Poesie a pokusy

(K recenzi Petra Krále na dvě knížky nakladatelství Vetus Via)
Mám před sebou posledních šest knih, které vyšly péčí nakladatelství Vetus Via, to jest péčí mou, Františka Štorma a dalších přátel. Jsem s těmi knížkami spokojen. Grafika je příjemná oku, čistá, prostě vypovídající. Nevtíravě nastiňující obsah. Ve dvou případech jsou to knížky třicetiletých autorů vůbec první (Martin Cina a Pavel Šuhájek, oba nar. 1982 v Jihlavě). A jak pravím, jsem spokojen.
To neznamená ovšem, že se stále nepřestávám ptát po základních důvodech, ať už tvorby jako takové, nebo poezie zvláště. Jean Onimus ve své knize La Connaissance poétique (1966) píše: „Poesie nám má co zjevit (…), chceme-li zůstat lidmi, to znamená duchy, kterým se svět zpřítomňuje a kteří se zpřítomňují světu. Pro tento dialog našich vědomí se světem – dialog, který humanizuje zemi a činí ji člověku obyvatelnou – je důležité, aby jej poesie vedla v čase, kdy vesmír kolem nás se stává stále lhostejnějším, objektivnějším a mlčenlivějším: neboť ‚člověk obývá zemi poeticky‘. (…) Je-li zbaven poesie, umírá zadušením.“
Takto smysl poezie chápu i já sám. Abych žil, abych se nezadusil, abych nemusel každý den nejistě pohlížet do zrcadla: kdo jsem? proč jsem? co vlastně dělám? komu je to k čemu dobré? Esejista Onimus ale na dalším místě své knihy pokračuje: „V počátcích se nerozlišovala poesie od náboženské emoce a ještě pro Platona byla ‚božskou věcí‘. Tím, že se zlaicizovala, ztratila svou duši a stala se zábavou na vybranou, ozdůbkou civilizace, rétorikou. Jednou z velkých událostí naší doby je znovuzposvátnění poesie. (…) Je to vlivem básnické zkušenosti nebo zkušenosti, která je jí velmi blízká, že náboženství může znovu zapustit v srdcích kořeny, ne jako návyk, přepych nebo nějaká struktura, ale jako potřeba a radost.“
Jsem dalek toho, abych směšoval poezii s náboženstvím, přesto je nutno neopouštět základní duchovní jádro existence. K jejímu poznání i osvědčení zde poezie vůbec stojí jako jeden z hlavních projevů lidského ducha a jeho přímé realizace. Nemýlí se zajisté v tom smyslu ani Albert Vyskočil, když píše: „Poesie nikterak není v kontradikci s vědou. Básník dovede psáti dobře vědecky a dobře vědecky píše. Není-li poesie právě v opravdovém vidění? Buď si konečně ta tvá věc už jakákoliv, pokud jsi v tom celý, pokud jsi tím zabrán, je v tom vždycky něco úctyhodného, opravdového a důsledného, je v tom věrnost a víra, a to už má něco do sebe.“ (Básníkova cesta. Praha: Ladislav Kuncíř, 1927)
Takto uvažuju, takto se chlácholím (ba chválím), když tu přijde jeden ze zmíněných básníků (dnes je snadnější takto někoho označovat, než tomu bylo v totalitních dobách; tehdy „básníci“ byli ti oficiálně publikující nebo ti bezpečně už mrtví; další případní aspiranti, kteří se ukrývali v kotelnách či v maringotkách nejrůznějšího druhu, byli jen jakýmisi obtížnými existencemi, nikam a nikomu nepatřícími, což bylo stejně tak vyznamenáním jako poukázkou, směrující dotyčného do kulturní nepaměti), eh, to byla přílišná odbočka: odkáže mě tedy tento mladý básník na stať Petra Krále v Tvaru („Viděl jsi, jak nás strhali na stránkách Tvaru? Dadáka, mě a drobet i editora? …“). Nechávám si poslat elektronicky, beru a čtu.
Jmenuje se to psaní Petra K. „Dva pokusy o poesii“. To „s“ ve slově poesie mě navnazuje. Kultura západní, románské kořeny, to se mi líbí. Jeden přítel to kdysi definoval: „Čím dále od latiny a řečtiny, tím hůře.“ Souhlasím. Ale žiju, v čem žiju. Daleko od „jazyka Božího“, od řeckého pak ještě dále.
Co nám tedy Petr Král (který, jak pozoruju, se stal v omlazeném Tvaru vůdčí ideovou osobností – nic proti tomu, P. K. je tvůrce zasloužilý a já pro sebe si ho přinejmenším budu stále přípomínat jako redaktora někdejší znamenité edice Filmy a tvůrci, to je pro mne věc osobní a trvalá, taky před časem mě svou polemikou s Jiřím Trávníčkem velmi potěšil), co nám tedy P. K. svým článkem sděluje:
Již název oba autory odkazuje kamsi na okraj toho, čemu se říká literatura. Editoru (tedy mně) vytýká, že „o autorech chybí sebemenší údaje“ (v některých svazcích edice Želetavka jsme použili do frontispisu portrétní fotografii, údaje o autorovi jen výjimečně, protože jsem se chtěl vyhnout trivialitě „životního běhu“, v podstatnějším případě pak jakékoli vulgární „propagaci“ díla, která mě na drtivé většině toho, co leží na knihkupeckých pultech, znechucuje; anonční údaje, i o autorovi, jsou však uvedeny na webových stránkách nakladatelství a jsou k dispozici distributorům). Obsahově nechci autory hájit, protože jednoduše je za básníky považuju a jejich knížky pokládám za pozoruhodný projev toho, čemu sám za sebe jsem si uvykl říkat – poezie. Definic této je nepřeberně, od velmi prostých a obecných po rozsáhlé a obtížně se pokoušející (za)chytit do klece nezachytitelné, umrtvit nezotročitelné lapidárním vysvětlením. Pomohu si tedy aspoň Theodorem Adornem a jeho slovy o „jazyce, který chce sdělovat víc, než co znamená v každodenním praktickém užití“. Takto lze prostě chápat poezii. Ryze osobně, jako osobně oslovující, osobně inervující, život ze zdánlivě neviditelných stran nasvětlující.
Petr K. dále píše, že „řadu Dadákových i Šuhájkových básní bohužel jejich jazyková ledabylost činí rovněž těžko čitelnými, tak je tu sdělení vysloveno neostře a přibližně, až k prosté nesrozumitelnosti“. To musím pokládat za věc názoru. „Nesrozumitelnosti“ jsem sám za sebe nenašel. Jistou nejasnost nebo dvojakost smyslu, to jistě. To mi ale v plnohodnotné četbě rozhodně nepřekáží. Zvláště pak bych vznesl námitku vůči oné „jazykové ledabylosti“, protože vím, s jakým úsilím oba autoři na svých textech pracovali. Může se mi to líbit, nebo ne. Ledabylost ovšem nikoli.
Nechci se přít s Petrem K. Jeho vidění je samozřejmě legitimní a obecná tvrzení (jako třeba: „kdyby se ke spontaneitě, s níž vznikly [básně Šuhájkovy], přidalo i trochu víc tvárného úsilí…“) jsou prostě – obecná. Jen u jedné věty recenzentovy, asi uprostřed textu, bych se rád pozastavil. Zní takto: „Chuti na poesii – nebo zálibě [asi: záliby] v ní – je zkrátka v obou sbírkách víc než poesie samé.“ Toto vyjádření pokládám za velmi subjektivní, tedy diskutabilní. Nemohu je za sebe pokládat vůbec za kritický soud. Snaha (která poezii sama o sobě neruší) je prostě jedna věc, výsledný text (který je, či není pokládán za „poesii“) věc druhá. Tedy – jen názor. A ten nesdílím.
Závěrem tohoto svého úvahového psaní (a upozornění na dvě knížky skutečné poezie) bych ještě rád zmínil obecnou charakteristiku obou svazků v úvodu textu Petra K.:
„Výrazová a jazyková rozháranost – někdy i vyslovená chatrnost – (…) může přitom být (aspoň zčásti) i součástí „programu“, autorova stejně jako editorova.“ Ano. To je řečeno přesně. Ovšem tam, kde někdo může viděti „rozháranost“, jiný může vidět „život“, prostě nehladkost, nesplavnost, neuhlazenost. K tomu se kloním (jako editor), proto vůbec knížky na světlo Boží (čas od času) vynáším, proto také, že „obsahově drhnou“, jako se v hrdle zadrhává jakoby krvavějící slovo. Neprahnu po dokonalosti, po „serióznosti“, nevyhledávám přílišnou splavnost a nedrhnoucí plynutí. Umění, to, co je na něm pravé, je dar, je souznění tvůrce s tím, co je neviditelné, prostou vůlí neovlivnitelné, intuitivní. A tam, v těchto slujích, alespoň pro mne, se skrývá skutečná poesie.
V tomto smyslu se musím taky vymezit vůči tvrzení recenzentovu, že oba autoři „si s poesií víceméně začínají“ (vím, že právě ta je již po mnoho let osou jejich snažení) a že „teprve zjišťují, co básně vůbec jsou a jak ‚fungují‘“. Pro poezii mám také kritérium: „Napsat báseň, jako by dosud nikdy žádná nebyla napsána“. To pokládám za pravé sudidlo, či přesněji podmínku, za níž vůbec má smysl k listu papíru usedat. U obou autorů jednoznačně tuto potřebu vyciťuji. Nutnost, nikoli pouhé „narcisistní sebeuspokojení“ (P. K.), nikoli jen „aby se odreagovali a vypovídali“ (P. K.).
Za sebe si tedy přeju, aby zmínění autoři i nadále „s poesií začínali“ (a nikoli končili), a aby nikdy nesklouzli k takovému psaní, které by prozrazovalo znalost jakéhokoli – ať už ve smyslu „literárním“ či prostě životním – „fungování“.

Jaroslav Erik Frič, Brno, Alfa Passage, 21. 8. 2013, 21:15

Odkazy:

Petr Král: Dva pokusy o poesii
Obtýdeník Tvar č. 8, 18. 4. 2013

Jan Dadák: Hledám kterousi věc
Druhá knížka poezie Jana Dadáka (* 1964 v Prostějově, žije v Olomouci) vychází celých patnáct letech po té první, což dokazuje, že jde o tvůrce „věrného svému poslání básníka úsporného, až k drásavému sebeumlčení či sebezařeknutí; poezie vzácná, ohnivá, pokorná, vážná.“ (J. E. F., Uši a Vítr 4/2012)
„J. Dadák debutoval sbírkou Vyprázdněný kruh, řazenou do proudu spirituální lyriky, v polovině devadesátých let velmi mocného, především díky vlivu Jiřího Kuběny. Od té doby nicméně pěvci dospěli do středního věku a přišli o mnohé iluze. Také druhá Dadákova básnická kniha (…) naznačuje posun k civilismu a skepsi.“ (Jakub Grombíř, Kulturní noviny 23. 9. 2012)
Nakladatel: Vetus Via
ISBN: 978-80-87422-08-3, EAN: 9788087422083
Kniha brožovaná, 76 stran, 12,3 × 15,6 cm
Rok vydání: 2012 (1. vydání)
PC 120,- Kč

Pavel Šuhájek: Ona jen korále perly a rybíz
První knížka poezie Pavla Šuhájka (* 1982 v Jihlavě, žije v Brně) Ona jen korále perly a rybíz je komorní a intenzivní výpovědí zralého básníka, jakoby nesenou po smyslu motta k jedné básni: „Milovat je umírat a obživnout a umírat znovu…“ (Octavio Paz) Sám autor v jednom dopise editorovi se vyjadřuje o svém psaní takto: „Poezie je vertikála, napříč vysokým i nízkým, jediný vhodný prostředek dorozumívání, snaha říct věci tak, jak jsou, – nazývání věcí pravými jmény… Funkční zaklínadlo k pojetí světa.“ Útlý svazek je v pořadí čtyřicátým edice Želetavka a je jako obvykle invenčně graficky upraven Františkem Štormem, tentokrát s použitím dvou kreseb Petra Ferebauera.
Nakladatel: Vetus Via
ISBN: 978-80-87422-12-0, EAN: 9788087422120
Kniha brožovaná, 48 stran, 12,3 × 15,6 cm
Rok vydání: 2013 (1. vydání)
PC 100,- Kč

Prodej obou knih (kromě distribuce firmy Kosmas) prostřednictvím internetového obchodu www.drevenacikada.cz.