Blogy

(z jednoho mailu, v němž se snažím posoudit jednu „promotérskou anonci“ pro klub Boro:) M., akorát mi vadí, že si každý bere do huby jméno J. K., jednou „táhne na Berlín“, podruhé zas „samotný sa k Vám znáša“ a navíc musí byť „heroínový“, proč?

toto by mohla, či měla být moje druhá „soukromá zpráva z Festivalu Krákor“, sepsaná tentokrát rovnou do computeru, po pěti letech, zcela zase již v jiných podmínkách životních i „pracovních“, Krákor, festival, který je (právem) mnoha lidmi pokládán ze jednu z opor nezávislé muziky, nezávislých setkání, kde možno zapomenout na zblbělý svět kolem,

„chlubíme se“ po světě, že jsme „nejateističtějším národem v Evropě“, a máme pocit, že je to nějaké mravní plus, či dokonce projev odvahy, je to jen hloupé a nezralé, ale děsivé důsledky tohoto holedbání jsou vidět na každém kroku,

Morava je historická země, nechápu, jak pologramotní (i když otitulovaní) politici si mohou dovolit měnit zemské hranice, hranice, které utvářela historie a krev našich otců,

v podstatě se mi už zdávna líbí slovo básníkovo: „Vědátoři vědí o myšlenkách mamutových více než o svých“ (J. Deml, Rosnička, 1911), myslím, že dnes je zcela zmaten základní pojem zdravého rozumu – odevšad je slyšet o levici, o pravici, konzervatismu, liberalismu, o fundamentalismu, o dogmatismu, – o zdravém rozumu neslyšet,

Držím v rukou fotografii. Jsme to my? … Diego a já, než to všechno začalo. Snímek z úplného začátku. Na prstech mám bílý prášek … zbytky jedu, který mu každé odpoledne podávám ve sklenici saké … pokaždé přidám jeden miligram … úplný konec. Prášek ušpinil fotografii … jako špinavá přítomnost špiní vzpomínky. Vzpomínky jsou otrávené … otrávené jako sklenička alkoholu. Dívám se na ten snímek. Nepoznávám ho. Úsměv … tvář muže, který je milován … milovala jsem ho, ale teď ani nevím proč?

večer na stole
pod skleněným poklopem
stydlivý pudink
jahodová co je naděje?

ostrý nehet měsíce
pod nehotovým nebem
střepinou k tepně