pozvání na večeři a na film zavání, kamaráde, to si pamatuj! naservírovaná bramborová kaše s debrecínskými párky, vanilkové svíčky, nigerijský jazzman se smutným příběhem a šťastným koncem jako aranžmá intimity – uklidil jsi, navoněl ses, co se to děje? – bereš si moji ruku do své, obdivuješ pianistické prsty, říkáš, jak jsou ušlechtilé, a já v tobě slyším praskat struny ve větvích (copak to lze dopustit, spolu se spustit, kamaráde?) –

sedím v okně, stydím se tě, lekám se tvé probuzené vášně, pouze dým z cigarety matní neodvratnost, a tak nepřestávám kouřit – hle, viklá se ti parapet, kamaráde! – a ty mne opět zachraňuješ, říkáš mi: blázne, spadneš! co blbneš? – já že blbnu? to ty blbneš! – a směji se ti – odnášíš mě do postele –

aneb třikrát česnek v roli hlavní (až pohlavní)

(z palubního deníku karibského piráta Luo Tosenedá – jak ke dnu plul …)

Did Elvis eat garlic?

česnekovej koktejl kloktej
jo ho ho
přistrč si ho k chřípí
a zazpívej jeho vůni

i když se nozdry mýlí
a ústa šílí
česnekovej koktejl
kloktej

notuj si rap raplej
umři si nos
ukousni si sanici
zpívá celá rodina
vložila se do toho – jo ho ho …

když bukanýr v ústa klade
to své tekel mene
hranice smrti prolomí
a na strast zapomene

Ptal jsem se Evy,
co tady dělá,
proč za mnou přišla
a co vlastně chtěla?

Ona mi řekla:
„Ty jeden bejku,
já za tebou přišla,
kvůli pohlavnímu steaku.“

Vysoukej svůj klín
z těsných modrých džín.

Přilož mi ho k obličeji,
kožíšky tak krásně hřejí.

Ucítím z něj vůni vlahou,
nad sebou tě mám teď nahou.

Začnu lízat jako divý,
máš chuť broskví, fíků, kiwi.

Ty na oplátku něžně,
zachytíš se mého stěžně.

Zhoupneme se spolu
nahoru a dolů.

Než každou svojí částí
propadneme slasti.

Osudem většiny představ je,
že přijdou a potom hned zmizí,
ráno odbije hodina šestá,
vedle mne žena cizí.
Upíjím z šálku čokolády,
já kávu totiž nikdy neměl rád,
v noci odhalila mi všechny své vnady,
možná svým nahým tělem ukojila můj hlad.
Cigareta,potom druhá,
pálí a voní a ubývá,
po dešti objeví se duha
i když obloha je šedivá.
Líbám ji na rty a mlčím,
říct cokoli byla by lež,
když v postele rohu se krčím,
jak do kouta zahnaná zvěř.

Rozhovor Luboše Vlacha s Jaroslavem Erikem Fričem, 10. 1. 2001

V. – Proč vlastně píšeš a vydáváš básně? Co ti to dává? Co ti to bere? Odkud se to bere?

F. – Poezii pokládám za věc nesmírně důležitou, u sebe přímo za nezbytný aspekt života, vidění života, poznávání a komunikace. Z toho důvodu ji vydávám, – nebo aspoň to, o čem jsem přesvědčen, že poezií je. Co mi to bere? Hm … hm … já se domnívám, že ve smyslu duchovním mne pouze obohacuje – osmyslňuje moji životní pouť a pokud mi to něco bere, tak jen – možná – působí nějaké relativní finanční propady, je-li vůbec odkud padat.

V. – Odkud se to bere? A kam?

F. – Poezie – z řeckého slova poiesis – znamená tvorbu jako takovou, nepochybně chápanou v mnohem širším smyslu, než je chápána dnes. Dneska poezie = pošetilost. Poezie u nás je pošetilost a snobárna, aspoň u většiny –

V. – Snobárna – to ještě není automaticky nadávka. Ale ty náklady jsou tak miniaturní –

F. – Byť by to byly i náklady sebemenší, tak to pokládám za vysloveně chlebovou nutnost. Můj způsob přežití je vydávání poezie.

Underground – to slovo jste jistě zaslechli a na mysli vám určitě vytanou nějaké aosciace – plastici, The Velvet Underground, Národně socialistický underground, Ivan Martin Jirous, The Fugs, pivo … Stejně tak se lze spustit po vlákně slovních významů a nechat myšlenky volně plynout – underground, podzemí, souterain, sklep, pivnice. Kam jsme to dospěli – dostali jsme se do prostoru skrytého před slunečními paprsky, k opaku obýváku, kde je uhelný prach, zaprášené láhve a pach plísně … působí zvláštní stav mysli,který člověka alespoň na chvíli osvobozuje od všeho a obnažuje mu primární základy jeho bytosti. Poznej tajemství života a jeho koloběhu. Hledat, jenže kdo hledá tak se musí připravit na to, že může zabloudit. Dveře jsou dokořán. Tedy těkat, sledovat chvějící se povrchy, vracet se ke kořenům.

Brno, Místodržitelský pálác, Moravské náměstí 1a, nádvoří

Pavel Zajíček & Tomáš Vtípil – autorské vystoupení protagonistů DG 307 – Praha, Brno
Urband – Schrammelmusik – Brno
dj Pajináč
Vstupné volné

Nedělní odpoledne – spolu, sami, na terase, vytrženi, vytržení. Piju víno, ty si čteš Noční vlak do Lisabonu a piješ víno. Povídala jsi mi, že kniha je o nemožnosti – nemožnosti setrvat na jednom místě. Taky jsi tvrdila, že jsi ten typ, co chce, a přesto nedokáže odejít. Proč?? Zůstáváš na místě … tady v tomto městě příliš malém … kde znáš každý kámen. Tulipány jako by z kamene vytesány. Čas pomalu protéká a ve sklenici je červené víno.

Už se to vyskytlo – alespoň se domnívám – ve Hře se skleněnými perlami, v proudu asociací v řečišti jazyka v propojení určitých taktů jistého hudební skladby s určitým zážitkem.

Nedávno se mi to znovu vybavilo. Právě jsem odpočíval a poslouchal rozhlas. Mladý pianista hrál Chopina a já poslouchal toho jeho Chopina tak, jako fyzicky unavený člověk hudbu poslouchá – napůl pozorně, napůl nesoustředěně, rozptýleně, netečně. Oddal jsem se zvuku. Vnímal jsem zvukové stimuly a kompozici si neuvědomoval.