TEPLO

v noci mi bylo teplo
někdo mě zezadu objímal

ráno jsem našel
svoje stopy na podlaze
vedly ven ze dveří
a z kuchyně otevřeným oknem
odlétala oblaka …

okno jsem zavřel
stopy zametl
a zatopil v kamnech
uhlím co mi zbylo z loňska
abych uvařil čaj
který teď na stole
pomalu stydne.

rozhovor Milana Haußmanna s Pavlem Šuhájkem

Stálým používáním slov zjišťuji jejich nepoužitelnost Opravňuje-li vůbec co k užití slova není to jeho podoba ani jeho význam Slovo je pouze moc a síla nepopiratelná a nenahraditelná Slovesný útvar není ozdoba ani výpověď ale ryzí silové pole. (Věra Linhartová: Dům daleko)

Zeptám se zeširoka. Myslím, že pro začátek se není nutno nijak omezovat či vymezovat. Píšeš o bolestivé konkrétnosti. Kam až lze zajít?

Bolestná konkrétnost je nutnost napsat něco, co bolí, co se tě dotýká, je živé – co nejpravdivější a co nejkonkrétnější – nepíšu nic, co se nestalo, tudíž jestli to bolí, tak chci, aby papír řezal. V druhém plánu to bolí ve fázi, když se dostáváš na hranice sdělitelnosti a není ti rozumět, resp. u spousty lidí se to mine účinkem. Ono to sdělení může být značně banální … já jsem pak jen dostatečně důsledný, že to napíšu. Neustále mám na paměti okřídlené Novalisovo: „Poezie je absolutní reálno, čím poetičtější, tím reálnější.“ Nejraději bych psal jen shluky slov s co nejsilnějším účinkem bez toho, aby tento účinek šlo racionálně popsat, odsledovat, interpretovat: vytvářet ryzí silová pole – naštěstí jsem dalek kalkulu, dalek tomu psát co chci, protože pořád čekám, až to začne psát ve mně.

Posekal jsem zahradu. Norma se posouvá. Nejprve jsem jezdil v soustředných kruzích, tam a zpět, potom nahoru a dolů. Posekal, pokosil, vyžal meze … Žně pomalu začínají. V trávě právě rozkvétal jetel.

Opět podobno je království nebeské vrši pustěné do moře, a ze všelikého plodu shromažďující. Kteroužto, když naplněna byla, vytáhše na břeh a sedíce, vybírali, což dobrého bylo, do nádob, což bylo zlého, preč zamítali. Takť bude při skonání světa. Vyjdou andělé a oddělí zlé z prostředku spravedlivých. A uvrhnou je do peci ohnivé. Tam bude pláč a skřipení zubů. (Mat. 13, 47 – 50)

Posekal jsem jetelo. Vyhýbal jsem se dubovým semenáčům, kteřé v trávě vyrašily. Podle předpovědi počasí pršelo. Na tisové větvi a spolk kos dozrálý plod. Semena jsou jedovatá. Nepršelo. Zase se spletli. Obsahují alkaloidy, např. taxan. Odvar z čerstvého jehličí, se užíval vyvolání potratu. Semena s oblibou požírají a rozmnožují ptáci, nejčastěji drozdovití.

Vysokoprocentní umění …. Umělecký trojlístek vydestiloval ze slavného Beysova Mastného růžku kořalku – a pak ji vypil. „Chutnala tak trochu po parmezánu.“ trdí profesor Markus Löffler. Společně s Andreem Koprysem a Dieterem Schmalem vydestilovali v Paláci umění v Düsseldorfu pomocí lékarnické soupravy nejprve osmdesáti procentní špiritus, který pak zředili na padesáti procentní kořalku. Někteří z hostů na akci měli možnost ochutnat několik slz tohoto elixíru. "Je to umělecké dílo, které vyprchá." nechává se slyšet Löffler.

… není nutné začínat – není nutné končit. Totiž ani jsem nezačal a zatím končit nehodlám … volně plynout, pokračovat v proměnách, bez ptaní překračovat hranice. Slunce svítí, včely šumí v koruně, myslím, javoru … jen další nedělní ráno. Sedím v zahradě. Na modře károvaném ubruse stojí šálek černé kávy. Nic víc – jenom slova.

To je vedlejší … sypu nápady z kapsy, zatímco sám si lžu do rukávu. Na Tribuně stojí Michel Foucault a hovoří o pravdě – opravdu bojuje o pravdu. Musíme si vymezit vztažnou soustavu, pravda by měla zůstat invariantem. Stejně se vždy najde kanimůra, která nám do té naší skládanky nasere nepatřičné prvky, které nejdou nikam zařadit – nikam nepasují.

nestává se ze mne misantrop? člověk jako by stále se obracel proti člověku, jako by stále se obracel sám proti sobě, ničil se, deptal, tupil, ponižoval, ekonomika prý stojí na „automobilovém průmyslu“, proč? k čemu je to dobré? k čemu je dobrá ta gradující devastace prostředí, v němž žijeme, stále limitovanějšího, stále zasviněnějšího, proč jsme ve vleku toho děsivého automobilového popojíždění odnikud nikam? z mé země tranzit pro zboží, které nepotřebuju, krajina zjizvena betonovými pásy, stále širšími a stále delšími, kam? ekonomika mé země ale prý na tom stojí, jak vyjádřit svůj odpor? jezdím autem minimálně, většinou autobusem, který bývá poloprázdný, někdy též nějakým večerním vlakem, který bývá skoro prázdný, jak je to možné? moji zemi prý živí automobilový průmysl, a jistě hlavně vývoz toho svinstva, proč? k čemu já takovéto „projekty“ potřebuju? v jakém smyslu se těmito „ekonomickými úspěchy“ stáváme lepšími? jsem zhnusen, bojím se, zda nepadám do skutečného misantropismu, nakupuju levné jogurty, vedle mě debatuje dámička s desetiletým synem: „Karamel!

Čichat oheň. Pít pívo … ne-li základ, tak alespoň začátek každá recenze musí mít. Svazek textů Jany Orlové vydal Pavel Mervart v Červeném Kostelci v roce 2012.

Vyvolej instinkt
řekla.

Horká moje ženská krev
konečně rozumu zbavená

Čichat oheň
krájet vítr

DNO je křižovatka. Zde se letmo setkávají staří známí ¦¦kobyla K. létá tam a zpět, nahorů a dolů jako dokonalá stíhačka na přehlídce¦¦ i nové tváře … ¦¦Neúplnost(neústupnost) je nám rámem a kdyby jí nebylo nebylo by KDYBY¦¦ Míjejí se v reálném čase, tu a tam do sebe narazí. Srážka nebo objetí – obojí je možné, DNO totiž meze neklade. Je bez skrupulí – BEZeDNO chtělo by se dodat. KDYBY•••

Z vloženého stříbrného kotouče vyřvávají kolínští Kontroll: „Jsem člověk z masa a kostí. Jsem zvíře se vší slabostí. Jsem svoje hlava a v hlavě mím nápad …“ KDYBYch nesral u Kolína, tak bych došel do Malína. KDYBY bylo hovno cukr, tak si serem do kafe. KDYBY byly v prdeli ryby, tak by nemuseli být rybníky. A tak dále. A tak podobně. Ty ses posral v kině? Rozsypaná písmenka? Juraj Bakoš hovoří o vytváření svatosti uvnitř i mimo nás. Chceme dotyky, květy, skály změnit v příští farbu v našom chápání. Potrhané představy prothlé přehrady … ZA OKNY SVĚTLO MIZÍ. Radim Babák radí: Na horečku, rýmu nejlépe ze pár rýmů. — One garlic a day keeps the doctor away! Cenější než drahokam česnek je-li po snu dán.

Portrét Martina Jabůrka
(Brno, Sklep Skleněné louky, 28. 5. 2014)

Martina Jabůrka a jeho práci znám už řadu let. Vždycky jsem oceňoval, že svou tvorbou směřoval k životu, nikoli k technice pro techniku. Volil různá média projevu, od klasické malby, přes počítačově tvárněnou kresbu, po na míru šité objekty, třeba zrovna zde ve sklepení Skleněné louky. (Musel ovšem ten jeho „vánoční“ objekt být po vernisáži svěšen, neboť bujarost tehdejšího zdejšího publika negarantovala bezpečnost; ač povětšinou ne pyromani, vždy někde něco hořelo. Tehdejší provozovatelka klubu neriskovala.)