(Tranzit Of Garlic – An Alternative Music Taxonomy)

Tajemné, nezbadatelné jsou velké širé sprosté lány pop kultury. Ale i v nich zanechává česnek svou charakteristickou stopu → kadidlo → kult → mixpult … Je jasný, že hlas česnekem jasní. Odhleňuje dokonce i zaneřáděný pop, to je hned (in head) jasný. Mnohé léky jsou totiž na nemoci, ale (ref.: s česnekem je tomu jinak, ten je na zdraví …) Hudba léčí.

What genre is Garlic? ♪ ♫ New Out Hop ♫ ♪ ?? Freakfunk’n’roll česnek je – hraniční linií popu. Je to ten nejuniversálnější výpěstek světového náboženství. Chvalozpěv pěstěný po celém globu. Není to až tak překvapivé – garlic je idiomem lůna, starou vestou v(-ze-)stupu, garlic sauce je slangovým pojmenováním poševního sekretu pohlavně vzrušené ženy (I stane se potom, že vyleji ducha svého na všeliké tělo …); v taneční (zejména rave) scenéryji se idiom garlic ujal koncem (pánevním) devadesátých let (mj. se vztahoval na odér trsajících těl.) Posléze se tentýž termín zabydlel i v dalších významových rovinách; pojmenovává hudbu mišungu různých logických typů (mutantní bpm dance fúze industrial/house v ambientním dressingu). Lze ho tedy bez nadsázky považovat za příčný a odůvodněle se domnívat, že zbytněl v samostatnou stylovou kategorii.

Spolek pro dobrý pocit (ad Sensum Bonum) vydává sestavu Homérových básní. Kniha vychází jako malonákladová bibliofilie pro přátele, básníkovy souputníky a příznivce undergroundové scény … Toliko oficiální status.

Sbírka básní bude uvedena a pokřtěna 14. února 2015 během oslavy pětadvacátých narozenin kapely Tyršova spolešnost v brněnském sále Melodka (Kavárna Stadion na Lenince). Hosty večera budou Idiot Crusoe, Já jsem poznal … a Pechanin depresivum.

Kniha, jejíž editorem je Mirek Švejda, je rozdělena tematicky do tzv. boxů. Každý oddíl obsahuje několik textů, které se vztahují k uvedenému námětu: Katze, Dny, Ptáci, Jude, Polit, Putik, Pakec, Sakrál, Špitál, Sociál, Sur reál, Anál, orál a tak dál, Štatl, Sebermut, Cit, Rod, Krchov, Smrt … inu oblasti, kde duše Homérova dlela nebo se jeho tělo nacházelo.

Obleva mě polévá a sleva – na tu se tu spoléhá. Na ulici stojí barikády z papíru. Padá déšť se sněhem. Bezvýznamné epizody:

Žehlím košilové límce na hladinou záchodu. Pustil jsem si Toscu. Pučí kapradí na pozadí pučícího kapradí. Originál nebo imitát v souvislosti poblité autobusové zastávky?

„Běhno!“ osočil mladý radikál starou mladou s kundou vyholenou.

„Vocamcaď pocamcaď.“ vymezila se vůči kritikům.

„Viděla jsem dost ustrašených úplně normálních a vzdělaných lidí, kteří chtějí právě od politiků stran, že nedovolí, aby se svoboda našeho projevu, vyznání, kultury a židovsko-křesťanské civilizace upozaďovala na úkor jiných nenáboženských aspektů.“

William S. Burroughs mě přivítal ve tři odpoledne ve skromně zařízeném bytě v Duke Street nedaleko Piccadilly. Na sobě měl trojdílný černý oblek, který mi ze všeho nejvíce připomínal obleky mého dědečka, bílou košili a černou kravatu. Vzal jsem si na sebe svůj proužkovaný oblek, bílou košili, šlajfku. Burroughs byl vysoký a vyhublý, chodil lehce shrbený. Vlasy měl na spáncích prokvetlé a linií úst byl tenký bezkrevný vryp.

„Kávu nebo čaj?“

„Kávu.“

„Černou nebo bílou?“

„Bílou, prosím.“

Židenice. Musel jsem vystoupit z vlaku. Momentáně nevím kudy kam. Po schodech posprejovaným tunelem … diktát davu, nádražní hala, dlažba, dveře, z lásky Česku, aus Liebe zu Tschechien, aus Liebe für Tschechai? Manažer poručil, čurák se postavil. Saufland svítí jako maják v poušti. Tady jsem správně.

Lze vyvzdorovat milost, blázne? Obalit se spirálou a stoupat a upadat cestou, plyne odnikud nikam, ale docela dává smysl: „Po pěšinách strachy se chvěje … jdem ořeším.“

DNO ultraZIN jednadvacátý, než se naděješ, kolem tebe proletí století.
DNO je jako hyperúder, jako rána do palice.
DNO je mnohoznačné vše.
DNO není tekuté.
DNO je medově sladké.
DNO je vazké.
DNO chutná – po černém rybízu.
DNO je bez kontur, bez pevných tvarů.

Na temné hladině vznáší se jak květ lilie. Stačí si pustit zpravodajství … Sublimace je vývojovou fází přerodu mentality … id je nereflektovaný psychosomatický vstup, tzv. pud. Pozorně vše sledovat. V žádném případě se nezavírat do slonovinové věže – naopak, být v běhu událostí … přes okno vlakového kupé sleduji okno vedlejšího vagónu, náhle se pohne a jedeme! Ale kdo??? A co mě to „klame“, v tomto pohledu z okna ven a do sebe sama?  …přečíst přání místa a zhmotnit je odpovídajícím gestem nové významotvorné formy – vyšším stupněm jednoty = úkol č.1 … Glosuje Zdeněk Skála a jeho hlas zaniká na poušti jazyka ve výhni výrazů tone pod lavinou slabik.

(Mejlovi Hlavsovi in memoriam)

Hvězdy mi ze srdce padají
do duše mé padají v čase nadějí
jenž ostrým nožem krájí
Dlaní opřel se o uschlý strom
tak prorocky že v něm až zaduněla rána
Přízraky co vše pozorovaly otočily se
a protáčely směrem do větrných
obličejů mlhy Stát tam viděly
sousoší průhledných andělů
lehce do rytmu tančících
Zasáhl mne kámen z nebes
Vraník se zařehtal
Slyšel jsem jeho vztyčný zpěv
když dlaní svíral jsem oblázky
co v duši mou křičely
když drcený v kameny jsa nebo ve skály
mým bezdechým potem
Ony zatoužily po mém naslouchání
Ty U země tolik přikován vizionáře
slyšels Vizionáře slyšel jsi
Znovu ptám se tě beze slov
Ty zda-li vyslyšel toho co řekl Friedrich Schiller
„Nocí dnem co chodil jsem pout
nenašel jsem pokoje
Nelze cíle dostihnout
to co hledám skryto je
Nevede tam cesta má
Ach to nebe v blankytu
věčné zemi vzdáleno
Co tam nikdy není tu“

Ptám se ho co slov vzdálenost znamená

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.
(Francois Villon) Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.
(Homér)

Padají slova do prázdna. Slova prostá, rýmy jednoduché, verše naivní … dehonestace kultury, sarkastické společenské invektivy … Po Rýně loď bláznů. Mluví pobuda, který živoří na okaji – homme sans aveu. Neexistuje jiná dobrá pověst nežli pověst člověka vyloučeného ze společnosti. Chaos předchází krystalizaci.

Hrob nikdy nevydá, co v lůno přijal. Homér nemá hrob – homme sans tombe. Homér si od společnosti udržoval ironický odstup, hrál na společensky kritickou notu, pobuřoval svým zjevem i chováním. Větru nastavoval tvář plnou vzdoru.

Dlouhovlasý mladík se potácí na křižovatce – před chvílí byl vyhozen z hospody. Právě se otočil ke zdi a začal zvracet a chcát …

BÁSNIČKA …

Óm mani padmé húm …
netřeba překládat tu větu.
Co říci rudým chacharům?
Co povědět jim o Tibetu?

Říci, že jenom buddhisté
znají to pravé světlo,
když všechno je tu nejisté …
Čeká nás asi peklo.

Říci jim, že prostou láskou jen
můžem dosáhnout míru?
Vykopnou mě ze sálu ven!
Se mnou i moji víru.

Tu lásku měl jsem k lidem všem.
Býval jsem kdysi jiný.
Navždycky vzali mi z úst šém.
Teď jsem jen kupa hlíny …

7. 3. 99
věnováno lidem
my room

nevíme ani hodiny ani dne
– i stalo se okolo poledne
nevidíme si na špičku nosu
– svazují a dávají do želez i muže i ženy
nenávidíme až k smrti
– pojednou z nebe oblíčilo mě světlo veliké
stíny tančí na rudém pozadí pod klenbou noci
nesmyslné nepravděpodobné obrazy a obrazce hrůzy
odvíjejí se myslí … houbovité útvary žahavci medůzy
proč
ptám se místo abych hledal odpověď
kam mě nohy nesou
vegetatativní myslí
vejčité útvary protivné úponky
vina je beze cti i prokletí poklekli