... několika schody do prázdna ...

rozhovor Milana Haußmanna s Pavlem Šuhájkem

Stálým používáním slov zjišťuji jejich nepoužitelnost Opravňuje-li vůbec co k užití slova není to jeho podoba ani jeho význam Slovo je pouze moc a síla nepopiratelná a nenahraditelná Slovesný útvar není ozdoba ani výpověď ale ryzí silové pole. (Věra Linhartová: Dům daleko)

Zeptám se zeširoka. Myslím, že pro začátek se není nutno nijak omezovat či vymezovat. Píšeš o bolestivé konkrétnosti. Kam až lze zajít?

Bolestná konkrétnost je nutnost napsat něco, co bolí, co se tě dotýká, je živé – co nejpravdivější a co nejkonkrétnější – nepíšu nic, co se nestalo, tudíž jestli to bolí, tak chci, aby papír řezal. V druhém plánu to bolí ve fázi, když se dostáváš na hranice sdělitelnosti a není ti rozumět, resp. u spousty lidí se to mine účinkem. Ono to sdělení může být značně banální … já jsem pak jen dostatečně důsledný, že to napíšu. Neustále mám na paměti okřídlené Novalisovo: „Poezie je absolutní reálno, čím poetičtější, tím reálnější.“ Nejraději bych psal jen shluky slov s co nejsilnějším účinkem bez toho, aby tento účinek šlo racionálně popsat, odsledovat, interpretovat: vytvářet ryzí silová pole – naštěstí jsem dalek kalkulu, dalek tomu psát co chci, protože pořád čekám, až to začne psát ve mně.

Odporovat nebudu. Nejraději bych četl pouhé shluky slov … Část je často mocnější než celek – ponechává prostor imaginaci, emoci … Kdo by chtěl žít ve světe, kde je vše jasně dáno? Co kdybychom slovo konkrétnost nahradili slovem přítomnost? Východiskem by se stala bolestná přítomnost. Lze uniknout?

Před přítomností mi není unikat, vede k ní celá má minulost a pramení z ní celá má budoucnost. Jsem tady, odpovídám. Jsem tam, kde jsem měl být a kde být chci – anebo si být zasloužím, zároveň jsem na počátku všeho příštího. Jestli je ten okamžik příjemný, nebo nepříjemný je jedno, pokud je opravdový.

Opravdový příběh, opravdový člověk … Měl jsem na mysli přítomnost bez kontextu – přítomný okamžik. V přítomnosti hraje svou roli náhoda, která s minulostí není ve vztahu. Pro změnu si vypomůžu Chandlerem: „Strach z dneška, vždy překonává strach ze zítřka.“ Zítřejší strach, zítřejší bolest … od náhody se dostávám se k naději. Má smysl budoucnost bez naděje?

Nevím, jestli plně rozumím souvztažnostem otázky, ale jak jsem říkal, do budoucna se neupínám, veškerá naděje je se mnou právě teď – snad i spolu s královstvím nebeským. Strachu se snažím vyvarovat, strach je jed a vede k opatrnosti. Čím více si být jistý, než opravdovým člověkem, opravdovým příběhem – opravdovým procesem individuace?

Co když opravdový člověk leží na smetišti vyprázdněných významů a individualita si nasadila maskáčovou uniformu?

Odhlédnu-li od toho, že samo smetiště pro mě (díky mé práci v odpadech) není příliš velkou metaforou jde, myslím , o to, čelit onomu vyprázdňování tím, že za pojmy budou stát skutečné věci, uskutečněné a uskutečnitelné činy, ryzí city, nikoli emo-emoce se sebelítostivým a příliš opatrným řezáním do pokožky – pokožka se opět stane kůží a my nahlédneme takzvané nepravdy a nazveme je lží. Písmo pak nechť je důkazem – jizvou – po ráně ze které vycházejí slova. Slova, za kterými stojí konkrétní člověk, která z konkrétního člověka vycházejí. Individualita je řídká a zřejmě proto mnoho lidí končí v maskáčích různých -ismů a maskáče už nadále neslouží jako kamufláž, ale naopak jako ostentativní odlišení a vyjádření falešné individuality. Nicméně bylo tomu tak dříve a bude tomu tak i nadále.

Napadlo tě někdy spojovat slova rozprostřená na stránce i jinak než do řádků a přikládat těmto spojením význam?

Jistěže napadlo, dokonce jsem to i prováděl – jakési kostky textu, jež bylo možné číst ze všech stran – pak jsem ale narazil na Mallarmého Vrh kostek a viděl jsem, že někdo byl před sto lety tamtéž, či ještě dál. Nebo Chlebnikov, co ten musel ztratit energie na svým verších čítelných z obou stran. Borges v básni Chvástání ticha píše: „Požaduji od svého verše, aby si se mnou neprotiřečil a to je mnoho.“ Ale stejně, dost svým textům ubližuji, nebo spíš možným čtenářům tím, že málo frázuji, je to tím, že rád nechávám více možných verzí a přiblížením některých veršů, či jejich nedostatečným grafickým oddělením zmnožuji možné významy resp. tyto významy tam existují souběžně. Zase to ale snižuje čitelnost. Co do formy jsem rád, když text zní, jako když mluvím, i když je to někdy přerývané, někdy trochu k udušení a někdy si text skáče do řeči. Tím nechci říct, že mi jde o nějakou slam poetry, domnívám se, že moje texty jsou určeny k intimnímu čtení. Veřejně čtu v zásadě jen proto, že to je často jediná možnost jak s texty čtenáře seznámit – případně ty, jež je náhodou znají odjinud – seznámit s autorem – s konkrétním člověkem, jež je za nimi (viz výše). Sám na čtení chodím s tím, že si čtené musím souběžně představovat napsané, nejsem asi moc audio typ.

Ani četbou lineánního textu mnohny ihned nepochopíš význam, pointu … Obvzlášt není-li obsahem. Mám podobnou zkušenost. Slova se mi pořád spojují do řádků. Proud teče proudem. Teď už je pozdě. Když jsme se dostali k tomu smetišti. Objevují se tam antihrdinové vzniklí recyklací hrdinů?

Ono mnohde totiž pointa chybí, nebo přebývá. Nemám například moc rád básně s výraznou pointou – dokáže to zabít leckterý text. Pointy myslím patří do jiných žánrů, báseň má být začátkem, verše pak několika schody do prázdna … K vlastní otázce – naše kulturní paměť je přeci zabydlená recyklovanými hrdiny i antihrdiny. Tak by to přeci mělo fungovat, mýtus se přetváří do jiných kulis …od Robina Hooda, nebo Jánošíka až po např. protektorátního Péráka … Je těžké hodnotit, jací recykláci jsou hrdinové dneška – chybí nám odstup. Ač primární přežvýkanou směsku nám radostně dodávájí filmové blockbustery – superhrdinové Spidermani, Batmani etc. jsou předchystaní suplenti těchto archetypálních stereotypů. Nebo popularita Pánů prstenů, vše těží z pradávných hrdinských mýtů. To vše může tvořit i to tvé kýžené, v tomto případě mytologické, (nevědomé) smetiště v našich myslích. Vzpomínám na Magorův verš: „Co je to ten archetyp?/ Asi nějaká blbost/ tak bych to typ?“

Fragmenty vyprázdněných představ – dají se tvarovat? jsou amorfní? Přemýšlel jsi někdy nad souvislostí představy a obrazu. (Mně tam chybí proces zobrazení pak mluvíme o projekci.)

Opět si nejsem jist, jestli to není na mě moc chytrá otázka.

Od představy k obrazu je poměrně daleko, kdyby nebylo, byla by velká spousta umělců. Představu od obrazu dělí ještě celé dílo. Zpětným chodem pak je fragment, ten od obrazu couvá zpět k představě, která je ve své neverzifikovanosti mnohem méně ohraničená a v podstatě je obsažnější, mnohoznačnější. Fragment je pro mě konkrétní částí v úplnosti nezobrazitelného, nepostižitelného celku – ke kterému odkazuje, který částečně vyjevuje – kdežto dokončený obraz je pouze ostrovem, zploštěním a zjednodušením. Ve své dokončenosti – jasným začátkem, prostředkem a koncem se stvoření příliš nepodobá.

Nedávno jsem si z novin vystřihl obrázek, kde se kapr vynořuje na hladinu s podtitulkem: „Někdy je nutné překročit hranice.“ Josef Beuyes požadoval: „My jsme revoluce.“ Potkali jsme se na Krákoru. Jaké v tobě zanechal obraz undergroundu stopy?

Velmi přijemné bylo organizační zajištění. Dostatek píp, žádné fronty na pivo, ráno káva do půjčeného hrnečku, namazané chleby. Už to je malá revoluce proti obvyklému stavu věcí.

Představy jsou nádoby a obrazy jejich naplněním. Náplň může být všelijaká. Třeba zkažená … Včera jsem odpoledne trávil u kavárenského stolu … Na titulku novin stálo: „Svobodný za 100 000 000 $.“ Krásná představa?

Nemyslím si, že představy jsou nádoby – a že by je obrazy naplňovaly, ale to asi není podstata otázky.

Nevím, svobodný se cítím neustále. Dělám to, co dělat chci – a co dělat chci, to i dělat musím, resp. chci to, co musím a musím to, co chci.

Být bohatý by mi vadilo, tížilo by mě svědomí. Neustálými osobními diverzemi se ale udržuji okolo hranic chudoby (k pochopitelné nelibosti bližních) a tak mám svědomí čisté, přestože považuji za čestné pracovat – básníci byli ze všech umělců vždy nejblíže pracujícím lidem a obvykle měli civilní zaměstnání – a to, jak známo, i takoví romantici, jako třeba již zmiňovaný Novalis (management solných dolů). Stejně nikdy nemáš dost peněz, aby jsi si koupil všechno – takže ztrácíš čas přemýšlením na co máš a na co už ne. Když žádné peníze nemáš, tento čas můžeš využít k lepším věcem.

Když jsme u těch básníků pracujíccích … a směnné hodnoty atp. Psal jsi, že se cítíš býti ústy, podávát svědeckou výpověď. Odpovídal jsi, že se točíme okolo témat mimo literaturu. Má literatura nějaké poslání, nějaký cíl? Já se bráním vymezením a světlým zítřkům, duchu doby … Cituji Josepha Beyuse: "Umění (tedy i poesie) je reakcí(osvobozením) na odcizení člověka od výrobních prostředků." Sem patří pseudounderground se svým Krákorem, pseudofilosofie i pseudomoderna …

Obecně se domnívám, že umění – a teď se na tobě dopustím drobné provokace – je výrobním prostředkem transcendence. Nazývání pravým jménem. Proměna věcí v takové, jaké mají být. Proměna tvůrce i diváka. Pro někoho je to magie a pro někoho motlitba – snaha o přiblížení se Boží mysli. Překročení sebe sama je dostatečný cíl.

Nádoby nicoty, míry nicoty … pěkný oxymorón. Nádoba asociuje míru obsahu. Máš míru, máš meze … Být svobodný nenechat se omezovat, nepatřit do nádob. Poesie se řadí ke krásné literatuře … Dá se krása vymezit … Když čtu pojmy jako estetická hodnota … rozumíš jim?

Pro mě platí, že básně, ze kterých se mi dělá na zvracení nečtu. To jestli jsou, nebo nejsou uměním nehodnotím. To se dá vztáhnout i na jiné umělecké disciplíny.

Slova, slova, slova … hladina se uklidnila. Měli bychom to nějak ukončit. Po slovech přijde na řadu jazyk. Kde se bere v jazyce poezie?

To kdybych věděl. Je ale jasné, že poezie z jazyka vystupuje jako z řeky – do které se potom jakýmsi koloběhem vrací a snad ji (tu jazykovou řeku) i zpětně kultivuje.

Pavel Šuhájek narozen počátkem osmdesátých let v Jihlavě. Dnes žije a pracuje v Brně. Patří k autorskému okruhu Potulné akademie a je kmenovým spolupracovníkem revue DNO. V roce 2013 mu v nakladatelství Vetus Via vyšla sbírka básní Ona jen korále perly a rybíz.