Parerga a paralipomena I (Ještě k Churchillovi)

zabýval jsem se poslední dny životem a dílem Winstona Churchilla, politika, umělce, vojáka, snažil se nahlédnout jeho osobnost z více pohledů, ve více vrstvách časového a společenského vnímání, nejvíce pak v souvislosti s Druhou světovou válkou, na jejíž průběh měl tak neodmyslitelný vliv a na jejímž vítězství ve službách západních demokracií měl podíl vpravdě lví, téma široké, komplikované, pokud jde o různé motivy a vyhlédnuté cíle vládců velmocí, především Ruska a Spojených států (jakož ovšem i Německa), častou nevypočitatelností v různých zřetelích a diplomatických kamuflážích, zkrátka téma nelehké, i když lákavé, významné i pokud jde o naši současnost nejžhavější, jak se ukazuje na některých aktuálních, zhmotňujících se doslova před očima velmocenských choutkách, které právě Churchill měl tak jedinečnou schopnost prohlédnout a demaskovat, jak svědčí nejeden churchillovský životopisec, těmito věcmi jsem se poslední dny obíral a doplňoval děravé znalosti z minula, upřesňoval, vypisoval, sestavoval, výsledkem je třídílná quasi-recenze brožury „Churchill: vizionář, státník, historik“ amerického autora Johna Lukacse, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Academia a kterou jsem si pro jakés takés posouzení vybral, abych se o své dojmy podělil s čtenáři webových stránek pražského „prostoru pro subkulturu“ Polí 5, k němuž jsem vázán přátelstvím a upřímným respektem, zjistil jsem ovšem velmi rychle, že téma mi před očima narůstá a kyne (v počátečním nadšení jsem si hned vybral z knihovny pro srovnání další tři churchillovské publikace, s kterými jsem se chtě nechtě musel takto rovněž vypořádat), téma se mi zkrátka rozrostlo natolik, že jsem se musel rozhodnout pro drakonické omezení do tří článků, v kterých jsem se pokusil k uvedenému tématu sdělit vše podstatné, což byla pro mě zkušenost jedinečná, nikdy jsem podobnou práci nedělal (kromě krátkého rozhlasového medailonu Romana Guardiniho před lety, na kterýchžto osmi minutách jsem pracoval několik dní a skončil vyčerpáním, s hlubokou nechutí a chmurami v duši, s tím, že se na podobnou práci nehodím a že nikdy již nic podobného nebudu slibovat, jak jsem se zařekl), ale „čas vše mění, i časy,“ jak praví Josef Šafařík, „abychom pochopili to jediné, co čas nemění, v čem je čas sám“, po tom toužím a pasu, ač jistě přesně píše Léon Bloy, že „čas je přetvářka nepřítele lidského pokolení, kterého uvádí v zoufalství nesmrtelnost duší“, měníme se, i když si to nepřipouštíme, o svěžest úvahy, o nové vidění usilujeme, živost se snažíme uchovat, a znovu uchopit a jen v této nejistotě nastokrát nejistýma rukama udržet, měníme se, pokud jsme živí, názory posouváme, časem upřesňujeme a právě v tom čase – jakkoli usilujeme o rovnováhu – své postoje a přesvědčení vybalancováváme, v tomto nepevném, „nesolidním“ životě, v němž stále jen hledáme a matné si ujasňujeme, protože není jiné cesty k poctivému naplnění životní pouti, a tak právě v tomto nepevném a neuchopitelném čase se pokouším o věci nové, doposud nevyzkoušené, a výsledkem je toto psaní „rovnou do stroje“, v jehož zdůvodnění si chci vypomoci – zrovna pro tuto chvíli – citovaným Winstonem Churchillem, kterému bylo kritiky vytýkáno „přejití sněmovnou“ z jedné strany na protější (od konzervativců k liberálům, a pak po čase nazpět), na což Ch. reaguje slovy: „… Kdo se chce polepšit, musí se změnit, a kdo se chce stát dokonalým, musí se měnit velmi často“, sofistika? málo charakteru? nic z toho neplatí pro Churchilla, kterému sice „přísnost abstraktně ideologických principů měšťáckého poslance a stranická věrnost“, jak píše Sebastian Haffner, „byly cizí“, ovšem nebyla mu cizí důsledná morálka, vědomí jasného řádu věcí lidského individua i společenství, kterážto pojetí tříbil ve svých jedinečných proslovech v Dolní sněmovně, „jejímž dítětem byl“, jak nejednou prohlásil, a formuloval svá přesvědčení velmi trpělivě, přístupný argumentům a poctivé opozici, ač svému vlastnímu úsudku zpravidla intuitivně věřil, jak dokládá třeba Malcolm Thomson v knize „W. Ch. Život a doba“ (1945) při řeči o výrobě tanků během První světové války: „Dnes uznává celý svět nesmírnou vojenskou cenu tanku. Ale Winston Churchill si může přičítat zásluhu, že předvídal možnosti jejího použití již v době, kdy vojenští mudrci jen kývali svými reakcionářskými hlavami, a že vzal na sebe nebezpečí nařídit jejich výrobu na vlastní zodpovědnost, příznačný krok pro Churchilla, neboť on se nikdy nebojí důvěřovat svému vlastnímu úsudku“, toto přesvědčení ovšem vyžaduje „čistotu cílů“ a vědomí dobra jak – po evropském způsobu – pro život individuální, tak pro lidské společenství, a velmi přesně píše historik John Lukacs ve svém rozsáhlém churchillovském eseji, že právě Churchill to byl, „kdo ihned pochopil, že je Hitler velice moderním zosobněním velmi starého zla, … kdo téměř vždy instinktivně věděl, co bylo skutečně nové a co bylo skutečně staré…“, slova důležitá i pro dnešní dobu, neboť jak pravil kdysi Pius XII., není tak hrozné, jak dnešní doba hřeší, hrozné je, že se vytratil vůbec pojem hříchu, t. j. rozlišování mezi dobrem a zlem, vše zúženo do jakési záhubné utilitarity, které si dennodenně všichni bohatě užíváme, ale každé psaní má mít svou míru, své napětí, a tedy svůj rozsah, toto psaní bude především o historii a jejím různém vnímání, protože věkem člověka stále více zajímají „fakta“, a méně „fikce“, proto se staří více obracejí k historii, zatímco v mládí více žili poesií (i když i zde dvojznačně platí aristotelské: „básnictví je filosofičtější a hlubší než historie“…), již citovaný Léon Bloy píše ve své „Epopeji Byzantské“: „Historie, zjev nebo iluze – ze všech nejnepochopitelnější – jest rozvinování útku věčnosti před očima časnýma a pomíjejícíma, … a není v ní jedné nespravedlnosti, v níž bychom nebyli jak věřiteli, tak dlužníky…“, v tomto smyslu píše i Herling-Grudziński: „Cožpak z dějin plynou nějaká naučení? Já tvrdím, že buď vůbec ne, nebo jen velmi iluzorní a klamná. Ale současně tvrdím, že někdy – velmi zřídka! – táhnou za sebou historické události podivné světlo, které je jakoby podtextem nečitelně vepsaným čísi neviditelnou rukou. V takových případech znamenají dějiny víc než nauka: jsou částí nebo úlomkem našich dějů zrcadlících se v oku Vševidoucího.“ (Gustaw H.-G.: „Deník psaný v noci, 1989-1992“), ano, snažím se vymýšlet „způsob“, jak pokračovat v psaní, aby bylo kompaktní a potřebné, a přitom neztrácelo ze zřetele právě to jedno podstatné, o které tento zápas probíhá, to podstatné, které bychom tak rádi pochopili, „co čas nemění“ a „v čem je čas sám“ –
Brno, Alfa Passage, 17. 3. 2014, 23:30