Blogy

Asociace blahobytu, nouveau-riche – držet se pěkně při zemi, jak jinak, když už netouží býti hrdiny … Abdul Haji se načil střílet, když chránil stáda svého otce před bandity. Sám sebe ptám, kde jsem se to octnul … dávám volnost myšlenkám … Prapodstata za smyslovým vnímáním a duševním prožíváním … v podzim postupně přechází babí léto … paprsky slunce zlatí jehlice modřínů. Archaická krajina posetá balvany … moře se vylévá z břehů a slunce tmavne ve stínech večera.

V obchoďním domě, nenapadl by mě vhodnější název, jménem Westgate-Mall na předměstí keňského Nairoby postřílela somálská islamistická brigáda se zvukomalebným jménem Al-Sabáb několik desítek neviných zákazníků. Vtrhli dovnitř a začali kolem sebe hlava nehlava střílet … Honosný chrám spořeby … chladná čistota a účelovost vylučujující jakékoli překvapení … spotřebitelé jedou po schodech nahoru, aby nasytili své potřeby a spokojeni míří dolů … Procházejí se mezi honosnými výkladními skříněmi, kde je nejmodernější zboží vyzývá ke koupi. Ozval se svist kulek, koridory obchodního domu ovládl chaos a panika. Zarachotily dávky z kalašnikovů … masakr … Ty blážo! Chvíli trvá než si uvědomí, co se děje … několik okamžiků … v obrovských vnitřních porstorách se zvuk střelby bolestně rozléhal … Káva jim zhořkla v ústecha hodnoty západu najednou pozbyly platnosti, staly se lhostejnýmy … Stařec z hory – Hassan-i-Sahba – dokázal vždy vytěžit z minima maximu … Kateřina Waltonová vypráví:

napadá mě často porovnání, jak se žilo dřív a jak se žije dnes, je to logické, stárnu (nemoudřím, naopak vzpomínám na wildovský bonmot o tom, že „tragedií stáří je, že je člověk mlád“!), stárnu a přemýšlím nad tím, jak je možné, že dříve se o penězích mnoho nemluvilo, zatímco dnes se o nich mluví permanentně, dřív jogurt s rohlíkem byla docela normální večeře, ovšem musím zase říct, že ten jogurt byl nejspíš jiný, a ten rohlík taky, nehledě k tomu, že stál 30 halířů a jogurt něco přes korunu, úžasné vymoženosti jsou dnes, ohromné ledničky nabité kdovíjakými zásobami, špajzy a sklepy jakbysmet, ale na nic takového si ze svého dětství nevzpomínám, uzounká spíž vestavěná do kuchyně, nějaká marmeláda, polooschlý mazanec, předvčerejší a stále poživatelný chleba, snad nějaká konzerva, mléko kupované do bandasky se svařovalo a nechávalo vychladnout, syrové mléko se prakticky nepilo, vařilo se z toho, co se přineslo, moc se o tom nemluvilo, nakupoval jsem pro celou rodinu (čtyřčlennou), 2 l mléka, kilo chleba, pět rohlíků, čtvrtku másla, sýr eidam, tvarůžky, brynzu (kterou jsem dostával na dopolední svačinky do školy a byl jsem tou brynzovou chutí tak udolán, že některý ten úhledný balíček

nad ránem sen, přijeli jsme do malé vesničky, jakoby někde poblíž Onšova, hostitelem je nějaký můj vzdálený bratranec nebo přítel, vcházíme do jejich usedlosti, v místnostech na zemi je sláma, na dvoře hodně bláta i jiného nepořádku, pozornost se soustřeďuje na psa, běhajícího v tom nepořádku sem a tam, uvědomuju si, že v obci bydlí taky moje babička, ale má už přes devadesát, kdoví, jestli ještě žije nebo jak se jí v takovém věku daří, nakonec vycházíme na náves a zjišťuju, že hned první domek na kraji obce, nízký s modrou malbou na způsob žudra kolem dveří, je ten její, babička je ovšem čiperná, vychází hned ze dveří, bez poblémů mě poznává, ptám se jí taky, co čte, prý Kantovu Kritiku čistého rozumu, zdá se jí ten Kant hodně „zbožný“, což mě sice udivuje, ale nijak to nekomentuju, vracíme se do původní usedlosti, díváme se z okna na rybník, kolem probíhá debata o tom, jaká to je řeka, která z rybníka vytéká, účastníci se dohadují, zda Dráva nebo Sáva, vidím náhle jakoby vnitřním zrakem mapu, na níž je značena „Sáva“, což hned dávám k lepšímu s jistotou, že tomu tak skutečně je, nikdo neprotestuje, po rybníce plavou kachny s mladými káčaty, mezi nimi poletují ohromní otakárci fen

musím přiznat, že přece jen po té, co jsem pravidelněji začal psát na stránky Polí 5, nenutí mě to příliš ke „kulometnému“ psaní blogovému, jeť psaní v klidu u stolu, do sešitu, přece jen odlišné, jinak vysilující a snad i jinak na čtenáře působící, slyším, jak se Milan Lasica vyjadřuje o svém fejetonovém psaní a celkem pochopitelně podotýká, že když ho nic nenapadá, začne vzpomínat, sám se ke vzpomínkám snažím vracet, jen když mimoděčně vyvřou v souvislosti s něčím současným, jinak jsem se právě probíral nějakými staršími výstřižky, když tu na mne vybafne titulek „Bez ironie“, píše to Adam Borzič v loňském Tvaru, musím uznat, že i v tom letošním, jemuž dělá nově šéfredaktora, se snaží upřímně a bez otupující nějaké naučené machy, vidím, že při prvních odstavcích jeho loňského článku jsem si udělal několik otazníků, tématem je úloha poezie, a básníka k tomu, v dnešním světě, článek je psán svým způsobem jako zápas o „vážnost“ (už samotného tématu) a s něčím, co označuje jako „ironii“ (cituje v tomto smyslu Octavia Paze, který „charakterizuje romantický básnický étos jako vizi vesmíru coby systému korespondencí a vizi jazyka coby dvojníka vesmíru, a dále tvrdí, že jakmile se tento s

Nenachází­li kritik širší významové a společenské souvislosti kritizovaného díla, nemůže takové dílo nikdy hrát žádnou roli ve společenském životě … roli ve společenském životě … dozvuky … domněle neúplné obrazy

pozdní
večer konec
konců jako vždycky
když se vrací stejný příběh
stále znovu
( … )
to už známe
skoro všechno
cestou tam a zpátky
dozrát v pádu a do koruny stromu vzhůru

Prostá nesrozumitelnost nebo svatá prostota … zatmění. Nikdy nebylo líp. Povinnosti se nenosí. Oznamovací věty, které samy o sobě nevypovídají. Nechtěl bych zít ve světě, kde vše co dělám, tvrdím bude zaznamenáno. Nikdy nebylo líp. Všichni se musí nějak přizpůsobit, kdo z nás dokáže žít podle svých představ …

„Filip Topol je mrtvý.“ napsal jsem na hotelovou účtenku.

Sedím v hospodě u dopitýho kafe nad nedopitým pivem … příjemnej podnik v St. Pauli – Café Miller. Obsluha není dotěrná a ke snídani jsem si mohl přečíst Süddeutsche Zeitung. Pivo nebylo špatný – Astra – ale byl pátek, červen, ze dne na den se proměnilo počasí. Bylo zataženo avšak nepršelo … Zvedal se vítr jehož poryvy vířily prach na ulici … na semaforu červená, zelená, červená … tisíc dvěstě záblesků za minutu. Filip Topol je mrtvej. Hlavou mi zmítá melodie Thunblues:

dnes několik snů, všechny se vztahovaly k cestě, zpočátku nebylo jasné, kam a proč se má cesta uskutečnit, nádherná krajina, jakoby mezi Zn. a V. n. d., ale bukoličtější, spíše podobná té za P. Vydřím, když vychází slunce, navštěvujeme v nedaleké vsi jednoho známého, kterého chceme požádat, aby nás na místo odvezl autem, nejprve se ale zastavíme na jídlo v nedalekém hostinci, je to jakoby ten na křižovatce u M.

S nejasným úmyslem jsem napsal tyto řádky – zní to jako Dostojevskij – zní, zrní zní, zrní zrní – abych popsal skutečnosti ve kterých žiju. Rozednívá, ani nevím jestli už odbila šestá, na chodníku však leží střepy rozbitých lahví. Opilé dívky na vysokých podpadcích se potácí sobotním ránem, zatímco ficka smetá vajgly před východem nočního podniku … Nechtě se ocitám ve světech, kam nepatřím, které mi nepatří, procházím, prochází mi to … První autobusy na plný plyn … spěchám domů, abych si uvařil kávu a na stole rozložil noviny.

V srpnu 1913 načrtnul Robert Musil do svého skicáře krásný sprnový den.

Vzpouzet se, vzpeřít se … vězet v tom až po uši. Za devatero horami a devatero řekami v Horoucí Prdeli bylo – nebylo. Prostřednictvím paralely – nevědomost jako most – se lze vymanit z otroctví koherence a přešaltrovat na jinou úroveň …

Harald Falkenberg je nejen nadšeným sběratelem díla Jonathana Meeseho, ale vyzná se i ve složitých právních kličkách. Jakožto bývalý soudce Hamburského ústavního soudu pracoval na více než tuctu rozsudků. V kauze pozdrav „Heil Hitler“ proti Meeseovi, měl děvětašedesátiletý Falkenberg vystoupit jako svědek-znalec na straně obhajoby, ale soud odborný posudek nepovažoval za nutný. Byla to částečně i jeho porážka, jak vyplývá z našeho rozhovoru.

Welt am Sonntag: Pane Falkenbergu, domníváte se, že Meese podvrací principy demokratického pořádku?

Harald Falkenberg: Proces tuto otázku nenastoluje a nikdo z těch, kteří třeba jen zběžně znají Meeseho umění, by si nedovolil mu takový úmysl připsat …

Do jaké míry tedy spadá pozdrav „Heil Hitler“ pod uměleckou svobodu?

Proti Trestnímu zákoníku stojí výšší normy ústavy. Pátý článek třetí odstavec Spolkové ústavy zaručuje svobodu umělecké tvorby. Otázkou je pouze, do jaké míry lze nižší právní normou tuto svobodu omezit. Neexistuje žádné závazné pravidlo, a proto je nutné zvažovat jednotlivé případy. Hrdelní zločiny, třeba rituální vraždy, pod svobodu umělecké tvorby samozřejmě nespadají.

Jak lze konkrétně vymáhat trestní odpovědnost za pozdrav „Heil Hitler“.

Samotný pozdrav „Heil Hitler“ je neoddělitelný od historie kabaretu, filmu a výtvarného umění. Legendárním se stal Charles Chaplin v „Diktátorovi“ a napříkald Werner Finck satirou „Dočasné bezpráví“ riskoval život v době nacionálně socialistické diktatury. Koncem šedesátých let navštívil umělec Anselm Kiefer různé evropské země, aby pozvedl paži. Fotodokumentaci nazval „Okupací“. V roce 1980 v německém pavilónu v Benátkách Georg Baselitz vystavil obří dřevěnou skulpturu se zdviženou paží. Kiefer i Baselitz tímto způsobem nastartovali mezinárodní kariéry. Dnes Meese čeří stojaté vody provokativní tezí „Diktatura umění“ a ve svých performancích často sahá k pozdravu „Heil Hitler“. K umění patří kromě apollinskému ideálu, dobra, krásy a pravdy i dionýský princip, zlo a posedlost mocí.

(K recenzi Petra Krále na dvě knížky nakladatelství Vetus Via)
Mám před sebou posledních šest knih, které vyšly péčí nakladatelství Vetus Via, to jest péčí mou, Františka Štorma a dalších přátel. Jsem s těmi knížkami spokojen. Grafika je příjemná oku, čistá, prostě vypovídající. Nevtíravě nastiňující obsah. Ve dvou případech jsou to knížky třicetiletých autorů vůbec první (Martin Cina a Pavel Šuhájek, oba nar. 1982 v Jihlavě). A jak pravím, jsem spokojen.
To neznamená ovšem, že se stále nepřestávám ptát po základních důvodech, ať už tvorby jako takové, nebo poezie zvláště. Jean Onimus ve své knize La Connaissance poétique (1966) píše: „Poesie nám má co zjevit (…), chceme-li zůstat lidmi, to znamená duchy, kterým se svět zpřítomňuje a kteří se zpřítomňují světu. Pro tento dialog našich vědomí se světem – dialog, který humanizuje zemi a činí ji člověku obyvatelnou – je důležité, aby jej poesie vedla v čase, kdy vesmír kolem nás se stává stále lhostejnějším, objektivnějším a mlčenlivějším: neboť ‚člověk obývá zemi poeticky‘. (…) Je-li zbaven poesie, umírá zadušením.“