji neměl a ani ji nechci, chtěl jsem si to kdysi napsat na prázdnou účtenku, aby mě u pokladny tím dotazem neobtěžovali, neudělal jsem to, jen v hospodě vykládal, gestikuloval, teď jen – nezdvořile ovšem – mlčím a skládám jídlo do tašky, nemám sil už na tu – v jádru agresivní – otázku odpovídat, nechci se s nikým bavit o ničem, co mám a co nemám, tady jsou peníze, vemte si je a dejte mi pokoj, zamýšlím se poslední dobou nad zvuky a hluky, nad nejrůznější hudbou, nad něčím, co bychom dříve nikdy za hudbu nepokládali, dnes hranice nejsou, v postmoderním změtení je stejně všechno jedno, čeho se chytit?

Asociace blahobytu, nouveau-riche – držet se pěkně při zemi, jak jinak, když už netouží býti hrdiny … Abdul Haji se načil střílet, když chránil stáda svého otce před bandity. Sám sebe ptám, kde jsem se to octnul … dávám volnost myšlenkám … Prapodstata za smyslovým vnímáním a duševním prožíváním … v podzim postupně přechází babí léto … paprsky slunce zlatí jehlice modřínů. Archaická krajina posetá balvany … moře se vylévá z břehů a slunce tmavne ve stínech večera.

V obchoďním domě, nenapadl by mě vhodnější název, jménem Westgate-Mall na předměstí keňského Nairoby postřílela somálská islamistická brigáda se zvukomalebným jménem Al-Sabáb několik desítek neviných zákazníků. Vtrhli dovnitř a začali kolem sebe hlava nehlava střílet … Honosný chrám spořeby … chladná čistota a účelovost vylučujující jakékoli překvapení … spotřebitelé jedou po schodech nahoru, aby nasytili své potřeby a spokojeni míří dolů … Procházejí se mezi honosnými výkladními skříněmi, kde je nejmodernější zboží vyzývá ke koupi. Ozval se svist kulek, koridory obchodního domu ovládl chaos a panika. Zarachotily dávky z kalašnikovů … masakr … Ty blážo! Chvíli trvá než si uvědomí, co se děje … několik okamžiků … v obrovských vnitřních porstorách se zvuk střelby bolestně rozléhal … Káva jim zhořkla v ústecha hodnoty západu najednou pozbyly platnosti, staly se lhostejnýmy … Stařec z hory – Hassan-i-Sahba – dokázal vždy vytěžit z minima maximu … Kateřina Waltonová vypráví:

napadá mě často porovnání, jak se žilo dřív a jak se žije dnes, je to logické, stárnu (nemoudřím, naopak vzpomínám na wildovský bonmot o tom, že „tragedií stáří je, že je člověk mlád“!), stárnu a přemýšlím nad tím, jak je možné, že dříve se o penězích mnoho nemluvilo, zatímco dnes se o nich mluví permanentně, dřív jogurt s rohlíkem byla docela normální večeře, ovšem musím zase říct, že ten jogurt byl nejspíš jiný, a ten rohlík taky, nehledě k tomu, že stál 30 halířů a jogurt něco přes korunu, úžasné vymoženosti jsou dnes, ohromné ledničky nabité kdovíjakými zásobami, špajzy a sklepy jakbysmet, ale na nic takového si ze svého dětství nevzpomínám, uzounká spíž vestavěná do kuchyně, nějaká marmeláda, polooschlý mazanec, předvčerejší a stále poživatelný chleba, snad nějaká konzerva, mléko kupované do bandasky se svařovalo a nechávalo vychladnout, syrové mléko se prakticky nepilo, vařilo se z toho, co se přineslo, moc se o tom nemluvilo, nakupoval jsem pro celou rodinu (čtyřčlennou), 2 l mléka, kilo chleba, pět rohlíků, čtvrtku másla, sýr eidam, tvarůžky, brynzu (kterou jsem dostával na dopolední svačinky do školy a byl jsem tou brynzovou chutí tak udolán, že některý ten úhledný balíček

nad ránem sen, přijeli jsme do malé vesničky, jakoby někde poblíž Onšova, hostitelem je nějaký můj vzdálený bratranec nebo přítel, vcházíme do jejich usedlosti, v místnostech na zemi je sláma, na dvoře hodně bláta i jiného nepořádku, pozornost se soustřeďuje na psa, běhajícího v tom nepořádku sem a tam, uvědomuju si, že v obci bydlí taky moje babička, ale má už přes devadesát, kdoví, jestli ještě žije nebo jak se jí v takovém věku daří, nakonec vycházíme na náves a zjišťuju, že hned první domek na kraji obce, nízký s modrou malbou na způsob žudra kolem dveří, je ten její, babička je ovšem čiperná, vychází hned ze dveří, bez poblémů mě poznává, ptám se jí taky, co čte, prý Kantovu Kritiku čistého rozumu, zdá se jí ten Kant hodně „zbožný“, což mě sice udivuje, ale nijak to nekomentuju, vracíme se do původní usedlosti, díváme se z okna na rybník, kolem probíhá debata o tom, jaká to je řeka, která z rybníka vytéká, účastníci se dohadují, zda Dráva nebo Sáva, vidím náhle jakoby vnitřním zrakem mapu, na níž je značena „Sáva“, což hned dávám k lepšímu s jistotou, že tomu tak skutečně je, nikdo neprotestuje, po rybníce plavou kachny s mladými káčaty, mezi nimi poletují ohromní otakárci fen