Celý loňský rok pracoval ostravský básník Petr Hruška na projektu nakladatelství Revolver Revue „Jedna věta“, při kterém každý den roku 2013 zapsal do deníku jednu jedinou větu. Teď o téměř dokončenou sbírku přišel. Laureát Státní ceny za literaturu rukopis ztratil 6. ledna ve vlaku a kopie nemá.

Možná nenávratně ztracena je tak celoroční práce kvůli chvíli nepozornosti při vystupování z vlaku na cestě z Ostravy do Brna, kterou básník absolvoval v pondělí.

Dva sešity, na nichž Hruška při cestě pracoval, zůstaly poté, co básník v Brně před 14. hodinou vystoupil, ve vlaku. Následné hodinové telefonáty a hledání zatím k nalezení cenných zápisníků nevedly.

O tom, že by někdo sešity ukradl vědomě, Hruška nechce spekulovat. Těsně před cílovou stanicí si odskočil na záchod, když se z něj vrátil, popadl kabát a kabelu a vystoupil.

„Patrně jsem ty sešity do tašky nedal a zůstaly tam někde ležet. Jsou ale i další možnosti – někdo je našel a vyhodil, někdo je našel a nechal si je, někdo je přibral a neví o tom. Jistě je možné, že je někdo i ukradl, ale je to jen jedna z variant. Obtelefonoval jsem, co se dalo, znám už nazpaměť všechna jména průvodčích a strojvůdců, ale nikdo nic nenašel,“ vyprávěl Hruška.

Ješte stále je toho tolik říci … Jednoduchá sentence, která ospravedlní nejen existenci revue DNO #19. Časopis – ze své podstaty – zachycuje vleklost životního tempa. Člověk se najednou boří do niterných otázek po smyslu existence a hledá …

Viděl jsem ve Vídni
Jisté obrazy.
Blížily se Vánoce.
Ve svíčkách hořely kostely.
Za živé, za mrtvé.
Na klenbě se usmívali andělé.
Já viděl ve Vídni krásné obrazy.

Jiří Kačur – toho času antikvář ze Štrosmajeráku – dává nahlédnout do svých zápisků a poodhaluje … Mít antikvariát má v sobě cosi mystického … taky jeden mám. Narozdíl od domácí knihovny je jeho obsah více méně náhodný … mozaika z knih a obrazů … olizují vás jazyky dávných i nedávných časů … zato však Luboš Vlach zkoumá ve svém eseji svět-jazyk. Svět složený z elementátních stavů:

málo se toho děje, pomáhám si knihami, ty nezklamou, pakliže správně padneme na tu dlouho odkládanou, několikrát chabě rozečtenou, kdy v pravou chvíli právě ji v chladivé noci, která se krade za okny – zatímco my v péřovém spočinutí, v důvěrně nažloutlém světle lampy se schoulíme do sebe – kdy tedy právě ji do rukou uchopíme (Verner von Heidenstam, Pout sv.

I. Chaos

Prvotní neotesaný kvádr, univerzální zbožňující monstrum, inertní a spontánní, ultrafialovéjší než všechny mytologie (jako stíny před Babylónem), původní nerozlišená jednotnost bytí stále září, vznešeně jako černé praporky Úkladných Vrahů a Atentátníků, nesoustavně a„doživotně opilých.

Chaos přichází před všemi principy řádu a entropie: není ani bůh ani červ, jeho idiotické touhy obsahují a určují veškerou možnou choreografii, všechny nesmyslné étery a flogistony: jeho masky jsou krystalizace vlastni beztvářnosti, jako mraky.

V přírodě je vše dokonale skutečné včetně vědomi a není absolutně čeho se bát. Nejen že řetězy Zákona byly rozbity, ony nikdy neexistovaly: démoni nikdy nestrážili hvězdy, Císařství nikdy nezačalo, Erotovi nikdy nenarostly vousy.

A teď si poslechněte, co vám povím: lhali vám, prodávali vám ideje boha a ďábla, dali vám nedůvěru v tělo a zostudili vás za vaše proroctví chaosu, vymysleli si slova, která vám zhnusila molekulární lásku, zhypnotizovali vás nepozorností, znudili civilizací a všemi jejími lichvářskými emocemi.

Neexistuje změna, neexistuje revoluce, neexistuje boj, neexistuje cesta;

× × ×
Když na to mám chuť
jdu stříhat ovce

× × ×
Toužím rozpárat sukně služkám
zamykám je a prodávám
klíč mi stéká mezi zuby

× × ×
Fackuju motýly
prolitá souloží
mažu snídani

Umění musí být krásné.

„Chci, aby umřel, kdo přestane cítit.“ požadoval André Breton.

Neumím pracovat s krásou jako měřítkem. Pod pojmem krásy si představím obraz ženy. Smrt je měřítkem života!

Se slovy, „Odpusť jim. Nevědí, co činí.“ umítal Kristus na kříži.

Střih.

Červený pokoj – odpoledne v červeném pokoji – stěny jsou tu rudé, koberec černý a bílý nabytek jako by se vznášel. Ona jen korály perly a rybíz je název prvotiny Pavla Šuhájka. Z obálky vystupují tvary – obrysy, siluety postav – Petra Ferebauera.

… který tvar byl podstatný nebylo jasné  …

Děje jako by spolu nesouvisely. Vydalo brněnské nakladatelství Vetus Via l. P. 2013. Útlá sbírka je formálně rozdělena na dva oddíly – římska I a římská II.

Aber heejoo … jazykem, kterému není rozmět … insuficientia, EQ, I ťing. I think the triumf of instinkt … vítězství pudu nad rozumem – ryzí krystalické bytí. Venku svítí slunce a za chvíli se setmí. Pod oknem hřeje radiátor a králík v kleci ostražitě natahuje uši. Udělám si mátový čaj. Opakování utichlo v kontextu. Kontext nelze opakovat.

„Slovy se snažil napodobit obrazy.“ napadlo mi četbou Klabundových slov …

Na loďce

první tahy štětce
jako rudá oblaka
odjel jsem v loďce
přítele Jinacka.

kovově chřestí štěstí
opice zase skřehotají
k jakému aber heejou
mě plachty ponesou

BOSNA

A nikde nic, jen na nebi vran hejno
nad ztichlou zemí po celý den krouží.
A krákáj pořád tu svou notu stejnou:
"Po smrti proč bys taky nezatoužil?"

A nikde nic, místo stromů špalky.
Kolik hlav padlo, kolik jich ještě padne.
Démonů hlas ozývá se zdálky,
do tůní zas lákaj Najády vnadné.

Kdysi tu stál kříž Ježíše Krista,
na nebi klidně svítil půlměsíc.
Nezbylo nic – na mapě bílá místa …
Sežrali vše, nejni tu vůbec nic.