Vliv prostředí

Rozbije Rozdupe Rozmaže Rozředí
Člověka dost rozředí
Prostředí
(L.V. – Nebezpečí nemožnosti)

Ulice mi není dost široká. Svět přetavenej do jedné úzké uličky, do které se musíme všichni vejít. Vede z jedné světové strany ne druhou, ale kam vlastně? Šel jsem za davem lidí, řekli mi, že na konci mě něco čeká. Šli jsme tak: už mnoho let. Dostal jsem najíst a každou noc se vyspal v teplé posteli, abych mohl ráno zase pokračovat v cestě. Domy, které lemovaly cestu byly šedé a fádní, ne, vlastně to byly jen zdi. Konečně jsme došli na konec cesty, kde nás nějaký člověk seřadil do dlouhé fronty. Když na mě došla řada, ukázal mi obrovskou nahnutou plošinu. Viděl jsem několik opilých lidí, kteří se potáceli sem a tam. Kousek odtud se nějaký šílenec pokoušel zpodobnit Boha. Na šibenici se houpala Villonova mrtvola, zpola už strávená vzrostlým konopím, které neměl kdo sklízet. A pak, až za tím vším to všecko drtila obrovská mašina, ze které vypadávaly slisované balíky, které se vracely zpět na počátek cesty. Pak mi ukázal na druhou stranu. Po rovné silnici šli lidé a drželi se za ruce. Potom si připravili píchačky a vešli do vrat veliké fabriky. Dlouho jsem neviděl nic, až na obzoru se lidské postavy rozplývaly do prostoru, aby se staly součástí atmosféry. Dostal jsem tři vteřiny na rozmyšlenou. Šlápl jsem do prázdna …


Bylo to ve čtvrtým brněnským obvodě plným
špinavéjch činžáků, kde nikdo nebydlí
a fabrik, kde nikdo nepracuje
a zakouřenejch hospod se zažloutlejma záclonama
od startkovýho kouře,
s vývěsníma štítama krámů, kde se nic neprodává,
ve čtvrti plný cikánů a kolejí
a vlaků a tramvají,
co jezděj sem a tam
a ulic, o kterejch nikdo neví,
jak se vlastně menujou, co nikam nevedou

Po dešti... svítí slunce. Koukám na ciferník pouličních hodin. Je čtvrt na pět. Dlouhovlasá holka, taky stojí a taky čeká na tramvaj. Přijela dvacet trojka a...

"Byla to už druhá," všiml si malý kluk s bloňďatou hlavou.

Konečně dvanáctka. Nastoupil jsem. Muž navlečený do zelené šusťákové bundy s bílým pruhem, má otylý rudý obličej, nabízí noviny.


Ne já to tak cítím
mám v srdci jak vy smutek
do noci lampa svítí
však rým jakoby utek



Mně věru nepřísluší
tobě psát básně Jene
nemám tvou čistou duši
mé verše nejsou cenné



Z mých veršů čiší zloba
to aspoň lidé tvrdí
v ničem se nepodobám
těm na něž jsme teď hrdí



Mám také v srdci smutek
a až mne z toho mrazí

Jediný způsob jak se stát skutečně velkým je být nesmrtelným.
James Dean

Plukovník mluví k davu... dobře nalíčený, vždy korektní, s výrazem sňatkového podvodníka: "Občané, přinesl jsem vám to jediné, co ještě neztratilo svou cenu -- nesmrtelnost. Není to nic složitého. Vyměňme opotřebované orgány a jedeme dál."

Zeptáte li se cizince na jeho první rumunský dojem, dostane se vám odpovědi: špína a šum. Nemluvím o všudypřítomné špíně a ruchu ulice. V Rumunsku se totiž pod názvem populární hudba skrývá zesílený rytmus respektive laciná melodie linoucí se éterem z rádia Kiss. Šum je ve vlaku, v restauraci, na pláži, na louce, na horách, v taxíku...

Lidé užívají slov a slova užívají lidí. Základem moci monopolu jsou slovní spojení, která ovládají myšlení, cítění a jasné smyslové vnímání. Růže je růže je růže je růže.

Ve dvacatých letech Tristan Tzara, muž bez minulosti, navrhl během schůze surrealistů taháním slov z klobouku vytvořit instantní báseň. Divadlo bylo na hadry. André Breton vyloučil Tristana Tzaru ze surrealistické skupiny a šoupl sestřihy pod Freudův gauč.

Během léta 1959 Brion Gysin, malíř a spisovatel, roztříhal novinové články a náhodně je přeskládal. Nastříhal Zbývající minuty. Přestože Zbývající minuty obsahují nezměněné střihy, jsou souvislým textem a dávají smysl.

Zjevení, kněz přichází vykonat poslední svátosti, čtyř jezdců. Čas se zastavil. Zavíráme... veleještěři zkameněli. Hlad na svém bílém koni cválá bažinou. Pusto a prázdno... muzeální veleještěři vyšli z módy a nahradily je zkamenělé lidské tváře. Nadešel den, jest blízko čas.

Spirála, pohledy zpět, vlákna --- útržky obrazů, slov a souvislostí --- tvoří kruh barev.

Naproti mě seděl starý muž a pil pivo. Nad barem svítila televize, pod stropem se otáčel ventilátor a na podlaze skotačilo štěně.

"Pivo. Dvanáctku." zřetelně jsem vyslovil.

Zvedl jsem oči. "Děkuji." Předemnou stojí sklenice piva.