Blogy

Členové České strany národně sociální v pátek natřeli na růžovo kříž k památce německých válečných obětí na louce Budínka u Dobronína. Vše už bylo řečeno, je doznání nemohoucích filosofů, kteří nemají, co by světu sdělili. Na místo dorazila policie, aby věc prověřila. Nezbývá než tleskat, nápad sice není původní, ale takzvaná původnost je jen iluse. Hle … myšlenka se zrodila a nepůvodnost není ani neštěstí, ani hanba. Prosím potlesk … vynikající akce. Jasně září kometa na politickém nebi, i když osudem komety je vyhoření.

Havran nevyrábí. Každé jeho dílo je příběhem. Jeho, jedinečným příběhem. A tedy zápasem. Havran není výrobcem svých vlastních recyklací, je tvůrcem svého vlastního života, svého díla. Nepřetvařuje se, nemaskuje. Přiznává barvu jako pravý karbaník. Nefixluje. Nad cinklými kartami se jen usměje do vousů. Prostě je. To je největší dar pro tvůrce, zůstat pokorným, hledajícím, obyčejným člověkem, nedroucím se za pochybnou originalitou, nesnažícím se o trapné efemérní úspěchy. A to je největší úspěch. Být. A to je Havran.

Věnováno v úctě paní Zdeňce Liškové a jejímu vzácnému podniku

j. e. f., 25. 10., Staré Brno, Galerie Pod Petrovem, 18:30, při svijanském pivu, obdařen rovněž sklenicí nádherného granátového vína Zweigeltrebe – kombinací to milované Frankovky a jiskrného St. Laurent, tedy Svatovavřineckého

Zašlo to příliš daleko … autem prorazil plot, narazil do stromu a uvázl v poli … spálil svoje oblečení, včetně dokladů, a začal rozebírat motor vozidla … kolem se povalovaly kabely, klimatizace i chlazení motoru … poslední skromné přebytky … další prosím … ať počká venku … poslední … plaval sám ve vlastních sračkách.

Do cely se nahlíží průzorem ve dveřích … večer si četl noviny … choval se slušně a vyrovnaně … že doba je zlá nic neomlouvá … vytáhl krátkou dvavadvacítku a srovnal účet … odmítl vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané …

Svět Radka Dymy, tak jak ho podává v povídkovém souboru Hořká čokoláda, lze vidět jako klec. Pravidelný tvar … mříže a chladná šeď oceli. Tu a tam znepokující hromádka odpadků…  cosi nepatřičného…  plný popelník…  nedopitá láhev…  Jak jsme se zde octli?

Jako obvykle cestoval namátkou, cíl si vybral u pokladny – zaslechl název stanice a jel …

Děj se většinou odehrává v průchozím prostoru – v prostředí, které není určeno k dlouhodobému pobývání, nádražní budova, vlakové kupé, kavárna, cesta, hotelový pokoj … zkrátka tranzit. Kdo se zde zdržuje narušuje běh věcí … tri tra  … ruší režim. Postavy okolo jsou annonymní a řídit se musí cedulemi … pokyny … jízdním řádem … jídelním lístkem …

Je to jako skladiště novin … prošlé postřehy a obstarožní popisy …

Obrazy dětství a rány dospělosti – „Pohádka se špatným koncem, před dobrým usínáním“. Slyšel jsem ji loni na podzim během Potulného dělníka v klubu Boro. Hudbou decentně doprovodil Tomáš Vtípil, obrazy Martin Jabůrek. O několik měsíců později ji vydalo nakladatelství Vetus Via – pochopitelně v precizní grafické úpravě.

Knížku jsem poprvé otevřel ve vlaku z Norimberku do Stuttgartu. Ve vagónu, kromě mě cestovala ještě Cikánka a její tři děti – Kevin, Jasmína a Denis.

Bude se jmenovat Tereza, aby se to nepletlo
…
jedno jméno
jméno, které rozezní prostory …

zakládám nový „cestovní“ sešitek, používám staré, někdy i zčásti popsané v dřívějších dobách, tento další, který chci dopsat, je z roku 1977, vertikálně rozpůlený modrý školní sešit v měkkých deskách, jsou v něm výpisky z několika knih, otvírám namátkou a vidím, že v té době jsem četl např. El Greca Simona Vestdijka, s podtitulem „Malíř absolutna“, – (Juan Sanchez, mladý kacíř, jdoucí k vězení): „‘Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky, protož buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice!“‘ zvolal Juan Sanchez, jenž šel několik kroků pozadu, spokojen a usmívaje se takřka zvířecky, jako mladý arriero, pohůnek, kráčející mezi mezky, kteří přicházeli nyní; usmíval se, až se mu na bílých zubech zaleskly sliny, usmíval se na znamení,že se nebojí: ‚vystříhejte se pak lidí, neboť vás vydávat budou…‘ (11) – „Cítil, že on, dříve nejmenší, se nyní náhle stal prvním v konventiklu šlechticů a učenců, z nichž téměř všichni všecko zapřeli a zradili z žalostného strachu.“ (11) – (král odmítá Grecova Svatého Maruricia…)

Kde hudba hrála
Příspěvek k rádiu Dráťák

Před lety jsem si pořídil knížečku nádherně nostalgických povídek málo známého amerického spisovatele Charlese Easta – „Kde hudba hrála“ (Where the Music Was, New York 1965). Je to téměř 40 let. Teď ji beru opět do ruky a čtu znovu úvodní motto z George Marion O’Donnella: „Kentaur ujíždí po Beable Street /v sedanu značky Cadillac / a čtyři bílá hříbata se dovádivě ženou / napříč těhotnou zemí. / A já už znám / tu anonymitu měst za noci, / kdy dravá krev se na okamžik zklidní a opadne v ní / unavený příliv tepu této lásky.“
Titulní povídka začíná slovy evokujícími čtrnáct let také mého života, dálky, přítomné v neviditelné magii věcí, zvuků a ticha, přírody kolem, v provinciální průmyslové aglomeraci. A v dálce hudba ohromných orchestrů v ohromných sálech dalekých měst, jejíž zvuk rozechvěle pronikal mladou duší, budil touhu nepoznaného, závany tušených vášní. Dálky. Nevyvažitelná tajemnost a lákavost hudby éterem vysílané až odkudsi z Chicaga…

byl jsem upozorněn na zprávu o milkovickém kozím festivalu Standy Pence na webu www.studentpoint.cz, hned v úvodu četby jsem zbystřil pozornost a musel se dost zamyslet na tím, s jakou vážností, nadhledem a vůbec zásadním pochopením se dnes „referuje“ či „informuje“ (milované slovo všech technokratů),

proč se něco jmenuje „Jihomoravský kraj“, když nic takového jako Morava neexistuje? zničena, vymazána z mapy dneška, proč se oháníte touto hloupou floskulí, nějakou „Jižní Moravou“, když Morava žádná není?

víte, mně ta démonizace pana L. B., kterého posadili na jakýsi vysoký post na Ministerstvu školství, začíná vadit (chtělo by se mi taky napsat, co se dá na tom MŠ – po všech těch jedlých-nejedlých – ještě zkazit?), ta mánie nálepkování, které se poslední dobou rozplevelilo, mě znechucuje,