V zakouřeném sklepení Skleněné louky burácí hlas … po zákoně bratře Onro, po zákoně. U mirofonu stojí postarší dlouhovlasý chlapík a deklamuje hlubokým hlasem – Jaroslav Erik Frič. V temném prostoru pokračuje šílený večírek. Je konec července, ulice žhne odpoledním sluncem, piva nikdo nepočítá a z plnícího se popelníku budoucnost nevyčteš.

… odjíždím tramvají č. 5, která teď vyráží na trasu z České, dolů po Husově, dvě jedenácti- dvanáctiletá děvčátka v barevných letních šatech dobíhají tramvaj, která už se rozjela a přibrzďuje před semaforem, děvčátka ji ještě dobíhají a snaží se elektronickým knoflíkem otevřít dveře: „Prosíííííím,“ říká netrpělivě a prosebně jedna, tramvaj se rozjíždí a děvčátko za ní zakřičí: „Mrdko!“ a obě si jdou s dětskou rezignovaností sednout na obrubník, moralizovat? ale vždyť je to všechno úplně jinak –

panda je passé
pindá
pánbudá
nucený výsek do jindy
jing a jang
bacha na genocidní generalizace
globálního umrtvení
dosti bylo logiky
píše do notesu snu
že sen z jedniček a nul
zesnul

fópa triky
společenské postavení?
co to vůbec je?
jakým je to jazykem?
nepanímáju
jazykem perfidity fikce
věrolomnosti stín
dosti bylo upadlosti
pojídání masa vyjadřuje vraždu
talíř
a na něm mrtvola volá
haló …

útrob otevřel se otvor
vyšel z něj tvor
a jak tak vchází do prostora
vejde otvor do tvora
allium ora
vyhnanec sliny bránu bezedna otvírá

dech vězí ve vratech závratě
popouští obratně omamné vůně opratě
za srdce chytí tě
řídí se tím za čím se řítí
ótvor nadchne se
převyšuje vše svou šíří
tonoucí výlevka stonku se chytá

chytrá je jak horákyně
žádný hej počkej …
nečasu dočkej
v duchu průduchu
česnekovej koktejl kloktej

česko neví co by …
podvědomí zpytuje
vegáni jsou chuligáni
štěká krvavý pes
kravské krve potok bublá dál
je to bublanina bléé
řezníkům mrdlo
masokombinátní propagandistická bublina
a včil zase vše jinak

smrt nebo mrd
děngy vpereď

(h/c balada o ilegálním překročení ostře střežené hranice)

s pikolou, dudama a waldhornou …
je tato řeholnice vzornou
holkou hodnou s pikolou a dudama
s nohama na rameni jména
ře/hot jejich smíchu
slyšet je až za horama
je to erotické drama
sanace sama

ve prostřed je vždycky
pravda
drž se mírně v pravo

stezka levé ruky je dost z ruky
však stále
in medias res
pravda je tam
ten tamtam je slyšet až na Marsu
jinde ho momentálně nenajdeš …

ale nic se neděje
a jak by se taky mělo
nic dít
a to je ono

in medias res

přefikne ji
než řekl bys švec …
než pohltí je oba pec

foukám na světla
kam nedohlédnu
pouštějí jiskry
jak noční pampelišky
odnášíme padlé
do kaple sv. Anny
lazaret černých sester
sester noci
s rukama z tenkého papíru
papírová nosítka
řekne se papír

Nevadí, že je nám hůř – hlavně, že je nám jinak. Kometa

Na Ptašínského byl relativní klid. Petr s Ivošem byli na pohotovosti, Zuzana s Ivetou se přiživovaly v Intru u arabských studentů, Fred se v koutě zabýval myšlenkami nikoli pozemskými a černá ovce této domácnosti Homér čekal na Běhounské na odvoz sanitkou na nocleh daleko příjemnější než jsou parazity prolezlé matrace na Ptašínského Street.

V zámku zarachotil klíč a první aktéři se objevili na scéně. Petr s Ivošem, nervózní až běda, vyndali svoje tuby Codeinu, Petr zalovil v tajné skrýši, odtud vytáhl přenosnou laboratoř, v kuchyni se zatemnilo a rozsvítilo a výroba mohla začít. Pohledem plným něhy se díval Ivoš na zakouřený plecháč, v němž se škvířil onen alkaloid opia. S jakou láskou bral Petr do rukou stokrát projeté pumpy a jehly. Fred na okamžik zapomněl na půvabné tetování Zuzanino při pohledu na svůdné škrtidlo.

Opakuju se. Vím, že se opakuju. Vím, že se pořád opakuju, ale co jinak? Platí věc včerejší zrovna tak jako dnešní? Nemyslím si. A opět se opakuju a opět jsem u pana Šafaříka: „Každou věc nutno každý den vždy znovu vybojovat!“ Řekl to tak J. Š. někdy? Možná ne. Možná přibližně. Anebo to bylo jen mé slyšení takto naladěného nástroje. Když jsem před lety dělal do rádia scénář o Josefu Š., byl jsem až zaskočen tím, jak sám nejsem původní. Jak stále jen, a to věru už skoro po padesát let svého života (poznali jsme se někdy v dubnu roku 1972) Josefa Šafaříka na tisícerý způsob vykrádám. Jak to dnes lidsky a s naprostou samozřejmostí chápu, nepotkal-li bych J. Š., můj život by šel jinak a jinam. Nepochybně. Kam – a s jakým existenciálně lidským vybavením? Vlastně si to ani nedokážu představit, jak by se můj život dál tavil a vinul a vlekl, kdybych Josefa Š.(a jeho dílo!) nepotkal. „Zápasil jsem sám se sebou o sebe,“ řekl mi jednou. A já jsem to přímo viděl. Přímo zažíval a vnímal dokazováno každým dnem, každou hodinou. „Moje zápolení a práce směřovaly k tomu vyznat se sám v sobě,“ dodával, „dojít jistého poznání smyslu svého vlastního života.“ Byl to vlastně šaldovský titán. Ne nadarmo kdysi na můj přímý dotaz potvrdil velké ovlivnění Šaldou. Pravděpodobně vůbec nejzásadnější, protože šlo i o dobovou záležitost, a F. X. Š. zemřel, když J. Š. bylo 30 let. Tedy souběžnost lidských věků zásadní a živá právě pokud jde o přímé, aktuální ovlivnění. „Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ne být postaven někým jiným, zvnějšku, “ pokračovala tehdy při jednom rozhovoru řeč pana Š. „Má cesta není recept, ani návod …“ Výsostný akt individuality a tvůrčí svobody. A závěrečný akord, přímo v duchu Šaldově: „Myslím, že jsem došel až tam, kam jsem mohl dojít. Nic podstatného jsem nezanedbal.“ Kéž bych kdy něco takového jen vzdáleně mohl o sobě říct! Někdy mám pocit, že jsem některé věci přece jen zanedbal, a především mám zásadní pocit, že jsem stále ještě ani nevyšel. Vím to, a přesto nemohu říct, že bych se tím nějak zásadně trápil. Byli jsme velmi jiní, velmi odlišní, a jinak nadáni. J. Š. vlastně patřil tak trochu k „těm, kteří vědí“, i když to tak na první pohled nevypadalo. Já naopak zase mezi ty, u nichž se stále chvěje ve vzduchu jen pohádkové: „Mha přede mnou, mha za mnou“.