Klub MÝDLO, Traubova 3, Brno

[che] – křest alba RUB A TO
Radim Babák – poesie s harmonikou – Brno
Tomáš Vtípil – Power Electro – Brno
Tubabu – zápoafrické rytmy – Brno

Byla noc. Auto svištělo po dálnici. Jeli v něm Dan, Karel a Petr. Bylo to rychlé auto a řídil je Karel.

Dan a Karel byli živí a vezli se vpředu. Petr se nevezl, ale byl vezen. Petr byl v jiném stavu než oni, což vzhledem k pohlaví neznačilo těhotenství. Byl mrtvý, přesněji přivedený ke smrti. A posléze vmáčknutý do kufru auta. Bylo tam poněkud neútulno i těsno, ale ne že by mu na tom znatelně záleželo. Zato Dan i Karel se s ním nadřeli. Co naplat, byl to vzrostlý chlap v životě i po něm.

Auto uhánělo. Karel držel sebejistě volant. Občas pohlédl do zpětného zrcátka a sám sebe se dotkl očima. Z tváře se mu nedalo vyčíst nic a takový dojem měl z celé své osobnosti. Připadal si chladný jako kov.

„Tady by měla být odbočka,“ řekl a zpomalil. Přikrčil se, aby ji nepřehlédl, a na čele se mu vyrýsovaly vrásky, které se vzápětí uhladily.

„To bude ještě dál,“ odvětil Dan. Lhostejně hleděl kupředu, na světlomety ozářenou dálnici.

PITBULL

přised jsem si k nim. zajímalo mě co musí mít za náturu
když dokáže v kurevsky přesně vypočítaným
pomalým rytmu soust řezat psa přes čenich
a cpát se při tom gulášem.
to-se-dě-lá-že-brat?
blondska v květovaných šatech natáhla ruku po obojku.
pěstí ji zatlouk zpátky do židle.
„čau kámo“ řek jsem
na uvítanou. „můžu tě zvěčnit do básně?“
„no jasan! o čem bude?“
„o parchantovi.“

Na plátně za katedlou se zjevil umrlý Marat ve vaně. Nápis Liao Yiwu a potom menším písmem Wertewelten, datum a podtituly hodnoty, kultury resp. autorské čtení a diskuze.

Wertewelten je projekt profesora komparatistiky Jürgena Wertheimera. Dnes vešer je hostem subtilní a nenápadný čínský spisovatel Liao Yiwu. Liao letos dostal Mírovou cenu německých knihkupců poté, co dobrodružně unikl přes Vietnam z lidové Číny. Brýle s tenkými obroučkami a vyholená hlava …

Profesor Wertheimer je naopak rozevlátý šedesátník s nonšalantním vystupováním a výzorem doktora Mabuseho. Několika větami představuje publiku hosta, krátce vytkl smysl symposia Wertewelten. Dnes bude řeč o poetice a politice.

Posluchárna se postupně zaplňovala. Profesor Wertheimer cituje z Liaovy řeči v bývalém kostele sv. Pavla ve Frankfurtu: „Svět je zahlcen bezcenými hodnotami, co staví peníze nadevše.“

o jedné věci jsem taky mluvil, o tom, co zmůže lidská vůle, vlastně spíše o tom, co nezmůže, jak málo zmůže, ano, psal jsem už o těch věcech, ale jak vybřísti ze sebe sama, nelze, mnohokrát jsem svou pouhou vůlí kohosi o čemsi přesvědčoval, a byli to lidé, které jsem měl rád, ba které jsem miloval, o to více jsem pak trpěl nepochopením, ale bylo to opravdové nepochopení? po letech pak, když jsme na podobné rozhovory a diskuse narazili, dovídal jsem se o tom, jak dlouho a zbytečně jsem o mnohých věcech mluvil, a pak se v hovoru rozsvítil bod, bodové světlo stále větší jako svítilny příjíždějícího vlaku, kdy dotyčný mi řekl s nadšením, že jedna věta z mého mluvení se mu líbila, oslovila ho na dlouhý čas a snad i životem jeho nějak pohla, byla to věta, o níž jsem vůbec nevěděl, jejíž smysl snad vůbec jsem ani předtím neznal, přesto to byla věta důsažná, důležitá, snad i hezká, mohl jsem však pouze v naprosté bezradnosti a s pocitem náhle ochablého organismu němě přitakat, že i mně se tato věta líbí, „chvíme se nad mocí vůle,“ píše Otokar Březina, ale jaké vůle, přátelé?

myslím, že při psaní blogových zápisů se nelze v mnohém neopakovat, stále o tomtéž píšeme vlastně, i když vnitřně cítíme snahu přinášet něco nového, o čem jsme ještě řádně nikomu nic nesdělili, pak stojíte na baru s Pepou K. a mluvíte o svém posledním textu, na který on sám skrze sms reagoval veskrze pozitivně, P. potahuje spěšně a labužnicky, po muzikantsku z cigarety a říká: „mám pocit, že jsem to už četl“, je to lichotka? či muzikantsko-poetická únava?

Kdo se v tom vyzná

Dneska u večeře
Si dámy stěžovaly
Jaký jsou tady v lázních chlapi nevychovanci
Že je na chodbě nepozdravěj
Nepustí do dveří
A podobný „slušnosti“
No
Jedna moje bejvalka
Zas nesnášela
Když jsem jí držel dveře
Nebo jí pustil sednout
Nebo vzal tašku
Nebo podržel bundu
Že není nic míň než já
A že mi na to kašle
Dokonce že ji takový chování ponižuje
Takže jsem to pak už nedělal
Abych nedostal přes držku

Okolí není krásné – výhled na městský okruh se spalovnou. Lesknoucí se hyperboloidy osvícené září zapadajícího slunce vypadají jako nepravděpodobný přelud z jiného světa. V sousedství čínská restaurace, Penny market, fitness studio, velkoprodejna nápojů, čerpací stanice … I tady žijí lidé. Usměvavý a úslužný recepční tureckého původu mi vystavuje účet.

Pokoj je čistý a střídmě vybavený. Dvojlůžko, na zdi plochý televizor a světla vekloměsta. Laciná reprodukce nočního velkoměsta plného bodových světel má místu propůjčit punc světovosti. Vzpomněl jsem si na Jestřábí noci Edwarda Hoppera, jehož monografii jsi si tu vloni koupila.

Na stole stojí dve sklenice. V pokoji je teplo. Napustil jsem si v koupelně vodu a napil se. Potom jsem otevřel tašku a vytáhl přenosný počítač. Internet tu taky funguje. Stáhl jsem si poštu. Místo jako stvořené pro přenocování. Po náročném obchodním jednání monochromatické stěny poskytují prostor představivosti …

sedám znovu ke psaní, vyřizuju „agendu“, jsem zván hned ve dvou případech do středních škol jako „pamětník“, míval jsem pokusný bonmot, „kdybych měl paměť, mohl bych být pamětníkem“, teď hodina udeřila, není kam utéct, ten dvůr je stále menší a buldog na něm stále větší, jak krásně píše James Baldwin v Giovanni’s Room, píše se o tématech komentářů, musím odpovědět, že jsem zvyklý mluvit spíš „globálně“, dnešek mě zajímá, i když věci prolínají, vracejí se, znovu oživují, upadají v jámu pamětnici, jsem spíše ctitelem Rankeho přístupu k historii („neredukovatelná jedinečnost dějinných období“) oproti hegelovskému „jedinému příběhu“, jakému vlastně? to jsem nikdy nepochopil, jako jsem nepochopil a nechápu, proč současná filosofie skrze diplomní práce a řečnění akademiků tenduje jednoznačně právě k hegelovskému (či dokonce marxistickému) trendu, v návaznosti pak na Schopenhauera a Nietzscheho najmě, Sartra, z kterého je mi nanic (la nausée), nevyjímaje, proč je tak opomíjen Henry Bergson, Maurice Blondel? u státnic z filosofie (kde se mě m. j.