Blogy

Ve dnech 11. a 12. ledna proběhl v Boro klubu na Křenové festival přátel věnovaný mrtvému androšovi Pavlu Homéru Ambrožovi. Ulice Křenová nepatří zrovna do výkladní skříně moderního dynamicky se vyvíjejícího Brna a nenápadný vchod do sklepení šedivého činžáku v bezprostředním sousedství oploceného rumiště dává tušit, že Boro je tajné místo. Návštěvník se musí opřít do těžkých dveří, aby vstoupil do zcela zakouřeného baru. Z oblaků nikotinu se vynořují známé tváře.

„Každé slovo je autobiografické, a zárověň každé slovo je fikce.“ poznamenal William S. Burroughs. Hned za dveřmi se na hospodském stole rozprostraňuje distro Dřevěné cikády. Vousatý pán s cigaretou a stále poloprázdnou sklenicí poličského piva rozhazuje rukama – láká potencionální zákazníky.

V tování hale ponechané působení okolí po zdi se plazí rozvody a černý bez. Světlo sem proniká děravým stropem. Je pondělní ráno, kolem ticho utlumeného provozu. Všude se válí torza nábytku, rozlámané židle, vyvrhnuté polstrování, části něčeho, co snad sloužilo svému účelu … Kdeže loňské sněhy jsou …

Ještě maličkost. Tuhle informaci nemáte ode mne.

Samozřejmě že ne … získal jsem ji sám díky své neúnavné píli.

Posadil jsem se k pracovnímu stolu. Židli chybí sedátko, takže to není zrovna pohodlné sezení. Desku pokrývá směs mastného balastu z omítky a sazí. Na stole leží brožované vydání knihy jejíž autor ani název nic neříkájí.

Na rohu stál vypálený dům. Ohořelé balkóny trčely do ulice jako mrtvé pahýly. Cihly byly zčernalé. Okna i dveře shořely a zůstaly po nich prázdné otvory, dívající se netečně do ulice … Ulice byla plná odpadků.

anketa v „Parlamentních listech“: jen 14% lidí je pro další integraci v EU, 61% žádá „v žádném případě nepřijímat euro“ a „pravomoci EU oslabit“, 25% občanů je pro „úplné vystoupení z EU“, je to varovné a tristní, jen potvrzuje účinnost proruských angažmá na mnoha místech, myšlení zničené normalizací, kdy většina „národa“ selhala, nyní jen malé procento lidí je schopno uvažovat s nadhledem, se znalostí historie, v intencích tisícileté evropské civilizace, kultury, zcela zřejmé odsekávání již tak dost nepevné větve, na níž tato „republika“ ještě jakž takž suverénně (eh, ty obavy o „ státní suverenitu“ v EU, jak jsou falešné a pokrytecké!) sedí, – jak jsem psal včera: stádní, nemyslivé tupanství v "národě" vítězí, buranismus se stává normou (a výchovně vane rovnou od Hradu pražského), užitek, peníze a touha po moci, mocičce v tomto morálním chlívě vítězí, tleská se nejodpornějšímu průměru, vulgaritě a „starým předsudkům“, které nás postupně budou stát (evropskou!) svobodu, o níž snad v roce 1989 ještě bylo nějaké ponětí, nemohu se ubránit tomu slovu: alegorii „vychcanosti“ by měla mít ve znaku tato země, ne, s tímto nechci mít nic společného, co tedy?

málo se toho děje, pomáhám si knihami, ty nezklamou, pakliže správně padneme na tu dlouho odkládanou, několikrát chabě rozečtenou, kdy v pravou chvíli právě ji v chladivé noci, která se krade za okny – zatímco my v péřovém spočinutí, v důvěrně nažloutlém světle lampy se schoulíme do sebe – kdy tedy právě ji do rukou uchopíme (Verner von Heidenstam, Pout sv.

Umění musí být krásné.

„Chci, aby umřel, kdo přestane cítit.“ požadoval André Breton.

Neumím pracovat s krásou jako měřítkem. Pod pojmem krásy si představím obraz ženy. Smrt je měřítkem života!

Se slovy, „Odpusť jim. Nevědí, co činí.“ umítal Kristus na kříži.

Střih.

Červený pokoj – odpoledne v červeném pokoji – stěny jsou tu rudé, koberec černý a bílý nabytek jako by se vznášel. Ona jen korály perly a rybíz je název prvotiny Pavla Šuhájka. Z obálky vystupují tvary – obrysy, siluety postav – Petra Ferebauera.

… který tvar byl podstatný nebylo jasné  …

Děje jako by spolu nesouvisely. Vydalo brněnské nakladatelství Vetus Via l. P. 2013. Útlá sbírka je formálně rozdělena na dva oddíly – římska I a římská II.

Aber heejoo … jazykem, kterému není rozmět … insuficientia, EQ, I ťing. I think the triumf of instinkt … vítězství pudu nad rozumem – ryzí krystalické bytí. Venku svítí slunce a za chvíli se setmí. Pod oknem hřeje radiátor a králík v kleci ostražitě natahuje uši. Udělám si mátový čaj. Opakování utichlo v kontextu. Kontext nelze opakovat.

„Slovy se snažil napodobit obrazy.“ napadlo mi četbou Klabundových slov …

Na loďce

první tahy štětce
jako rudá oblaka
odjel jsem v loďce
přítele Jinacka.

kovově chřestí štěstí
opice zase skřehotají
k jakému aber heejou
mě plachty ponesou

Zeleň modř rtuť … křiklavé barvy. Najdi pět rozdílů!!! Nehodící se škrtni!!! ještě máš čas, aby na lásku sis hrál  …za patero řekami a patero horami anděl smrti s úsměvem už čeká!

Paní učitelka se ptá Pepíčka: „Pepiku, čím bys chtěl být, až budeš velkej.“

Pepíček: „Paní učitelko, chtěl bych říkat lidem, že musí zemřít.“

Nevím proč, ale ta smtr se mi tam dokola plete.

Mám cosi na duši
stejnokroj nesluší
mně ani tobě
Všichni jsou na plese
tak žádný deprese
leda až v hrobě

Vyjádřil by to Homér a Villon, by snad dodal tvrzení o ruce v rukávě.

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.

Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.

Homér psal o smrti a chtěl býr katem.

… přiťukla si s ním, maličko upila a sedla si mu na klín, když si ještě předtím vybrala z mísy pěknou žlutou hrušku a hned se do ní zakousla. Víno bylo teplé, odporně sladké … vypil až do dna a náhle ji zprudka políbil vlhkými rty na plný krk. Přitiskla mu na ústa velkou dlaň vonící chyprem: „Bez líbání, prosím.“

… a zatímco dojídala hrušku, roztáhla nohy. Rozhrnul župan s draky na jejím bílém těle s mohutným poprsím a hustými černými chlupy pod širokým zvarhanělým břichem. Je už stará, pomyslel si, když pohlédl na její pórovitou, křídovou tvář se silnou vrstvou pudru, na oranžové rty plné prasklinek, na špatně nalepené řasy, na širokou šedivou pěšinku v rovných vlasech, připomínající barvou viks na boty, ale to už dočista ztrácel hlavu z toho velikého a bílého nahého těla, z kulatých prsů, jejichž nahé bradavky byly neuvěřitelně malé, a z měkké zadnice, která mu těřce spočívala na klíně …

Lisa-Marie je v koupelně, kde si třesoucí se rukou holí nohy. Už několikrát se řízla. Ruce se jí třepou. Nedokáže vytěsnit myšlenky na … „Do prdele, do prdele, do prdele …“ proklíný sebe sama. Neví, musí … Odtud není návratu … připomíná chodící mrtvolu … ani cigaretu si nedokáže zapálit. Utěšuje se … dělá to pro ni.