Prapory se vlnily. Byly totiž z vlnitého plechu. Ulicemi, širokými bulváry, se rozléhalo nadšené jásaní vítězného lidu. Snoubilo se s tlukotem srdcí … Skutečnost se vyjevuje sama v sobě a rozvíjí jako nutnost. Z cibulovitých bání kostelů rozléval se hlahol zvonů. Všechno končí. Kolem se nic neděje – jen vše pomíjí. Duše prostupovala myslí … za sedmero horama, za sedmero řekama se mysl protkla se světlem a nezbylo nic. Nikde nejsou žádná zrcadla. Nic, co by zachytilo tenhle směšnej sen … Netuším, kde jsem, bojím se beztvárnosti, děsím ticha, stojím na hraně bezmoci … krajnosti krajinou proplouvám. Je propastná až mrazí. Stal jsem se světlem hvězd? Vše pomine. Kolem se nic se neděje – jen vše končí.

Co je nutné, je také skutečné. Co je nutné ukazuje se v poslední instanci též rozumným. Majitel loterijního holdingu se dostává do Senátu v období, kdy bude rozhodovat o protihazardním zákonu. Tvrdí, že to je náhoda (anecdotée du hasard), a nevidí v tom střet zájmů. Vše skutečné je rozumné a vše rozumné skutečné. 'Aplikace Hegelovy teze znamená: tento stát je rozumný, odpovídá rozumu, je-li nutný. Jestliže se jeví špatným a skrze svou špatnost dále trvá, má tato špatnost své oprávnění a vysvětlení ve špatnosti občanů.' dodává jedním dechem Bedřich Engels. Už to, že mne lidé zvolili, ukazuje, že jim hazard nevadí. Ani k referendům o zákazu heren jich nikde nepřišlo dost. To aktivisté si z hazardu udělali předvolební téma …. někteří i uspěli … třeba v Brně. Mám obavu, že to město uvrhne do středověku. Umí jen ničit.

(ze čtyř světonázorových stran čte trpaslík, partyzán, antikvář a včelař)

Jmenuji se Augustín Titullus a nemohu za to, že mne příroda obdařila více dary duchovními než tělesnými. Je tomu vskutku tak, neboť jsem přímo trpasličího vzrůstu a jemu vděčím za mnohé poučení ohledně lidské přirozenosti. Leč nehodlám se nyní zabývat psychologií trpaslíků, jelikož jsem rozčilen a to nadmíru rozčilen.

Nehodlám být zbytečně skromný a řeknu vám přímo, že jsem básníkem a to básníkem geniálním. Bohužel současnost, o které nehodlám ztrácet slova, je nejenom nepoetická, ale je přímo určena k demolici a to vlastní sebedestrukcí, která v sobě ovšem může skrývat nostalgické poetické kouzlo, leč dosti o tom.

Poslal jsem kdysi do Brna několik svých básní jako kupříkladu tuto geniální zkratku nazvanou Shoda.

korek
dvorek

minulost je v prdeli –
– darda jedna sentimentální
minula
kurva tyčka
skutek skutkem rozbíjí
na padrť

stavím do prdele most
připadám si starý
bílý na kost ohlodaný
a kráčím bílým lesem …
srnčí – bílé stopy
míjím krmelec
srší

„KUNDA“, pravím vám. Sedím na terase Café-baru Suprematique. Je slunečný podvečer z konce října. K zemi se snáší platanové listy. Na stole chladne šálek černé kávy … KUNDA vstoupil do dějin – nikoli po boku Tomáše Garrigua Masaryka, jak si sliboval, nýbrž následuje Milouše Jakeše na bazaar bizzar .

Přemýšlel jsem jak se k jeho verbálnímu projevu postavit … nakonec jsem se posadil a objenal si ferneta. Do zahulené putyky jsem to měl vždy blíž než na Hrad.

„Na zdarova Miloš. Mnoga ljeta. My vstrietim sa pod stolom.“

Šli sme se kouknout na dóm. Už zvenku to bylo hustý – fakticky architektura – tak sme vlezli dovnitř. Mrholilo (venku), zato vevnitř to smrdělo chcánkama a bylo to ještě fantastičtější. Klenba se klenula výš a výš, až sem skoro zatoužil poznat křesťanskýho Boha. Zapomenout na svých sedmnáct ochranných bůžků, protože tenhle velkej Bůh by mně určitě helfnul v těch věčnejch sračkách a mizérićh a stokách. S ním by bylo uřčitě jednoduší se domluvit a možná by to všechno i dávalo smysl. Pomoh by mě porozumět těm několika štětkám, se kterejma jsem si užil svoje, zapomenout na debilní hoknu, taky na noci o hladu plný šílenství. Mám za to, že každej, kdo překročí práh dómu, si musí něco pomyslet. Možná, že skutečně změní svou víru, ale co se mě týče, víru bych neměnil. Kdybych se stal věřící, pak by musel tam dole v pekle ďábel zůstat úplně samotnej. To by vode mě nebylo pěkný. Když totiž příde na věc, postavím se vždycky do špatný fronty. Taky do těch duchovních záležitostí moc nevidím. Nejsem žádnej filosof – sázím na intuici. Můj soucit patří poníženým, trpícím, prokletým a zatraceným … ani nevím proč vlastně, snad pocit sounáležitosti. Bejval jsem jedním z nich … ztracenej, zoufalej, tvdohlavej nýmand, předposranej srab … i když občas jsem snažil bejt na lidi milej, ale sralo mě to. Dávno jsem věděl, že je to na hovno a všecko dělá jen horší.

Poesie je kouzelná síla, která zobrazuje neviditelné a vyslovuje neslyšitelné. Ten, kdo promlouvá touto kouzelnou silou, je básník. A tak se stalo, že básník Jaroslav Erik Frič, který všude bývá do rána s bubny francouzské hymny a poloospalců v hloubce hmot plastických v magmatickém předbytí …, že tento básník uspořádal již čtvrté setkání poesie na Skleněné Louce, v Brně. Pod názvem Potulný dělník. Neboť. Poesie kráčí dějinami, ale i krajem jako potulný dělník, přikládaje se k dílu jeho člověka, a zobrazuje ho i s jeho skrytými významy, pravdami a údělem k věčné paměti lidstva, národa. Tak, pochodem v chod, pár těžkejch bot, – básník mnohdy za svá svědectví trpí a obvykle je nevyslyšen, pokud není rovnou sťat mohutnými telepatickými kyborgy. Básníků je přesto pořád dost. Přesto, že své nejmilejší posílá často na smrt nebo do horoucích pekel, do hor i pouští, do věznic a blázinců, do pizzerií a laundromatů, přesto je poesie pořád nejvášnivěji milovanou ženou; zřejmě i víc zbožňovanou než filatelie.

Tož vyslyšel sem hlahol Potulného dělníka a vydal se v polovině dubna l. P. 2004 do Brna, kde Cyril vymyslil hlaholicu, že. Vzal jsem psa Ticho a vydal se pěšky do Brna, prozpěvuje si: Za volantem sedí seňor, je to pán, ale ani básník není kmán, jaro, léto, atakdál …

„Krátké epizody bez rozvleklých vět …“ poznamenal jsem si na lístek, který mi sloužil jako záložka. Tolik o neobvyklé publikaci Aleše Klímy. Autor sebral texty z posledního desetiletí a svazek nazval Černobílá. Na obálce se černá s bílou slily v šedou, uvnitř jsou texty středově souměrně rozděleny na černé a bílé. Otáčím knihou sem a tam. Na hraní!? Začal jsem číst podle šachové konvence. Bílá …

…
a jako mravenci ferdu, včelky máju
my máme krista
v pavučině je dost místa

já vím že na podzim
krovky v trávě musí tlít
náš pán byl tesař
ale topení
jistě uměl odvzdušnit

a jestli ne
tak konvertuju ke hmyzu
ferda ví jak víno z trubek vypouštět
trnový šátek na krk uváže mi
a ukáže jak odpouštět

Mezi texty jsou roztroušeny kresby uhelným mourem od Dagmar Šubertové. Torza, obrysy figur … Anonymní bezejmené postavy vystupují z textů … Milenka netuší, že ten její v zahradě líbá jiného.

krásné, jeden vedle druhého, že ještě žiju, že ještě žijeme, den se zajisté krátí, nejen podzimně, i úběžníkem tohoto všeho snažení, mám zpoždění ve všem, ztěžka vyplňuju mezery v „úkolech“, které jsem si zadal, taky dneškem je potřeba žít, aby zítřek neunikl, a ten, jak známo, dosti bude mít na svém trápení, nevím, zda compjútrový svět člověku život zjednodušil, nebo zkomplikoval, každopádně zkrátil čas, znepřehlednil lidské vztahy, zmátožnil jeho fyzické bytování, snažím se ovšem ze všeho těžit dobré, dali jsme se na vojnu, nutno bojovat, v knize Job jsou slova povždy platná, „Militia est vita hominis super terram“ (Job 14, 1), „Život člověka na zemi je boj“, co dělám špatně, že přítel (nebo už knihu našeho přátelství zavřel?) T. P. mi výslovně mobilně-telefonní zprávou sděluje, abych mu nadále neposílal „noviny“? tedy noviny poutní, „Provodov“, který okupuje velkou část mého života, mého času, dává smysl dnům námahy i nicnedělání, na čem jiném mi více záleží? „noviny už mi prosím neposílej“, co tedy?

TEPLO

v noci mi bylo teplo
někdo mě zezadu objímal

ráno jsem našel
svoje stopy na podlaze
vedly ven ze dveří
a z kuchyně otevřeným oknem
odlétala oblaka …

okno jsem zavřel
stopy zametl
a zatopil v kamnech
uhlím co mi zbylo z loňska
abych uvařil čaj
který teď na stole
pomalu stydne.

rozhovor Milana Haußmanna s Pavlem Šuhájkem

Stálým používáním slov zjišťuji jejich nepoužitelnost Opravňuje-li vůbec co k užití slova není to jeho podoba ani jeho význam Slovo je pouze moc a síla nepopiratelná a nenahraditelná Slovesný útvar není ozdoba ani výpověď ale ryzí silové pole. (Věra Linhartová: Dům daleko)

Zeptám se zeširoka. Myslím, že pro začátek se není nutno nijak omezovat či vymezovat. Píšeš o bolestivé konkrétnosti. Kam až lze zajít?

Bolestná konkrétnost je nutnost napsat něco, co bolí, co se tě dotýká, je živé – co nejpravdivější a co nejkonkrétnější – nepíšu nic, co se nestalo, tudíž jestli to bolí, tak chci, aby papír řezal. V druhém plánu to bolí ve fázi, když se dostáváš na hranice sdělitelnosti a není ti rozumět, resp. u spousty lidí se to mine účinkem. Ono to sdělení může být značně banální … já jsem pak jen dostatečně důsledný, že to napíšu. Neustále mám na paměti okřídlené Novalisovo: „Poezie je absolutní reálno, čím poetičtější, tím reálnější.“ Nejraději bych psal jen shluky slov s co nejsilnějším účinkem bez toho, aby tento účinek šlo racionálně popsat, odsledovat, interpretovat: vytvářet ryzí silová pole – naštěstí jsem dalek kalkulu, dalek tomu psát co chci, protože pořád čekám, až to začne psát ve mně.