Wittgenstein na okraj

Okolí není krásné – výhled na městský okruh se spalovnou. Lesknoucí se hyperboloidy osvícené září zapadajícího slunce vypadají jako nepravděpodobný přelud z jiného světa. V sousedství čínská restaurace, Penny market, fitness studio, velkoprodejna nápojů, čerpací stanice … I tady žijí lidé. Usměvavý a úslužný recepční tureckého původu mi vystavuje účet.

Pokoj je čistý a střídmě vybavený. Dvojlůžko, na zdi plochý televizor a světla vekloměsta. Laciná reprodukce nočního velkoměsta plného bodových světel má místu propůjčit punc světovosti. Vzpomněl jsem si na Jestřábí noci Edwarda Hoppera, jehož monografii jsi si tu vloni koupila.

Na stole stojí dve sklenice. V pokoji je teplo. Napustil jsem si v koupelně vodu a napil se. Potom jsem otevřel tašku a vytáhl přenosný počítač. Internet tu taky funguje. Stáhl jsem si poštu. Místo jako stvořené pro přenocování. Po náročném obchodním jednání monochromatické stěny poskytují prostor představivosti …

Tebe bolely nohy a cítila jsi se unavená. Odstrojila jsi se a lehla si do postele, aby jsi vzápětí usnula.

Odešel jsem koupit něco na jídlo. Turecká samoobsluha Asasin byla v sousedství. Páchne to tu rybynou. Řezníci šermují noži, porcují ryby snadno a přesně. Tupými údery dopadají na pult kusy flaxy. Bílé pláště tvoří ostrý kontrakt. Kolem vousatí otcové rodin s potomky a manželkou v kaftanu pořizují sobotní nákup. Vybírám pomeranče, pro tebe tabulku čokolády, kus sýra, balení salámu, u pultu s pečivem kupuji chleba.

Zařadil jsem se do fronty u pokladny. Pokladní má na hlavě šátek, ale nezve mě do lepšího života – lepší života za plotem z ostnatých drátů. Nad hlavou rudá oblaka strachu …

---

Ráno, když jsme vystoupili z vlaku nás Darmstadt uvítal deštěm. Byla jsi protivná, protože jsi nesnídala. Vzali jsme to přes město do kavárny Bellevue. Zapadlý podnik byl už ráno plný, nicméně sedli jsme si k oknu a já objednal kávu. Na lístku si vybral kompaktní snídani. Máslo, marmeláda, houska, croissant a vejce naměko. Jídlo tě uspokojilo. Jsi pod střechou a přešel tě hlad. Vrátila se ti dobrá nálada.

Z pultu jsem si vzal Rundschau. Volby v Americe plní stránky. Ironicky mi oznamuješ, jak mě dobře znáš … že jsi věděla, že skončíme v kavárně, že tady budeme hodiny sedět … Koukám se z okna, kde partička štukatérů svačí pod lešením a kouká se do okem kavárny Bellevue.

Ptám se tě: „Gin-tonik?“

„Ne, kafe.“

„Tak ještě kafe, prosím.“ objednávám.

Otevřela jsi si magazín konkret.

„V naléhavé sebezpovědi tví pravda.“ píše se v novinách v recenzi nejnovějšího počinu Kammerflimmer Kolektief. Basa, kytara, hlasy … estetika artikulované ubohosti … disonantní disidenti popu …

„Budhisté na dobu určitou.“ ohlásil jsem směrem k tobě.

„Kam tím míříš?“

„Sám ani nevím.“

„Polstrováním myšlenky vzniká škleb.“

„Co?“

„Wittgenstein na okraj.“

V kavárně je přetopeno, takže si balím cigaretu a jsu si ven zakouřit.

---

Po roce jsme se octli na Růžovém kopci v růžové zahadě.

“Uvědomuješ si, že jsme tam, kde jsme byli?„

„Jo.“ a stejně jako před rokem jsem zatahal básníka Karla Krollowa za nos. „Škoda, že ti nemůžu sázet zase růže do vlasů.“ Královna světla Manuela  …

Žluté jsou listopadové listy na hladině Woogu. Před týdnem napadal sníh a první mrazy spálily květy růží. Roztáhla jsi deštník a brodíme se kalužemi u spícího koupaliště. Na hladinu dopadají kapky. Pleskají a my stojíme na břehu … Jakési formální zdůvodnění propůjčuje abstrakci masku konkrétního – vyvolává smích.

---

Po večeri – lilkovém salátu – v restauraci Habibi jsme šli na koncert. Slogan, slo-gun – slovo jako zbraň. Zugzwang – vynucený tah. Nežné názvy, šeptala jsi my. Zugzwang je také název festivalu, který v hale bývalého nákladového nádraží Darmstadt-West pořádá spolek Chamber Music.

Na programu byly Club Moral, Sutcliffe Jügend a La Nomenklatur. Co dodat?

„Průmyslová zóna. Kolejová vozidla mají přednost v jízdě.“ stálo na dopravní značce.

Padla noc a déšť neustával. Za okny míjely vlaky. Hrát se překvapivě začalo krátce po deváté. Dali sme fernety … Začali Club Moral. Dva syntezátory, bicí, zpěv. Power electro by se tomu říká. Starší chlápek si stoupl k mikrofonu a začal snímat chvění různých tkání. Postupně se přidal v rytmu bubeník a doplňovaly ho synťáky. Za oknem přojížděly vlaky. Vokalista se postupně dostal k lebce, takže to mohlo budit zdání, že si holí hlavu. Rozezníval thalamus … Na stěně se promítali zdlouhavé plynulé bezcílné pohyby rozmazných postav, které se rozplývaly v pastelových barvách. Performance trvala slabou hodinu a postupně se rytmus stupňoval …

Po krátképřestávce způsobené poklízením bicích a motáním kabelů na pódium nastoupili Sutcliffe Jügend. Pouhý název zní mnohoslibně. Peter Sutcliffe alias Yourschierský rozparovač byl řidič náklaďáku, který v rozmezí let 1975 – 1981 v okolí Sheffieldu kladivem a naostřeným šroubovákem sejmuj šestnáct prostitutek. Jügend je ostatně zřejmý odkaz na Hitler Jugend.

Sutcliffovu mládež tvoří dva chlapíci se syntezátory. Ten hubenější si stoupl k mikrofonu a vydával hlasité zvuky. Nahlas, nahlas, nahlas … jakákoli struktura zanikala v táhlých dronech. Ten tlusčí občas sáhl po kytaře … světla se chvěla a postavy se začaly pohybovat trhavě. Optický klam snad způsobený opakovaným zhasínín a rozsvěcením reflektorů. Ve spojením s hudbou působil sugestivně … akustické narkotikum …

---

Ráno nás z postele vytáhl John. Volal krátce po osmé a tys ho nevrle típla. Sprcha. Johnovi se rozbilo auto, ale protože jsme tři hodiny cesty od Tübingenu, tak mu nepomůžeme. Aspoň jsme se postupně vykopali z postele ven. Spalovna, prázdné parkoviště, fitko s originálním názvem McFit. Taky jsem cítil McFit. Smotl jsem cigaretu. Dalo se deště. Na první pohled odporný pohled … Posedlost šmírou – estetika odpornodti – a pak, že se život nedá pasivním opisováním skutečnosti převádět do uměleckého díla? To je vše.