V osmdesátých letech se v Americe napětí dalo krájet … Ronald Reagan je prezidentem, jaderná hrozba je všudypřítomná, rasismus nekontrolovaně bují na předměstských ulicích velkoměst … Nová MTV se svým pohodovým metalem udává tón doby do naprosté otupělosti … Mládež měla zajišťěnej přísunem naprostých sraček, kerý taky s nadšením přijímala. Lower East Side v New Yourku bylo ghetto, kde našli útočiště neznámí umělci, muzikanti, aktivisti, squateři … feťáci, hispánci, negři a ukrainci tam byli odjakživa. Tady začala naše story …

Zběsilost, strach a mládí – hc/punková subkultura vystihovala můj postoj, moje názory. Byl jsem ostříhanej na ježka, chodil jsem v ponýtovaný bundě a těžkých botách … poslouchal Discharge, Black Sabbath, Crass a Amebix … muzika bylo to jediný, co se mě nějak dotýkalo … Bylo toho tady tolik co říct a tolik co hrát! Vedl jsem život po squattech, spal po známejch na gaučích a sbíral nápady. Chtěl jsem dát dohromady nějakou muziku, něco … Začal jsem hrát na basu s ještě jedním bubeníkem z Virginie. Džemovali jsme po sklepech a osmi dolarových studiích. Jmenoval se Brian Patton. Brian nebyl punk a já jsem se vlastně taky spíš než všechno snažil zaplácnout prázdnotu … Brian byl pravnukem generála Pattona … fakt!

Asociace blahobytu, nouveau-riche – držet se pěkně při zemi, jak jinak, když už netouží býti hrdiny … Abdul Haji se načil střílet, když chránil stáda svého otce před bandity. Sám sebe ptám, kde jsem se to octnul … dávám volnost myšlenkám … Prapodstata za smyslovým vnímáním a duševním prožíváním … v podzim postupně přechází babí léto … paprsky slunce zlatí jehlice modřínů. Archaická krajina posetá balvany … moře se vylévá z břehů a slunce tmavne ve stínech večera.

V obchoďním domě, nenapadl by mě vhodnější název, jménem Westgate-Mall na předměstí keňského Nairoby postřílela somálská islamistická brigáda se zvukomalebným jménem Al-Sabáb několik desítek neviných zákazníků. Vtrhli dovnitř a začali kolem sebe hlava nehlava střílet … Honosný chrám spořeby … chladná čistota a účelovost vylučujující jakékoli překvapení … spotřebitelé jedou po schodech nahoru, aby nasytili své potřeby a spokojeni míří dolů … Procházejí se mezi honosnými výkladními skříněmi, kde je nejmodernější zboží vyzývá ke koupi. Ozval se svist kulek, koridory obchodního domu ovládl chaos a panika. Zarachotily dávky z kalašnikovů … masakr … Ty blážo! Chvíli trvá než si uvědomí, co se děje … několik okamžiků … v obrovských vnitřních porstorách se zvuk střelby bolestně rozléhal … Káva jim zhořkla v ústecha hodnoty západu najednou pozbyly platnosti, staly se lhostejnýmy … Stařec z hory – Hassan-i-Sahba – dokázal vždy vytěžit z minima maximu … Kateřina Waltonová vypráví:

napadá mě často porovnání, jak se žilo dřív a jak se žije dnes, je to logické, stárnu (nemoudřím, naopak vzpomínám na wildovský bonmot o tom, že „tragedií stáří je, že je člověk mlád“!), stárnu a přemýšlím nad tím, jak je možné, že dříve se o penězích mnoho nemluvilo, zatímco dnes se o nich mluví permanentně, dřív jogurt s rohlíkem byla docela normální večeře, ovšem musím zase říct, že ten jogurt byl nejspíš jiný, a ten rohlík taky, nehledě k tomu, že stál 30 halířů a jogurt něco přes korunu, úžasné vymoženosti jsou dnes, ohromné ledničky nabité kdovíjakými zásobami, špajzy a sklepy jakbysmet, ale na nic takového si ze svého dětství nevzpomínám, uzounká spíž vestavěná do kuchyně, nějaká marmeláda, polooschlý mazanec, předvčerejší a stále poživatelný chleba, snad nějaká konzerva, mléko kupované do bandasky se svařovalo a nechávalo vychladnout, syrové mléko se prakticky nepilo, vařilo se z toho, co se přineslo, moc se o tom nemluvilo, nakupoval jsem pro celou rodinu (čtyřčlennou), 2 l mléka, kilo chleba, pět rohlíků, čtvrtku másla, sýr eidam, tvarůžky, brynzu (kterou jsem dostával na dopolední svačinky do školy a byl jsem tou brynzovou chutí tak udolán, že některý ten úhledný balíček

neonová reklama se stane tvým jménem 
dodá ti elektrizující třpyt  
nedělitelné jednoty   
budoucího tance astrálních těl  
(Harold Norse – Hotel Nirvána)

1) Předtucha jako předmluva. Pod zlatoomodrou oblohou se zjevují věci, jež samy sebou jsou … vlnící se klasy obilí seriálně ševelí. Mezi poli se vine cesta … obraz smíru. Popraskané bláto v kolejích … postupně jsem pronikal hloub … hlouběji věcem na kost. Kameny … bílé rozštěpené kameny a mezi nimi tráva. Tráva ma mezi je vyschlá jako troud! Horizont uzávírá les … modré chrpy … obraz smíru … jsem proti. Na kraji lesa rostou akáty … cesta se rozděluje … obraz rozporu … skrze klenbu listnatých stromů dopadá světlo … obraz tkaniny, obraz krajiny. „K celku se jinak než přes obraz nedostanu.“ napsal Zdeněk Vašíček.

nad ránem sen, přijeli jsme do malé vesničky, jakoby někde poblíž Onšova, hostitelem je nějaký můj vzdálený bratranec nebo přítel, vcházíme do jejich usedlosti, v místnostech na zemi je sláma, na dvoře hodně bláta i jiného nepořádku, pozornost se soustřeďuje na psa, běhajícího v tom nepořádku sem a tam, uvědomuju si, že v obci bydlí taky moje babička, ale má už přes devadesát, kdoví, jestli ještě žije nebo jak se jí v takovém věku daří, nakonec vycházíme na náves a zjišťuju, že hned první domek na kraji obce, nízký s modrou malbou na způsob žudra kolem dveří, je ten její, babička je ovšem čiperná, vychází hned ze dveří, bez poblémů mě poznává, ptám se jí taky, co čte, prý Kantovu Kritiku čistého rozumu, zdá se jí ten Kant hodně „zbožný“, což mě sice udivuje, ale nijak to nekomentuju, vracíme se do původní usedlosti, díváme se z okna na rybník, kolem probíhá debata o tom, jaká to je řeka, která z rybníka vytéká, účastníci se dohadují, zda Dráva nebo Sáva, vidím náhle jakoby vnitřním zrakem mapu, na níž je značena „Sáva“, což hned dávám k lepšímu s jistotou, že tomu tak skutečně je, nikdo neprotestuje, po rybníce plavou kachny s mladými káčaty, mezi nimi poletují ohromní otakárci fen

musím přiznat, že přece jen po té, co jsem pravidelněji začal psát na stránky Polí 5, nenutí mě to příliš ke „kulometnému“ psaní blogovému, jeť psaní v klidu u stolu, do sešitu, přece jen odlišné, jinak vysilující a snad i jinak na čtenáře působící, slyším, jak se Milan Lasica vyjadřuje o svém fejetonovém psaní a celkem pochopitelně podotýká, že když ho nic nenapadá, začne vzpomínat, sám se ke vzpomínkám snažím vracet, jen když mimoděčně vyvřou v souvislosti s něčím současným, jinak jsem se právě probíral nějakými staršími výstřižky, když tu na mne vybafne titulek „Bez ironie“, píše to Adam Borzič v loňském Tvaru, musím uznat, že i v tom letošním, jemuž dělá nově šéfredaktora, se snaží upřímně a bez otupující nějaké naučené machy, vidím, že při prvních odstavcích jeho loňského článku jsem si udělal několik otazníků, tématem je úloha poezie, a básníka k tomu, v dnešním světě, článek je psán svým způsobem jako zápas o „vážnost“ (už samotného tématu) a s něčím, co označuje jako „ironii“ (cituje v tomto smyslu Octavia Paze, který „charakterizuje romantický básnický étos jako vizi vesmíru coby systému korespondencí a vizi jazyka coby dvojníka vesmíru, a dále tvrdí, že jakmile se tento s

Nenachází­li kritik širší významové a společenské souvislosti kritizovaného díla, nemůže takové dílo nikdy hrát žádnou roli ve společenském životě … roli ve společenském životě … dozvuky … domněle neúplné obrazy

pozdní
večer konec
konců jako vždycky
když se vrací stejný příběh
stále znovu
( … )
to už známe
skoro všechno
cestou tam a zpátky
dozrát v pádu a do koruny stromu vzhůru

J. E. Fričovi

v okně uhlem strom
tohoto rozhovoru této zimy
samých odpovědí žádných otázek

– ona jen korále perly a rybíz
myšlenky po stranách
vykukují z vlasů
většinou jsem tím co si myslím
je to jednoduché ve smyslu jednoho ducha
otci se zjevovat v zeleném oparu

barvy rýsovaly
svá významová pole
s šípky šípkový dům
na rukou jsem nosil růženec

Prostá nesrozumitelnost nebo svatá prostota … zatmění. Nikdy nebylo líp. Povinnosti se nenosí. Oznamovací věty, které samy o sobě nevypovídají. Nechtěl bych zít ve světě, kde vše co dělám, tvrdím bude zaznamenáno. Nikdy nebylo líp. Všichni se musí nějak přizpůsobit, kdo z nás dokáže žít podle svých představ …

„Filip Topol je mrtvý.“ napsal jsem na hotelovou účtenku.

Sedím v hospodě u dopitýho kafe nad nedopitým pivem … příjemnej podnik v St. Pauli – Café Miller. Obsluha není dotěrná a ke snídani jsem si mohl přečíst Süddeutsche Zeitung. Pivo nebylo špatný – Astra – ale byl pátek, červen, ze dne na den se proměnilo počasí. Bylo zataženo avšak nepršelo … Zvedal se vítr jehož poryvy vířily prach na ulici … na semaforu červená, zelená, červená … tisíc dvěstě záblesků za minutu. Filip Topol je mrtvej. Hlavou mi zmítá melodie Thunblues:

dnes několik snů, všechny se vztahovaly k cestě, zpočátku nebylo jasné, kam a proč se má cesta uskutečnit, nádherná krajina, jakoby mezi Zn. a V. n. d., ale bukoličtější, spíše podobná té za P. Vydřím, když vychází slunce, navštěvujeme v nedaleké vsi jednoho známého, kterého chceme požádat, aby nás na místo odvezl autem, nejprve se ale zastavíme na jídlo v nedalekém hostinci, je to jakoby ten na křižovatce u M.