Neděle 26. června 2016

včera mi po dlouhé době volal Pavel Z., nějakou dobu taky putoval po nemocnicích, teď prý „už je Praze“, snad se zase vykřeše ke svým krásným a drásavým interpretacím sebe sama a světa kolem i za, s výbornými muzikanty, jednou mi jeden z nich – na můj dotaz, a co že zase hraješ s Pavlem? odpověděl jednoduše: víš, tady to má smysl, v tom jsme si určitě vždycky rozuměli, právě ty věci na hraně, tetelící se v holé existencialitě, mají smysl, vzpomínám si na jedno Pavlovo vystoupení v olomoucké Ponorce, někdy v roce 2010, když jsme vydali jeho knihu „Pohádka se špatným koncem“, upravovali jsme tu knížku tehdy dost svépomocně, a „ilustrace“ vytvořil – protože se mi text jevil jako přímo návod na jakýsi „komiks“ – tehdy třicetiletý malíř Martin Jabůrek, a protože na to vystoupení se nám nepodařilo sehnat muzikanty, zařídili jsme aspoň velkou projekci Martinových obrázků, vytvořených v počítači jakýmsi „digitálním kreslením“, přijel jsem tehdy sám do Ponorky trochu pozdě, opatrně jsem otvíral těžké vstupní dveře, abych nerušil, slyšel jsem Pavlův naléhavý a životem kultivovaný hlas, hospoda – jak jsem posléze zjistil nabitá – byla ticha jako o zavíracím dnu (který tuším ani v Ponorce není), takový klid v plně obsazené hospodě-pivnici jsem ještě nikdy nezažil, a Pavel četl napjatému publiku svou poslední pohádku, a za ním se v pomalém sledu objevovaly na velkém projekčním plátně zvláštně dramatické a inzerátově graficky čisté kresby v černé a krvavě červené,

Sobota 25. června 2016

hodně se teď mluví o Anglii, o Skotsku, mluvilo se o ní výrazně taky začátkem května, když Leicester City získalo anglický fotbalový titul, sympatičtí outsideři, kteří loni bojovali o záchranu v nejvyšší soutěži, letos zametli se všemi věhlasnými megakluby, chlapíci hrající v městě nevětším než Ostrava, pohřbívali tam taky nedávno v místní katedrále ostatky krále Richarda III., a najednou k tomu ještě toto, sázkové kanceláře musely vyplácet kurs 5000 : 1, podobně nasazená prý byla sázka na to, že Elvis Presley ještě žije nebo že lochnesská obluda ve skotském jezeře není výmysl, rád bych se k Anglii a jejímu duchu trochu vrátil aspoň tímto trochu dílčím způsobem: v létě 1968 jsem byl v Londýně na jednom fotbalovém zápase, hrálo právě Leicester City s Queen’s Park Rangers, Leicester, tuším, byl tehdy v červeném, atmosféra ve fotbalovém kotli neobyčejně působivá, „bubeníci“ s ohromnými vojenskými bubny přehozenými přes vnitřní bariéru stadionu a při sebemenší vhodné příležitosti do nich bušících jako o život, na ochozech amfiteátru hlava na hlavě, mezi lidmi se proplétali záchranáři v uniformách, jako nosí pošťáci, a každou chvíli někoho zkolabovavšího odnášeli na nosítkách, do toho –

Pátek 24. června 2016

oslovují mne dnes facebookovskou zprávou přátelé humpolečtí, zda bych nepřispěl něčím k jimi na podzim organizované výstavě na připomenutí pěti let od smrti Ivana Martina Jirouse, přislibuju něco velmi neurčitě, protože nevím, jak na tom budu za měsíc za dva, samozřejmé zdraví už pro mne na tomto světě asi nikdy nebude samozřejmé, mám zde také jen opravdu menší fragment mých počítačových archivů (flashky se poztrácely při mých přesunech z postele na postel, z města do města), hledám něco vhodného, neznámého, nenacházím téměř nic, až přes pověstný google nacházím svůj text k odhalení pamětní desky I. M. J. v Humpolci v září 2014, – zase „starý dobrý Josef“ (Jindrák) se svým („i obešel já…“) Polí 5 mě zachraňuje, odtamtud teprve vytahuju samotný text – delší verzi toho, co jsem pak u Magorova památníku v Humpolci četl:
Osoba Magor
(Text k odhalení pamětní desky Ivanu M. Jirousovi městem Humpolcem 27. září 2014)

Čtvrtek 23. června 2016

nikdy jsem se nestaral o svoji „literární kariéru“, tímto problémem jsem se nikdy nemusel trápit, bylo to jasné, už od podzimu 1968 jsem měl jasno, což ještě během roku 1969 dospělo do uklidňující definitivy, z vlasti okupované cizími vojsky pro mě už jednoduše nebude úniku, jakož mi nadále bude určena role „zůstat zde“ a dělat to, co mi temperament a svědomí dovolí, ale zde a ne-jinde, klid a mír v duši, mikrosvět, který jen někdy v roce 69 byl narušen zásilkou-přihláškou ze Svazu československých spisovatelů, „mladý příteli, známe Tvé dílo…“, dodnes nevím, kdo za tím tehdy mohl stát, podepsán byl (kdo si dnes vzpomene?) Donát Šajner, myslím, že jsem ten papír kdesi teatrálně roztrhal, ale už si detailně nevzpomínám, bylo vše tehdy tak zřetelné, jasné, a v mém mikrosvětě nebyly pochybnosti, v roce 1965 mi byl šestnáct, a do r. 69 jsem prožil nejspíš nejkrásnější léta svého života, jak jinak, když je vám šestnáct, osmnáct, dvacet?

Středa 22. června 2016

(přepadly mě dnes v noci horečky, což se pak v průběhu dne muselo řešit mým převozem na specializované oddělení, vše se začíná stabilizovat, jen doufám, že se toto mé psaní nebude jevit jako „psaní z horeček“ – nahrávka na smeč stoupencům „přímé demokracie“ a „mladé levice“) vynořila se mi na Facebooku diskuse na podivné téma – „hřích“, ptá se prvopočáteční tazatel: „Ze všech stran slýchám, hřích, hřích, hřích, co ale je hřích? Může ho někdo definovat? Je hřích jenom záporný, nebo i kladný?“ no, já to sice neslýchám „ze všech stran“, ale možná právě proto jsem si dovolil stručně reagovat – prosté „vědomé překročení zákonů Božích“, kde se ztrácí pojem hříchu, ztrácí se pojem dobra i zla, vše končí v relativnu, ale v něm se žít nedá, G. K.

Úterý 21. června 2016

často si říkám, co bych dnes dělal, kdyby mi bylo dvacet, jakými cestami bych šel, čemu bych věřil, po čem bych toužil, svůj život jsem nějak začal vědomě řídit ve svých devatenácti letech, když jsem se vrátil z Anglie, pár měsíců po ruské (sovětské) invazi a následné okupaci mé země, vědomě, protože jsem i za ten nedlouhý čas Anglii i Skotsko trochu poznal, i přátelskou pohostinnost obyvatel, ale nemohl jsem nevidět, že přesto přese vše budu stále a stále „pákistánec“, který není ve své vlasti, se svou vlastí v dobrém i zlém, s čímž bych žít nemohl („pane, na to, že jste Portugalec, mluvíte výborně anglicky!“), kde jsou ty doby, někde se snad ještě uchovala jedna fotografie, kterou jsem si z Londýna přivezl, stojím na ní na dvorku jednoho městského kláštera a před sebou v obou zvednutých rukou držím poslední vydání zdejších novin, s velkou karikaturou Dubčekova „vyjednávání“ v Čierne pri Čope, kde naproti němu už stojí na sovětské straně do dálky seřazené tanky, bylo mi právě devatenáct, kamarád-černoch (může se to slovo ještě říkat?) mi nadšeně sděloval, že mě „viděl v televizi!“, při demonstraci, ve které jsem šel poblíž mladíků-Angličanů, kteří na ramenou nesli velkou rakev, na

Pondělí 20. června 2016

psal jsem onehdy na Facebook pozdrav Jiřímu Kuběnovi, básníkovi bítovskému, připomínající jeho osmdesátiny (narozen 31. května 1936, byla tehdy zrovna neděle Svatodušní, Josef Topol, víc jak o rok starší, se naopak narodil „na apríla“, 1. dubna, jako moje matka, říkávalo se o těch lidech, že nebývají v životě moc šťastní, tyto aprílové děti, má matka zemřela po těžké nemoci v nedožitých 56ti letech, Josef se se svým odvážným, s nádhernou sebeironií neseným životem vlekl déle, nepochybně také novější medicínské doby zde pomáhají, o čemž bych mohl svědčit košatě a bohatě svou vlastní zkušeností), tedy osmdesátiny Jiřího K., na něhož „společnost“ zcela kašle, a který tolik toho nese na svých bedrech, za „národ“ („co vlastně teď děláte, Mistře?“ ptal se kdysi J. K.

Neděle 19. června 2016

ještě o tom „bavení se“ o něčem, překvapil mě před několika dny v rozhlase náš velvyslanec při NATO (dřívější ministr obrany) Jiří Šedivý, který zastával pozici „mluviti“ o něčem či o něčem „diskutovat“, „bavení“ použil jednou ve smyslu bavení, kdysi voják-záklaďák, dnes politolog a vysoce postavený vyslanec země, uvažuju taky nad svým snad neadekvátním angažováním v „politických“ diskusích poslední dobou, není to vlastně proto, že jsem sám poněkud vojensky založen?

Sobota 18. června 2016

taky dávnou rubriku „Sestup a pád jazyka“ bych zde rád rozevřel, trápí mě ty věci neméně než dříve, i když jsou jiné, nová překvapení přinášejí, už není něco „nakonec“ nebo „závěrem“, všechno je „ve finále“, vzato z nějaké estrády? z televarieté? nevím, odkud na mě tyto deprese vystrkují rohy, objevuje se to prakticky v každém vyprávění lidí, kteří rádi „vyprávějí“, jistě tyto milé lidi nemůže ani napadnout, jak mě tímto klišé ubíjejí, tyto fráze, ustrnulá rčení, která kdoví odkud se objevila, bohužel svědčí o jisté duchovní lenosti, neúctě k jazyku předků, ke kterému se pro spěch doby už ani nevracíme, proč?

Pátek 17. června 2016

protože nepočítám s nějakým vydáním svých „sebraných spisů“ (už vyšly: před několika dny mi vzácný člověk, můj hlavní lékař-zachránce při mém pobytu na královéhradecké klinice, poslal na fotografiích vysoký štos tlustých složek mých lékařských záznamů mezi dubny 2015-2016 – váha 33,3 kg), předpokládám, že do tohoto obnoveného blogu budu vkládat i některé okrajově publikované, nebo nepublikované zcela, texty, na které třeba zrovna narazím nebo k nimž mě přivede nějaká všednodenní „nahodilost“ a o nichž vím, že už je nejspíš nikdy nikde nevyužiju, ne že bych necítil úctu a respekt k Petru Královi, ale vím, ať jsem napsal či napíšu v životě cokoli, že bych nějak podobně nedokázal vůbec se svým psaním zacházet, jako on pracuje při svých jistě obdivuhodných „souborech“, umořilo by mě to, ztratil bych chuť k jídlu, přestal bych zpívat, mluvit, žít, nic z toho nechci, budu pokračovat touto cestou, kterou jedinou – snad – jsem schopen garantovat, přátelé z revue HOST mi posílají každý měsíc jejich časopis, který mě udržuje ve „formě“ vůči současným literárním trendům („up to date“, jak už kdysi říkával pan J.

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce