Básník Ticho – Brnem se prokopal modrý krtek s labutími křídly
Poesie je kouzelná síla, která zobrazuje neviditelné a vyslovuje neslyšitelné. Ten, kdo promlouvá touto kouzelnou silou, je básník. A tak se stalo, že básník Jaroslav Erik Frič, který všude bývá do rána s bubny francouzské hymny a poloospalců v hloubce hmot plastických v magmatickém předbytí …, že tento básník uspořádal již čtvrté setkání poesie na Skleněné Louce, v Brně. Pod názvem Potulný dělník. Neboť. Poesie kráčí dějinami, ale i krajem jako potulný dělník, přikládaje se k dílu jeho člověka, a zobrazuje ho i s jeho skrytými významy, pravdami a údělem k věčné paměti lidstva, národa. Tak, pochodem v chod, pár těžkejch bot, – básník mnohdy za svá svědectví trpí a obvykle je nevyslyšen, pokud není rovnou sťat mohutnými telepatickými kyborgy. Básníků je přesto pořád dost. Přesto, že své nejmilejší posílá často na smrt nebo do horoucích pekel, do hor i pouští, do věznic a blázinců, do pizzerií a laundromatů, přesto je poesie pořád nejvášnivěji milovanou ženou; zřejmě i víc zbožňovanou než filatelie.
Tož vyslyšel sem hlahol Potulného dělníka a vydal se v polovině dubna l. P. 2004 do Brna, kde Cyril vymyslil hlaholicu, že. Vzal jsem psa Ticho a vydal se pěšky do Brna, prozpěvuje si: Za volantem sedí seňor, je to pán, ale ani básník není kmán, jaro, léto, atakdál …
Asi po dvou hodinách nás vzal pekař do Průhonic. Tam nás náhodou vylovil Josef, sekundant Večernice při rozvodu Večernice s Básníkem Ticho a diskdžokejův řidič. Vezl do Brna Dj. Baltazara, který hrál večer v klubu Coffee House. A hrál dobře. Cestou jsme v prudké bouři minuli vrak ministerského ševroletu ministra Svobody; kobaltový pick-up, na který se vysypalo patříčko nábytku z trucku přímo uprostřed parkingu, a několik maskovaných džípů, které na Vysočině bojovaly za svůj heimat s Australským olympijským mužstvem v moudrém lyžování, minuli jsme pomníček filozofa Aleše Brychty, kterého jako třiadvacetiletého zavraždili, a byli jsme na Pisárkách, kde nás vítal nápis na Zdi: „Oni to tu všecko postřikali …“ a báseň od básníka Timo: „Šicího stroje králičí zoubky, chlubivý kadeřník, zkrácené chloupky.“ Jeho krásné inspirativní graffiti … Vystoupili jsme u Janáčkova divadla, což byl lev, a v bouři sme si to štrádovali na Skleněnou louku, kde se festival básníka Friče konal, a kde četl právě Milan Kozelka. Ticháček tlapal, co tlapka čmušku mine, věren své psí básni o zkamenělém hovnu Svatého Azora, ale Kozelkovo autodafné jsme neprošvihli. Básník velké šarže, který dlouhá leta pobýval v h’Olomóci, kde uspořádal ve vydavatelství Votobia básnicko-umělecký banket na Hané pod názvem Vertikální nostalgie. Sám vydal ve Votobii slavné sbírky Gumové projektily a Koně se zapřahají do výherních automatů.
Jeho další sbírka nese název Celebrity. S ilustracemi Andrey Lexové ji připravuje vydavatelství Gulu-Gulu. Lapidárně řečeno: Básně s chutí epitafu. Kozelka, v jedné, pod názvem Ústavní lesbičky v kožených bundách, napsal: „Mám portrét na poštovní známce, mstiví nýmandi ji dali do oběhu, profláklý ksicht, sezónní výraz štvance, postrádám cit a odepsal jsem něhu.“
Je po bouřce a další živou legendou večera je Pavel Zajíček. Rovněž rocker a filmový herec. Z jeho vystoupení a i ze všech následujících je cítit neuvěřitelné napětí spirály. Jako by se na pódiu míjel s antickými sloupy. Pavel Zajíček přijel do Brna se sportovní taškou a vypadal servaně, jako by se právě vrátil z komunistického lágru; za hradbou ticha občas probleskne pozdrav jakoby z úplně jiných dob … Když čte, vypadá soustředěně a napjatě jako na srazu Komory, Nomury a Yakuzy, a ve chvíli, kdy mu v jednom verši ulítne zdělj, místo zdělují, vytvoří se v divadle rýha a slavík, jehož zpěv proniká otevřeným oknem, se rozezpívá do výrazných císařských trylků, které jsem ještě nikdy neslyšel. Teprv po čtení ze sebe básník setřásá tíži. Radostná úleva jej halí do závoje pěny.
Zatímco čtení se odehrává na půdní mansardě, kde je královnou Ona … Bere mi nitro, je jako droga … její oči jsou poklad – ve sklepě dole probíhá koncert. Hraje kapela Sobola. Neuvěřitelný nářez, z kterého máme já i pes uši nahoru … Po nich Homér a Frakce Idiot Crusoe. Na závěr Charlie The Bomber.
Potulného dělníka provází obrazy malíře Jana Koblasy. Výstava se jmenuje Ptáci. Jeden z obrazů vypadá jako rozhlížející se oranžová v maskáči mimiker fialové a zelené. Ten den vystupovali v prvním bloku třeba takový John Bok, jehož výroční zpráva Spolku Šalamoun za rok 1996 mi vyrazila dech – drastické čtení. Ivan Motýl, Ivan Palacký. Škoda, že tu není Egon Bondy. V hledišti je natřískáno, co posluchač, to osobnost. Třeba Martin Věchet Trutnovský. A další …
Sobotní program začínají Hradištní hudci. Po nich autoři. Představují svoji poesii většinou jako kaskády očistné adventury na cestách mezi nebem a zemí, vyslovujíce obrazy, které si strmou cestou zapamatovali a pocity, které v sobě přinesli, a které si „vypracovali“ do sdělitelných podob.
Petr Hruška. A hned z ostra: Smrtná neděle (motiv, který se opakuje i u dalších autorů). Básně stoupají do hlavy jak kouř a uši náhle slyší v modrých a zelených barvách, připadám si jako bych se stával hruškou z jabka. Přichází Pavel Kolmačka. Jurodivý pohled, z vousů mu srší vosy, jako by přišel z pohádkového lesa hobit. Básník kouře z komína vypráví mírně zkoprnělému publiku o své zchatrnělé máteři. Jaroslav Kovanda, který svou hravostí předčí kaskády ostatní. Jiří Kuběna, který to v sedmdesáti letech válí na mladý kluky s kouzelným Ganymedem. Nu, to je to věčné mládí básníků. Sluší mu to. Je podobný Nezvalovi a podobně energicky i přednáší, protahovat mekavě by ale nemusel, svoje směšné tragedie v přehnaně artikulovaných rýmech -je -e -jé. Vypráví o svých čtyřsvazkových milencích neuspořádaně dlouho, ten Modrý prý ho obemykal dva roky. „Dobře, žejepoddrnem, -ém …“ prohlásí na adresu své největší lásky.
V čajovně hraje na kytaru Karel Vepřek – Lyrika Putyka, vypadá jak zkamenělý perleťový slavík. Doprovází ho brněnský bard René Pařez a krásná flétnistka, která je vlastně zároveň i hrdinkou z jednoho románu. Hudba staví most.
Vít Slíva, přesný jako hodinky. Josef Mlejnek: jsem rozemlet a zPražen (!). Jiří Staněk, uff. Zbyněk Benýšek vypadá jak noční faun, zapomínající na to, že Gilgameš napsán je ve verších sumerštiny-akkadštiny. Mám bezděčný pocit, že tohle má opravdu hlavu a patu.
Hlavní program začíná J. J. Neduha, kterýho jsem poslouchal jako zhulený mládě, což si vybavuji doteď. Když po koncertě odchází, pronese na chodebním schodišti klenutého nádvoří: „Odcházím, nepřejí mi zůstati, neboť jsem málo temný.“ Čte Jiří Olič. Zkroucený jak paragraf sugestivně a hypnoticky drmolí a přednáší zaklínání pro všechny opilce svátečního optimismu.
Pak přichází kníže undergroundu. J. H. Krchovský se trošku změnil: doplnil bolzanovské charisma o anglické kotletky. Říká, že pokud vydá další sbírku, tak pravděpodobně s motem: „S hlínou v pase, pasem v hlíně, teď teprve tě budu milovat, ty svině …“ Jinak evergreeny, které si recitují studenti cestou vlakem … I na něm je během čtení znát mezní soustředění připomínající až akční napětí a pak úleva po představení … Tak jako málokdy – s radostným úsměvem, neskrývaje úlevu v přátelských pozdravech s nejbližšími přáteli; give me five, proplouvá mezaninem jako mrakolodí.
Když jsem jednou tančil na vystoupení Dáši Vokaté, stala se z mého tance mezi opilci pomíjivá legenda. Ale hudba mě strhla, i když její zraňující slova zraňují i mne; nebo to, jak zpívá o holčičí lásce … Dáša není ňáká plechovka a když dohraje, přichází Ivan Martin Jirous. Loni v létě vypadal jako Jan Hus, ale ostříhal se. Není napjatý jako ostatní. Chlapsky se zhoupne na patách a začne … O hradu z rákosí, labutích, chlebu s cibulí a medu … Tím slavnost Poesie končí.
Básníci sklidili skutečné žně obdivu. Jeden ho sklidil tolik, že ho museli po tři dny odnášet nosiči. Karavana nosičů byla spatřena i z družice, která měla za to, že se Čínská zeď dala do pohybu …
Ve sklepě je raut a na něm hrají Bratři Karamazovi. Dog beat. Hudba o psech a pro psy, kterou si skutečně vychutnávám. Špinavý nádobí a na konec Záviš, jehož hospodský odrhovačky jsou skutečným hřebem.
Šum barů zaniká v tikání morseovky a bopu. Střevlíkův nemožnometr by měl makat na plný koule, začíná nedělní ráno. Rodí se neděle a jak se říká: bližší tunika než drátěná košile … a bližší bohům barmanka než básník …
Brno, Skleněná Louka 16. – 17. 4. 2004
fotografie Honzy Drbala