Blogy

musím přiznat, že přece jen po té, co jsem pravidelněji začal psát na stránky Polí 5, nenutí mě to příliš ke „kulometnému“ psaní blogovému, jeť psaní v klidu u stolu, do sešitu, přece jen odlišné, jinak vysilující a snad i jinak na čtenáře působící, slyším, jak se Milan Lasica vyjadřuje o svém fejetonovém psaní a celkem pochopitelně podotýká, že když ho nic nenapadá, začne vzpomínat, sám se ke vzpomínkám snažím vracet, jen když mimoděčně vyvřou v souvislosti s něčím současným, jinak jsem se právě probíral nějakými staršími výstřižky, když tu na mne vybafne titulek „Bez ironie“, píše to Adam Borzič v loňském Tvaru, musím uznat, že i v tom letošním, jemuž dělá nově šéfredaktora, se snaží upřímně a bez otupující nějaké naučené machy, vidím, že při prvních odstavcích jeho loňského článku jsem si udělal několik otazníků, tématem je úloha poezie, a básníka k tomu, v dnešním světě, článek je psán svým způsobem jako zápas o „vážnost“ (už samotného tématu) a s něčím, co označuje jako „ironii“ (cituje v tomto smyslu Octavia Paze, který „charakterizuje romantický básnický étos jako vizi vesmíru coby systému korespondencí a vizi jazyka coby dvojníka vesmíru, a dále tvrdí, že jakmile se tento s

Nenachází­li kritik širší významové a společenské souvislosti kritizovaného díla, nemůže takové dílo nikdy hrát žádnou roli ve společenském životě … roli ve společenském životě … dozvuky … domněle neúplné obrazy

pozdní
večer konec
konců jako vždycky
když se vrací stejný příběh
stále znovu
( … )
to už známe
skoro všechno
cestou tam a zpátky
dozrát v pádu a do koruny stromu vzhůru

Prostá nesrozumitelnost nebo svatá prostota … zatmění. Nikdy nebylo líp. Povinnosti se nenosí. Oznamovací věty, které samy o sobě nevypovídají. Nechtěl bych zít ve světě, kde vše co dělám, tvrdím bude zaznamenáno. Nikdy nebylo líp. Všichni se musí nějak přizpůsobit, kdo z nás dokáže žít podle svých představ …

„Filip Topol je mrtvý.“ napsal jsem na hotelovou účtenku.

Sedím v hospodě u dopitýho kafe nad nedopitým pivem … příjemnej podnik v St. Pauli – Café Miller. Obsluha není dotěrná a ke snídani jsem si mohl přečíst Süddeutsche Zeitung. Pivo nebylo špatný – Astra – ale byl pátek, červen, ze dne na den se proměnilo počasí. Bylo zataženo avšak nepršelo … Zvedal se vítr jehož poryvy vířily prach na ulici … na semaforu červená, zelená, červená … tisíc dvěstě záblesků za minutu. Filip Topol je mrtvej. Hlavou mi zmítá melodie Thunblues:

dnes několik snů, všechny se vztahovaly k cestě, zpočátku nebylo jasné, kam a proč se má cesta uskutečnit, nádherná krajina, jakoby mezi Zn. a V. n. d., ale bukoličtější, spíše podobná té za P. Vydřím, když vychází slunce, navštěvujeme v nedaleké vsi jednoho známého, kterého chceme požádat, aby nás na místo odvezl autem, nejprve se ale zastavíme na jídlo v nedalekém hostinci, je to jakoby ten na křižovatce u M.

S nejasným úmyslem jsem napsal tyto řádky – zní to jako Dostojevskij – zní, zrní zní, zrní zrní – abych popsal skutečnosti ve kterých žiju. Rozednívá, ani nevím jestli už odbila šestá, na chodníku však leží střepy rozbitých lahví. Opilé dívky na vysokých podpadcích se potácí sobotním ránem, zatímco ficka smetá vajgly před východem nočního podniku … Nechtě se ocitám ve světech, kam nepatřím, které mi nepatří, procházím, prochází mi to … První autobusy na plný plyn … spěchám domů, abych si uvařil kávu a na stole rozložil noviny.

V srpnu 1913 načrtnul Robert Musil do svého skicáře krásný sprnový den.

Vzpouzet se, vzpeřít se … vězet v tom až po uši. Za devatero horami a devatero řekami v Horoucí Prdeli bylo – nebylo. Prostřednictvím paralely – nevědomost jako most – se lze vymanit z otroctví koherence a přešaltrovat na jinou úroveň …

Harald Falkenberg je nejen nadšeným sběratelem díla Jonathana Meeseho, ale vyzná se i ve složitých právních kličkách. Jakožto bývalý soudce Hamburského ústavního soudu pracoval na více než tuctu rozsudků. V kauze pozdrav „Heil Hitler“ proti Meeseovi, měl děvětašedesátiletý Falkenberg vystoupit jako svědek-znalec na straně obhajoby, ale soud odborný posudek nepovažoval za nutný. Byla to částečně i jeho porážka, jak vyplývá z našeho rozhovoru.

Welt am Sonntag: Pane Falkenbergu, domníváte se, že Meese podvrací principy demokratického pořádku?

Harald Falkenberg: Proces tuto otázku nenastoluje a nikdo z těch, kteří třeba jen zběžně znají Meeseho umění, by si nedovolil mu takový úmysl připsat …

Do jaké míry tedy spadá pozdrav „Heil Hitler“ pod uměleckou svobodu?

Proti Trestnímu zákoníku stojí výšší normy ústavy. Pátý článek třetí odstavec Spolkové ústavy zaručuje svobodu umělecké tvorby. Otázkou je pouze, do jaké míry lze nižší právní normou tuto svobodu omezit. Neexistuje žádné závazné pravidlo, a proto je nutné zvažovat jednotlivé případy. Hrdelní zločiny, třeba rituální vraždy, pod svobodu umělecké tvorby samozřejmě nespadají.

Jak lze konkrétně vymáhat trestní odpovědnost za pozdrav „Heil Hitler“.

Samotný pozdrav „Heil Hitler“ je neoddělitelný od historie kabaretu, filmu a výtvarného umění. Legendárním se stal Charles Chaplin v „Diktátorovi“ a napříkald Werner Finck satirou „Dočasné bezpráví“ riskoval život v době nacionálně socialistické diktatury. Koncem šedesátých let navštívil umělec Anselm Kiefer různé evropské země, aby pozvedl paži. Fotodokumentaci nazval „Okupací“. V roce 1980 v německém pavilónu v Benátkách Georg Baselitz vystavil obří dřevěnou skulpturu se zdviženou paží. Kiefer i Baselitz tímto způsobem nastartovali mezinárodní kariéry. Dnes Meese čeří stojaté vody provokativní tezí „Diktatura umění“ a ve svých performancích často sahá k pozdravu „Heil Hitler“. K umění patří kromě apollinskému ideálu, dobra, krásy a pravdy i dionýský princip, zlo a posedlost mocí.

(K recenzi Petra Krále na dvě knížky nakladatelství Vetus Via)
Mám před sebou posledních šest knih, které vyšly péčí nakladatelství Vetus Via, to jest péčí mou, Františka Štorma a dalších přátel. Jsem s těmi knížkami spokojen. Grafika je příjemná oku, čistá, prostě vypovídající. Nevtíravě nastiňující obsah. Ve dvou případech jsou to knížky třicetiletých autorů vůbec první (Martin Cina a Pavel Šuhájek, oba nar. 1982 v Jihlavě). A jak pravím, jsem spokojen.
To neznamená ovšem, že se stále nepřestávám ptát po základních důvodech, ať už tvorby jako takové, nebo poezie zvláště. Jean Onimus ve své knize La Connaissance poétique (1966) píše: „Poesie nám má co zjevit (…), chceme-li zůstat lidmi, to znamená duchy, kterým se svět zpřítomňuje a kteří se zpřítomňují světu. Pro tento dialog našich vědomí se světem – dialog, který humanizuje zemi a činí ji člověku obyvatelnou – je důležité, aby jej poesie vedla v čase, kdy vesmír kolem nás se stává stále lhostejnějším, objektivnějším a mlčenlivějším: neboť ‚člověk obývá zemi poeticky‘. (…) Je-li zbaven poesie, umírá zadušením.“

Léto je v koncích … a je mi to vůbec líto? Hledal jsem větu, abych vůbec začat. Zrovna otázkou … proč … v mezičase … ve světě z písmen … překlaepem … sám nevím … na ulici v krabici našel jsem Příběhy lásky Hermana Hesseho … jméno jako příslib. Příběh … slib … běh. Nalistoval jsem povídku Nekuřačka … autor v ich-formě spustil popis cesty vlakem a bájí o možnostech postav … taky hledám slova ve světě ze slov … v poločase léta slunko přetalo pálit a já se tu v ich-formě snažím vymanit z pout koherence a spočinul jsem v údolí redundance … opakovaní nicoty jako předehra …

Vezměme bochník chleba a rozřežme jej na krajíce. Krajíce pak háhodně přeuspořádejme v libovolním pořadí. Kdo si neví rady nebo neví, co je to nahodilé pořadí … NAHODILOST … po tom slově jsem pátral … nechť začne patkou a pak krajíce řadí podle velikosti … máme bochník a zárověn bochník nemáme … nová forma se starým obsahem.

zemřel muzikant J. J. Cale, nenápadný, málo známý, ač autor nepominutelných skladeb rockové hudby, které známe z podání Erica Claptona a dalších, velmi sympaticky říká: „Vždycky jsem byl radši tím, kdo zůstává vzadu. Nevyprodám sál, lidi mě neznají. Všechny mé písně proslavili jiní hudebníci. A o to mi šlo. Takhle se mi to líbí.“ vzácné slovo, tehdy i nyní, v jiných ovšem souvislostech geopolitických bych tato slova rád vztahoval i na sebe a své snažení, které by mělo být nenásilné, nenápadné, jemné, jako by šlo více o věci samotné než moje osobní působení v nich, i když – přísně vzato – jsou to věci neodlučitelné, osobnost a dílo, byl Flaubert skrytý za dílo, byl Shakespeare až dokonce obtížně vůbec jako osobnost identifikovatelný, je to ideál?

Zatímco svět vzrušuje špionážní aféra okolo Edwarda Snowdena, který světu sdělil nihil novum sub sole … moc nechápu a hlavu si nelámu. Ve vzduchu se třepetají fráze o morálce, lidských právech – obecně o legitimitě takového počínání, ale ještě jednou nihil novum sub sone …

Docela jsem sledoval vývoj událostí okolo náměstí Taksim … napřed se zdálo, že nepokoje jsou lakmusovým papírkem … svět, teda spíše Turecko, už nikdy nebude jako před Taksimem. Vnucovala se paralela s jiným náměstím – s náměstím Nebeského klidu. Turecko, podobně jako Říše středu, je samo o sobě kontinentem, kde se snoubí orientální vůně s dravým kapitalismem … ukázalo se, že jde-li o moc tak jdou všechny proklamace stranou … Promluvily obušky a slzný plyn … a naivní mladí lidé dostali lekci. Ostatně většina konečně pochopila, že demokracie a lidská práva jsou jen západní zlozvyky, pro které není v Turecku místo … a ti, kdo nepochopili budou mít příležitost okusit jich na vlastní kůži v exilu nebo popřemýšlet v tureckém žaláři …

Obávají se, že postupy v české politice odporují unijním hodnotám. Věta vytržená z kontextu novinového článku, kde rakouští křešťanští demokráté z Bruselu vyjadřují své znepokojení nad vývojem kolem české vlády … a co takhle vyrvat jěště pár slov a oklestit větu až na dřeň. Postupy odporují unijním hodnotám. Pod slovním spojením unijní hodnoty si normální smrtelník nic moc nepředství, spíš by tam pasovalo evropským mravům a dodáme-li přávlatek české … máme výsledek. České postupy odporují evropským mravům. Co na to Karel Schwarzenberg?