musím přiznat, že přece jen po té, co jsem pravidelněji začal psát na stránky Polí 5, nenutí mě to příliš ke „kulometnému“ psaní blogovému, jeť psaní v klidu u stolu, do sešitu, přece jen odlišné, jinak vysilující a snad i jinak na čtenáře působící, slyším, jak se Milan Lasica vyjadřuje o svém fejetonovém psaní a celkem pochopitelně podotýká, že když ho nic nenapadá, začne vzpomínat, sám se ke vzpomínkám snažím vracet, jen když mimoděčně vyvřou v souvislosti s něčím současným, jinak jsem se právě probíral nějakými staršími výstřižky, když tu na mne vybafne titulek „Bez ironie“, píše to Adam Borzič v loňském Tvaru, musím uznat, že i v tom letošním, jemuž dělá nově šéfredaktora, se snaží upřímně a bez otupující nějaké naučené machy, vidím, že při prvních odstavcích jeho loňského článku jsem si udělal několik otazníků, tématem je úloha poezie, a básníka k tomu, v dnešním světě, článek je psán svým způsobem jako zápas o „vážnost“ (už samotného tématu) a s něčím, co označuje jako „ironii“ (cituje v tomto smyslu Octavia Paze, který „charakterizuje romantický básnický étos jako vizi vesmíru coby systému korespondencí a vizi jazyka coby dvojníka vesmíru, a dále tvrdí, že jakmile se tento s

Nenachází­li kritik širší významové a společenské souvislosti kritizovaného díla, nemůže takové dílo nikdy hrát žádnou roli ve společenském životě … roli ve společenském životě … dozvuky … domněle neúplné obrazy

pozdní
večer konec
konců jako vždycky
když se vrací stejný příběh
stále znovu
( … )
to už známe
skoro všechno
cestou tam a zpátky
dozrát v pádu a do koruny stromu vzhůru

J. E. Fričovi

v okně uhlem strom
tohoto rozhovoru této zimy
samých odpovědí žádných otázek

– ona jen korále perly a rybíz
myšlenky po stranách
vykukují z vlasů
většinou jsem tím co si myslím
je to jednoduché ve smyslu jednoho ducha
otci se zjevovat v zeleném oparu

barvy rýsovaly
svá významová pole
s šípky šípkový dům
na rukou jsem nosil růženec

Prostá nesrozumitelnost nebo svatá prostota … zatmění. Nikdy nebylo líp. Povinnosti se nenosí. Oznamovací věty, které samy o sobě nevypovídají. Nechtěl bych zít ve světě, kde vše co dělám, tvrdím bude zaznamenáno. Nikdy nebylo líp. Všichni se musí nějak přizpůsobit, kdo z nás dokáže žít podle svých představ …

„Filip Topol je mrtvý.“ napsal jsem na hotelovou účtenku.

Sedím v hospodě u dopitýho kafe nad nedopitým pivem … příjemnej podnik v St. Pauli – Café Miller. Obsluha není dotěrná a ke snídani jsem si mohl přečíst Süddeutsche Zeitung. Pivo nebylo špatný – Astra – ale byl pátek, červen, ze dne na den se proměnilo počasí. Bylo zataženo avšak nepršelo … Zvedal se vítr jehož poryvy vířily prach na ulici … na semaforu červená, zelená, červená … tisíc dvěstě záblesků za minutu. Filip Topol je mrtvej. Hlavou mi zmítá melodie Thunblues:

dnes několik snů, všechny se vztahovaly k cestě, zpočátku nebylo jasné, kam a proč se má cesta uskutečnit, nádherná krajina, jakoby mezi Zn. a V. n. d., ale bukoličtější, spíše podobná té za P. Vydřím, když vychází slunce, navštěvujeme v nedaleké vsi jednoho známého, kterého chceme požádat, aby nás na místo odvezl autem, nejprve se ale zastavíme na jídlo v nedalekém hostinci, je to jakoby ten na křižovatce u M.

S nejasným úmyslem jsem napsal tyto řádky – zní to jako Dostojevskij – zní, zrní zní, zrní zrní – abych popsal skutečnosti ve kterých žiju. Rozednívá, ani nevím jestli už odbila šestá, na chodníku však leží střepy rozbitých lahví. Opilé dívky na vysokých podpadcích se potácí sobotním ránem, zatímco ficka smetá vajgly před východem nočního podniku … Nechtě se ocitám ve světech, kam nepatřím, které mi nepatří, procházím, prochází mi to … První autobusy na plný plyn … spěchám domů, abych si uvařil kávu a na stole rozložil noviny.

V srpnu 1913 načrtnul Robert Musil do svého skicáře krásný sprnový den.

Vzpouzet se, vzpeřít se … vězet v tom až po uši. Za devatero horami a devatero řekami v Horoucí Prdeli bylo – nebylo. Prostřednictvím paralely – nevědomost jako most – se lze vymanit z otroctví koherence a přešaltrovat na jinou úroveň …

Harald Falkenberg je nejen nadšeným sběratelem díla Jonathana Meeseho, ale vyzná se i ve složitých právních kličkách. Jakožto bývalý soudce Hamburského ústavního soudu pracoval na více než tuctu rozsudků. V kauze pozdrav „Heil Hitler“ proti Meeseovi, měl děvětašedesátiletý Falkenberg vystoupit jako svědek-znalec na straně obhajoby, ale soud odborný posudek nepovažoval za nutný. Byla to částečně i jeho porážka, jak vyplývá z našeho rozhovoru.

Welt am Sonntag: Pane Falkenbergu, domníváte se, že Meese podvrací principy demokratického pořádku?

Harald Falkenberg: Proces tuto otázku nenastoluje a nikdo z těch, kteří třeba jen zběžně znají Meeseho umění, by si nedovolil mu takový úmysl připsat …

Do jaké míry tedy spadá pozdrav „Heil Hitler“ pod uměleckou svobodu?

Proti Trestnímu zákoníku stojí výšší normy ústavy. Pátý článek třetí odstavec Spolkové ústavy zaručuje svobodu umělecké tvorby. Otázkou je pouze, do jaké míry lze nižší právní normou tuto svobodu omezit. Neexistuje žádné závazné pravidlo, a proto je nutné zvažovat jednotlivé případy. Hrdelní zločiny, třeba rituální vraždy, pod svobodu umělecké tvorby samozřejmě nespadají.

Jak lze konkrétně vymáhat trestní odpovědnost za pozdrav „Heil Hitler“.

Samotný pozdrav „Heil Hitler“ je neoddělitelný od historie kabaretu, filmu a výtvarného umění. Legendárním se stal Charles Chaplin v „Diktátorovi“ a napříkald Werner Finck satirou „Dočasné bezpráví“ riskoval život v době nacionálně socialistické diktatury. Koncem šedesátých let navštívil umělec Anselm Kiefer různé evropské země, aby pozvedl paži. Fotodokumentaci nazval „Okupací“. V roce 1980 v německém pavilónu v Benátkách Georg Baselitz vystavil obří dřevěnou skulpturu se zdviženou paží. Kiefer i Baselitz tímto způsobem nastartovali mezinárodní kariéry. Dnes Meese čeří stojaté vody provokativní tezí „Diktatura umění“ a ve svých performancích často sahá k pozdravu „Heil Hitler“. K umění patří kromě apollinskému ideálu, dobra, krásy a pravdy i dionýský princip, zlo a posedlost mocí.

(K recenzi Petra Krále na dvě knížky nakladatelství Vetus Via)
Mám před sebou posledních šest knih, které vyšly péčí nakladatelství Vetus Via, to jest péčí mou, Františka Štorma a dalších přátel. Jsem s těmi knížkami spokojen. Grafika je příjemná oku, čistá, prostě vypovídající. Nevtíravě nastiňující obsah. Ve dvou případech jsou to knížky třicetiletých autorů vůbec první (Martin Cina a Pavel Šuhájek, oba nar. 1982 v Jihlavě). A jak pravím, jsem spokojen.
To neznamená ovšem, že se stále nepřestávám ptát po základních důvodech, ať už tvorby jako takové, nebo poezie zvláště. Jean Onimus ve své knize La Connaissance poétique (1966) píše: „Poesie nám má co zjevit (…), chceme-li zůstat lidmi, to znamená duchy, kterým se svět zpřítomňuje a kteří se zpřítomňují světu. Pro tento dialog našich vědomí se světem – dialog, který humanizuje zemi a činí ji člověku obyvatelnou – je důležité, aby jej poesie vedla v čase, kdy vesmír kolem nás se stává stále lhostejnějším, objektivnějším a mlčenlivějším: neboť ‚člověk obývá zemi poeticky‘. (…) Je-li zbaven poesie, umírá zadušením.“

Putyka Mandragora, Křenová 10, Brno

Jaroslav Erik Frič – poezie
Leoš Bacon Slanina – poesie
Josef Klíč – hudba
Ivosh Krejzek – poezie
Massive Mustache – hudba
Klára Kofolíková & Pavel Šuhájek – poezie
Nikola Mucha – hudba & poezie
Petr Čichoň – poezie
Miloš Kocman – hudba
Ferda

Vstupné 80,- Kč
Výtěžek večera bude věnován Ferdovi na opravu ohněm zničeneho domova.

Léto je v koncích … a je mi to vůbec líto? Hledal jsem větu, abych vůbec začat. Zrovna otázkou … proč … v mezičase … ve světě z písmen … překlaepem … sám nevím … na ulici v krabici našel jsem Příběhy lásky Hermana Hesseho … jméno jako příslib. Příběh … slib … běh. Nalistoval jsem povídku Nekuřačka … autor v ich-formě spustil popis cesty vlakem a bájí o možnostech postav … taky hledám slova ve světě ze slov … v poločase léta slunko přetalo pálit a já se tu v ich-formě snažím vymanit z pout koherence a spočinul jsem v údolí redundance … opakovaní nicoty jako předehra …

Vezměme bochník chleba a rozřežme jej na krajíce. Krajíce pak háhodně přeuspořádejme v libovolním pořadí. Kdo si neví rady nebo neví, co je to nahodilé pořadí … NAHODILOST … po tom slově jsem pátral … nechť začne patkou a pak krajíce řadí podle velikosti … máme bochník a zárověn bochník nemáme … nová forma se starým obsahem.