Středa 3. srpna 2016

dohadovali jsme se kdysi s přítelem Milanem Klimešem o přenosnosti osobní zkušenosti, já jsem tvrdil, že žádná osobní zkušenost není přenosná, on, jak už to v hospodských debatách bývá, tvrdil opak, nedošli jsme k ničemu, jenom jsme oba tvrdili a dokladovali pořád to samé, kdoví, možná dva aspekty téže věci, dva úhly vidění, trochu posunuté významy slov pod každým z nich se skrývající, nevím, jisté je, že jsme – jak už to v tom hospodském diskutování bývá – nedošli k žádnému závěru, a s Milanem už ani nedojdeme, protože umřel, ale co si s tím mám počít já? podle čeho jiného postupovat v úsudku než podle osobní zkušenosti, korigované obecnými znalostmi, studiem, zkušenostmi jiných, – a hlavně nejspíš včetně snahy vyhnout se absolutizování právě té zkušenosti osobní, konec konců jde především o komunikaci, o empatii v případě nepochopení, o nadhled nad neúmyslným nedomyšlením některých úvah, o prosté zkoumání slov a činů, jejich důsledků a vůbec smyslu, s ohledem ovšem na hodnoty, které s tím nedílně souvisí, bez shody na těchto hodnotách – „obecně platných“ – se prostě neshodneme na ničem a v diskusích nemá smysl ztrácet čas, jestliže budu relativizovat pojmy, jako jsou spravedlnost, mravnost, dobro a zlo, hřích, lidská práva, nelze se k žádné společné shodě dobrat, a musím bohužel souhlasit s Otokarem Březinou, že skutečné přátelství může existovat pouze mezi lidmi v jistém smyslu „stejného přesvědčení“, stejné víry, zápasím s tím celý život, mám za to, že s upřímnou snahou pochopit mnohé, přes toto konstatování se ovšem nemohu v zásadě dostat, nezbývá než dále zápasit? je ovšem na druhou stranu nezměnitelně psáno: vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne, – a navíc k tomu přece i „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“ (Jan 10, 16) – jsme těmito ovcemi my, nebo ti druzí? –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 3. 8. 2016, 22:45