Sáňkování z parapetu – Lucie Rušková

pozvání na večeři a na film zavání, kamaráde, to si pamatuj! naservírovaná bramborová kaše s debrecínskými párky, vanilkové svíčky, nigerijský jazzman se smutným příběhem a šťastným koncem jako aranžmá intimity – uklidil jsi, navoněl ses, co se to děje? – bereš si moji ruku do své, obdivuješ pianistické prsty, říkáš, jak jsou ušlechtilé, a já v tobě slyším praskat struny ve větvích (copak to lze dopustit, spolu se spustit, kamaráde?) –

sedím v okně, stydím se tě, lekám se tvé probuzené vášně, pouze dým z cigarety matní neodvratnost, a tak nepřestávám kouřit – hle, viklá se ti parapet, kamaráde! – a ty mne opět zachraňuješ, říkáš mi: blázne, spadneš! co blbneš? – já že blbnu? to ty blbneš! – a směji se ti – odnášíš mě do postele –

přichází druhá fáze, ta duchovní, film o Freudovi a Jungovi – tiskneš se ke mně uprostřed dusného léta, že je ti zima (celý se chvěješ, kamaráde, nejsi nemocný?)– beru si tě na svá prsa starostlivě, jako sestra, ale film pokračuje a zajímá mne více, než sourozenecké variace – nevidím přes tvoji velkou hlavu, uhneš? lehneš si tedy níž, ale tam mě tlačíš – tak ještě níž, abych viděla lépe, ale tam taky překážíš (odstrkuji zvídavé ruce, jež se chtějí na dva prsty ohřát) – já ten film opravdu sleduji! – leč ty si nedáš říct, stále opakuješ, že se potíš, tentokrát horkem, vzdycháš, že to nevydržíš – mně je tak akorát a mám podezření, že si to celé vymýšlíš, neboť svlékáš mne namísto sebe! – ach, jak ti mám říct, že ten film sleduji, kamaráde? –

29. 7. 2012, -popůlnocí-, Dělnická ulice, Praha