Návraty (zápisy) – Úterý 11. prosince 2012

mnohokrát jsem už myslel na nebezpečí opakování v těchto zápisech, a nemohu se s tím nebezpečím vypořádat jinak než přece jen spoléháním na svou naprosto nespolehlivou a děravou paměť, z jejíchž hlubin se tu a tam vynořují střípky, někdy i celé zakrvácené fragmenty, ač nikdy ne zřejmě kompaktní plochy, vždy jsou ty paměťové stopy charakteristické právě těmi výpadky jako ementálský sýr dírami, je ovšem také řada věcí, které vím s naprostou jistotou, kdežto mí přátelé naopak totéž, tentýž děj či tatáž slova popisují často jen velmi nepřesně, rozčiluju se a namítám – dle mého soudu naprosto racionálně – „vím toho málo, a pamatuju si ještě méně, ale to, co si pamatuju, a to, co skutečně vím, tím pak jsem si opravdu jist!“ – ale ani to neplatí vždy, ani tento můj záchranný (a obranný) kruh není stoprocentně neprostupný a spolehlivý, staly se mi v tomto smyslu neuvěřitelné paměťové propady, kdy jsem si „věřil“, a přesto se mi ďábelsky – nejspíš pýchou navozená – nastalá realita vychechtala mefistofelským výsměchem, jak praví Josef Šafařík ústy právě tohoto raracha: „Mé rodiště je Ráj.

Návraty (zápisy) – Neděle 9. prosince 2012

čtu po letech Toulky s Charleym, znamenitá kniha, jako by až po letech ke mně doputovala, přes propast času jako by teprve teď mi zpřítomnila skutečná léta 60tá, Steinbeck byl tehdy o tři roky mladší než já nyní, plný síly, ale plný i hlubokého porozumění pro křehkost lidské duše, zranitelnost života, vedeného jakkoli a kdekoli po jeho zemi, právě aby svou zemi zase po dlouhém čase „poznával“, „vandrák jednou, vandrák vždycky“, píše o sobě tento šedesátník, je tam spousta jasnozřivých pohledů „do duše lidu“, vážných a chápajících, ale přesto jako by cestoval tak trochu po cizí zemi, tomu velmi rozumím, ač zkušenosti jsou v mnohém odlišné: „Cesta je jako člověk; žádné dvě nejsou stejné. A všechny plány, záštity, chytristiky a nátlak jsou bezvýsledné. Po letech zápasu poznáme, že se nepouštíme na cestu; cesta se pouští do nás. Průvodci, jízdní řády, rezervovaná místa, to všechno zakořeněné a nevyhnutelné, se roztříští na kusy o individualitu naší cesty. Teprve když si puncovaný vandrák tohle uvědomí, může se uklidnit a vyrovnat se s tím. Teprve pak odpadne všechno zklamání. V téhle věci se cesta podobá manželství. Domnívat se, že se dá nějak určovat, povede bezpečně k omylům.

Kontrarevolucionář – Liao Iwu

Ve vežení na severu Sčchauanu obvykle sedělo kolem dvacítky politických vězňů. Všichni byli účastníky studentských nepokojů v červnu 1989. Byli obviněni z podněcovaní kontarevoluce. Tresty měli od dvou do dvanácti let.

Wan Paočcheng, kterému tehdy bylo třicet pět let, pocházel takzvané komunistické famílie. Jeho otec byl vysoký činitel a bojoval po boku předsedy Maoa v občanské válce. Ze způsobu, jak Wan mluvil i jak se choval, se nedalo usoudit, že měl tak vysoce postavené rodiče a že sám zastával vysoký úřad. Během pohnuté doby v roce 1989, kdy celá země povstala v touze po demokracii, se z něho stal nepřítel lidu.

Rozhovor se uskutečnil v únoru 1993, kdy jsme spolu s Wanem seděli ve stejném vězení. Byl propuštěn v roce 1994.

Liao Iwu: Mezi těmi, kdo byli uvězneni v souvislosti se studentským demokratizačním hnutím z roku 1989, jsi byl největší zvíře v aparátu.

Wan Paočcheng: Myslím, že máš pravdu. Než jsem skončil tady, jsem byl náměstkem ředitele největší vládní banky v Sčchuanu. Bylo to teplý místečko. Byl jsem odborníkem na hospodářskou politiku vedení. Když vedení vyhásilo nový kurz, pečlivě jsem prostudoval veškerá nařízení. Taky jsem četl oficiální tisk Komunistické strany – Lidový deník. Držel stranické linie a dával si pozor.

Na veřejných toaletách – Liao Iwu

Čou Mingkuej strávil skoro celý život ve sračkách. Začal jako čistič veřejných sociálních zařízení. Dnes má smlouvu s magistrátem a provozuje rozsáhlé veřejné záchodky v severozápadní oblasti města Čchengtu. „Byznis jako každej jinej.“ říká Čou. Je mu sice asi sedmdesát, přesto budí stále svěží a činorodý dojem.

Poznali jmse se s Čouem dávno. Jeho záchodky sousedily s čajovnou mé matky. Přesto jsme se znali jen od vidění. Teprve vloni a navíc v noci jsem se odvážil, odložil jsem intelektuální pýchu, a dal se s ním do řeči.

kopulace

Čou Mingkuej: Jdete na záchod? Je už dávno po půlnoci. Měl bych vám účtovat extra tarif. Víte, platím daně … ale vy jste pravidelný zákazník. Můžete jít normálně.

Liao Iwu: Otče Čou, nechce se mi na záchod. Přišel jsem vás vyrušit od čaje.

[che]: křest alba RUB A TO

Datum akce: 
úterý, Prosinec 4, 2012 - 20:00 - 23:45

Klub MÝDLO, Traubova 3, Brno

[che] – křest alba RUB A TO
Radim Babák – poesie s harmonikou – Brno
Tomáš Vtípil – Power Electro – Brno
Tubabu – zápoafrické rytmy – Brno

Nastavitelná teplota světa – Radek Dyma

Byla noc. Auto svištělo po dálnici. Jeli v něm Dan, Karel a Petr. Bylo to rychlé auto a řídil je Karel.

Dan a Karel byli živí a vezli se vpředu. Petr se nevezl, ale byl vezen. Petr byl v jiném stavu než oni, což vzhledem k pohlaví neznačilo těhotenství. Byl mrtvý, přesněji přivedený ke smrti. A posléze vmáčknutý do kufru auta. Bylo tam poněkud neútulno i těsno, ale ne že by mu na tom znatelně záleželo. Zato Dan i Karel se s ním nadřeli. Co naplat, byl to vzrostlý chlap v životě i po něm.

Auto uhánělo. Karel držel sebejistě volant. Občas pohlédl do zpětného zrcátka a sám sebe se dotkl očima. Z tváře se mu nedalo vyčíst nic a takový dojem měl z celé své osobnosti. Připadal si chladný jako kov.

„Tady by měla být odbočka,“ řekl a zpomalil. Přikrčil se, aby ji nepřehlédl, a na čele se mu vyrýsovaly vrásky, které se vzápětí uhladily.

„To bude ještě dál,“ odvětil Dan. Lhostejně hleděl kupředu, na světlomety ozářenou dálnici.

Reprint Marseilleskýho tarotu – Michal Šanda

PITBULL

přised jsem si k nim. zajímalo mě co musí mít za náturu
když dokáže v kurevsky přesně vypočítaným
pomalým rytmu soust řezat psa přes čenich
a cpát se při tom gulášem.
to-se-dě-lá-že-brat?
blondska v květovaných šatech natáhla ruku po obojku.
pěstí ji zatlouk zpátky do židle.
„čau kámo“ řek jsem
na uvítanou. „můžu tě zvěčnit do básně?“
„no jasan! o čem bude?“
„o parchantovi.“

ČESKOSLOVENSKÉ SAFARI - UNDERGROUND NAPŘÍČ ŽÁNRY

Datum akce: 
pátek, Prosinec 7, 2012 - 19:30 - 23:45

Poetika a politika

Na plátně za katedlou se zjevil umrlý Marat ve vaně. Nápis Liao Yiwu a potom menším písmem Wertewelten, datum a podtituly hodnoty, kultury resp. autorské čtení a diskuze.

Wertewelten je projekt profesora komparatistiky Jürgena Wertheimera. Dnes vešer je hostem subtilní a nenápadný čínský spisovatel Liao Yiwu. Liao letos dostal Mírovou cenu německých knihkupců poté, co dobrodružně unikl přes Vietnam z lidové Číny. Brýle s tenkými obroučkami a vyholená hlava …

Profesor Wertheimer je naopak rozevlátý šedesátník s nonšalantním vystupováním a výzorem doktora Mabuseho. Několika větami představuje publiku hosta, krátce vytkl smysl symposia Wertewelten. Dnes bude řeč o poetice a politice.

Posluchárna se postupně zaplňovala. Profesor Wertheimer cituje z Liaovy řeči v bývalém kostele sv. Pavla ve Frankfurtu: „Svět je zahlcen bezcenými hodnotami, co staví peníze nadevše.“

Návraty (zápisy) – Úterý 20. listopadu 2012

o jedné věci jsem taky mluvil, o tom, co zmůže lidská vůle, vlastně spíše o tom, co nezmůže, jak málo zmůže, ano, psal jsem už o těch věcech, ale jak vybřísti ze sebe sama, nelze, mnohokrát jsem svou pouhou vůlí kohosi o čemsi přesvědčoval, a byli to lidé, které jsem měl rád, ba které jsem miloval, o to více jsem pak trpěl nepochopením, ale bylo to opravdové nepochopení? po letech pak, když jsme na podobné rozhovory a diskuse narazili, dovídal jsem se o tom, jak dlouho a zbytečně jsem o mnohých věcech mluvil, a pak se v hovoru rozsvítil bod, bodové světlo stále větší jako svítilny příjíždějícího vlaku, kdy dotyčný mi řekl s nadšením, že jedna věta z mého mluvení se mu líbila, oslovila ho na dlouhý čas a snad i životem jeho nějak pohla, byla to věta, o níž jsem vůbec nevěděl, jejíž smysl snad vůbec jsem ani předtím neznal, přesto to byla věta důsažná, důležitá, snad i hezká, mohl jsem však pouze v naprosté bezradnosti a s pocitem náhle ochablého organismu němě přitakat, že i mně se tato věta líbí, „chvíme se nad mocí vůle,“ píše Otokar Březina, ale jaké vůle, přátelé?

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce