myslím, že při psaní blogových zápisů se nelze v mnohém neopakovat, stále o tomtéž píšeme vlastně, i když vnitřně cítíme snahu přinášet něco nového, o čem jsme ještě řádně nikomu nic nesdělili, pak stojíte na baru s Pepou K. a mluvíte o svém posledním textu, na který on sám skrze sms reagoval veskrze pozitivně, P. potahuje spěšně a labužnicky, po muzikantsku z cigarety a říká: „mám pocit, že jsem to už četl“, je to lichotka? či muzikantsko-poetická únava?

Kdo se v tom vyzná

Dneska u večeře
Si dámy stěžovaly
Jaký jsou tady v lázních chlapi nevychovanci
Že je na chodbě nepozdravěj
Nepustí do dveří
A podobný „slušnosti“
No
Jedna moje bejvalka
Zas nesnášela
Když jsem jí držel dveře
Nebo jí pustil sednout
Nebo vzal tašku
Nebo podržel bundu
Že není nic míň než já
A že mi na to kašle
Dokonce že ji takový chování ponižuje
Takže jsem to pak už nedělal
Abych nedostal přes držku

Okolí není krásné – výhled na městský okruh se spalovnou. Lesknoucí se hyperboloidy osvícené září zapadajícího slunce vypadají jako nepravděpodobný přelud z jiného světa. V sousedství čínská restaurace, Penny market, fitness studio, velkoprodejna nápojů, čerpací stanice … I tady žijí lidé. Usměvavý a úslužný recepční tureckého původu mi vystavuje účet.

Pokoj je čistý a střídmě vybavený. Dvojlůžko, na zdi plochý televizor a světla vekloměsta. Laciná reprodukce nočního velkoměsta plného bodových světel má místu propůjčit punc světovosti. Vzpomněl jsem si na Jestřábí noci Edwarda Hoppera, jehož monografii jsi si tu vloni koupila.

Na stole stojí dve sklenice. V pokoji je teplo. Napustil jsem si v koupelně vodu a napil se. Potom jsem otevřel tašku a vytáhl přenosný počítač. Internet tu taky funguje. Stáhl jsem si poštu. Místo jako stvořené pro přenocování. Po náročném obchodním jednání monochromatické stěny poskytují prostor představivosti …

sedám znovu ke psaní, vyřizuju „agendu“, jsem zván hned ve dvou případech do středních škol jako „pamětník“, míval jsem pokusný bonmot, „kdybych měl paměť, mohl bych být pamětníkem“, teď hodina udeřila, není kam utéct, ten dvůr je stále menší a buldog na něm stále větší, jak krásně píše James Baldwin v Giovanni’s Room, píše se o tématech komentářů, musím odpovědět, že jsem zvyklý mluvit spíš „globálně“, dnešek mě zajímá, i když věci prolínají, vracejí se, znovu oživují, upadají v jámu pamětnici, jsem spíše ctitelem Rankeho přístupu k historii („neredukovatelná jedinečnost dějinných období“) oproti hegelovskému „jedinému příběhu“, jakému vlastně? to jsem nikdy nepochopil, jako jsem nepochopil a nechápu, proč současná filosofie skrze diplomní práce a řečnění akademiků tenduje jednoznačně právě k hegelovskému (či dokonce marxistickému) trendu, v návaznosti pak na Schopenhauera a Nietzscheho najmě, Sartra, z kterého je mi nanic (la nausée), nevyjímaje, proč je tak opomíjen Henry Bergson, Maurice Blondel? u státnic z filosofie (kde se mě m. j.

Klíčová slova – rohovka, smysl, smyslovost, květ, česnek, limbický substrát, rezonance.

Ochutnejme divoký koktejl – revue DNO #17 je na světě. Markýza umřela … Všichni víme, že barva punčoch této krásné ženy nesouvisí s barvou v jejích očích. Proto mají hlavonožci o důvod víc nás nenávidět.

Smysl v nesmyslu
kolísá.
Houpe se.

17. listopadu v Boro klubu Křenová v Brně bude slavnostně polita a nabízena k prodeji podzimní revue DNO #17. Co je k mání?. Začneme-li zgruntu, pak další z Borzywoyových příběhů – a zkurvenost je mi životním údělem … vážení přátelé  … cesta, má-li být přímá, musí vést dál a dolů … Ano, DNO je úrodný lán.

• • •

Usedla na mě noc jak černá prdel nebes
Rozerval jsem se vedví
O svinské ztopoření světa
Z boku mi chčije žluč
A skrytá zášť Ducha zatíná zuby
Zimou
Proč …?
Zimou
Vede mě tma
Chlístá a hrčí
Bateriemi rezavých slov, jimž
Pohrdání je nejvyšší inspirace
A zkurvenost životním údělem,
Bratři, bratři moji …
A cesta, má-li být přímá,
musí vést dál a dolů …

Kulisy:

Formální úspornost – stop populismu.
 Myslíme na budoucnost – kompoziční sevřenost.
  Účinnost pointy – slovo, které platí.
Nepřízpůsobiví nám diktovat nebusou – prvoplánová přímočarost.
 Každodenní plochost – lidé si zaslouží lepší život
  Chceme být hrdí na svou zem – absolutní nedůležitost.

Bloumám krajinou tělo bez duše. Vlastně se vznáším – vzdávám rozchvácen větrem. Hledám mezery mezi kulisami. Ony se na sebe vrství. Otřepené tapety, které překrývají stále nové a nové vrstvy nesourodé skutečnosti. Proto je minulost nesouvislá nerozčlenitelná kornatá vrstva tapet. Kornatění??? Tápám … trápím se popisem … Panoptikum otylých vytlemenců, jímž grafická stylizace dodává punc odpornosti, zrůdné perverze. Harlešín, harlešín, harlešín … Ve vzduchu je cítit tříšť.

Dirty Picnic je další z podivných brněnských kapel, o které nikdo nic moc neví a ani se o ní nepíše v turistických průvodcích. Anglické texty a dynamický zvuk synťáků. Na první poslech cold wave, The Cure, New Order, KaS Product a další se vynořují z propasti času. Říkají-li dva totéž, není to totéž. Hledání ztraceného času? Nová vlna? Snový obsah? Jejich hudba vzniká v současnosti a reflektuje současnost. Skutečně nejde o oldie sound.

Tvorba brněnských kapel je charakterizována experimenty a do tohotu kontextu Dirty Picnik dokonale zapadají. Experimentují se synťáky. Nová vlna byla otevřená úletu a zanechala za sebou celou řadu pozoruhodných nápadů. Vytvořila ideání pískoviště, kde spojením jednotlivostí mohou vznikat útvaty naprosto odlišné.

Buying snow from the ice cream guy,
feels like little treat,
as well as an uphill slope,
in the park, growing nervous like a child

Hovězí ve vlastní šťávě

Otevřu vám své srdce
Nožem
a otvírákem na konzervy

Proč to dělám já blbec
jen čert ví
Asi mi praskly nervy

A co bude v té konzervě?
Jen samí červi

JÁ JSEM NEPOCHOPIL …

reptající
o to více?
Čeká na nádvoří šibenice …

KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ

A věru na čase
plánovati prohřešky
pečlivěji …

Vina lpí na hlase
proklínat třeba
je hlasitěji …

Starosti denní jsou chléb,
jen hlupák slouží
mrtvému králi …

S razancí třeba je
vyčistit
chlév

v němž po pás
jsme v bordelu stáli …