Blogy

Čichat oheň. Pít pívo … ne-li základ, tak alespoň začátek každá recenze musí mít. Svazek textů Jany Orlové vydal Pavel Mervart v Červeném Kostelci v roce 2012.

Vyvolej instinkt
řekla.

Horká moje ženská krev
konečně rozumu zbavená

Čichat oheň
krájet vítr

Portrét Martina Jabůrka
(Brno, Sklep Skleněné louky, 28. 5. 2014)

Martina Jabůrka a jeho práci znám už řadu let. Vždycky jsem oceňoval, že svou tvorbou směřoval k životu, nikoli k technice pro techniku. Volil různá média projevu, od klasické malby, přes počítačově tvárněnou kresbu, po na míru šité objekty, třeba zrovna zde ve sklepení Skleněné louky. (Musel ovšem ten jeho „vánoční“ objekt být po vernisáži svěšen, neboť bujarost tehdejšího zdejšího publika negarantovala bezpečnost; ač povětšinou ne pyromani, vždy někde něco hořelo. Tehdejší provozovatelka klubu neriskovala.)

Chlastej! Na umění se vyser!! Chlastej!! Záleží na pořadí? Je Krákor uměním? Je chlastání uměním? Je třeba být stále opilým. V tom je vše: toť jediná otázka. nechal se slyšet Charles Baudelaire ústy Magorovými ze záhrobí.  … je třeba se opíjet bez oddechu pivem, vínem, slovy, hudbou, viděním, skutečností, čím chcete.

Krákor se odehrává na louce. Kolem roste les, zraje obilí, vede cesta, parkují auta, tyčí se stožáry vysokého napětí, klene oblouk torza říšské dálnice. Pozor! Prostor byl vymezen přítomností lidí … Na louku se můžeme dívat jako na list papíru a lidskou přítomnost považovat za médium – prostředek zachycení skutečnosti. Tato by měla být determinována pořadatelem, avšak pořadatel je opilý a v jeho hlavě se rodí vidění …

 …bobří sprcha s ručním mytím. Jednoduché zařížení založené na působení zemské přitažlivosti. Ke kmeni stromu, který na louku umístila matka příroda, je izolepou přilepen žebřík. Do rozvětvení v dosahu žebříku je umístěna nádoba – obsahovala coca-colu. Postupně byla vypita, aby posléze přišla o dno. K jejímu ústí byla připevněna hadička. Na druhém konci hadičky je sprchová hlava. Do nádoby v koruně stromu se nalije kapalina, která působením zemské přitažlivosti proudí do sprchové hlavy. NeZbývá než vzít mýdlo a zbavit bobra špíny.

brzy po ránu proplouvá westendem
za sebou nechla osm tisíc roků nebo něco míň
bezmocně se potácí o holi
tolikrát jsem ji sledovala
a pomyslela si – zachytila jsem její pohled

pod sametovou čepicí pískově zbarvené kadeře
už nepadá – chytá se
okamžik pádu krocený třesoucí se rukou
když vítr rozevlává její tygří kožich
rozsápaný nedopalky cigaret

někdy si nejsem jist, jestli otvírám noviny, nebo album zločinců, první strany bývají zaměnitelné, měly by se ty plátky jmenovat ne Lidové noviny či Mladá fronta, nýbrž Černá kronika s nenápadným přihlédnutím též k životu obyčejných, slušných lidí, hnusí se mi už ty zločinné tváře, které v novinách dominují, kdysi kdosi – byl to tuším Ludvík Vaculík – psal o jedné historické publikaci, kde na jedné straně byly obličeje obětí totalitního režimu – a na protistraně tváře jejich trýznitelů, ty čisté tváře právě oněch obětí, lidí charakterních, odvážných v novinách spatřuju jen zřídka, nutně si člověk navyká na škleby bulváru, na agresivní vystupování televizních moderátorů, na monotónní, nic neříkající tlachy politiků, řeči nic negarantující, jen cosi vágně slibující, u jasném vědomí, že všechno nakonec bude jinak, ale to již tito lidé budou zajištěni, lobbisticky propleteni, nepostižitelni právním řádem, který je nachystán pro chudáka, nikoli pro tyto vychytralé a cynické vizáže, na které jsem při každém prohlížení novin nucen se dívat, proč nakupují všichni ti narychlo kvašení magnáti média ve velkém?

K fotografiím Jana Horáčka
(„Letmé krajiny“, Zlín, Galerie Toast, 2. 4. 2014)

První, co mě při prohlížení zde vystavených fotografií napadlo, bylo: že tvůrce nevstupuje do svých obrazů sám. Nechává je pokorně zaznít. Nechává je samy se prokreslit v syrovou definitivu, která však rozhodně není žádným estetickým prahnutím po sirobě, které známe u řady jiných fotografů. Dokonce by se mi chtělo říct marcelovsko-šafaříkovsky: je zde podstatné být u toho, nikoli se obrazu zmocňovat, nikoli ten obraz mít.
Mám rád nemilosrdné psaní Witolda Gombrowicze. Výtvarné umělce zvláště nešetří:
„…Velké prázdné sály ověšené plátny jsou odporné, jsou schopné uvrhnout člověka na dno zoufalství. Obrazy se nehodí k tomu, aby se věšely jeden vedle druhého na holou zeď, obraz je na to, aby zdobil interiér a působil radost těm lidem, kteří s ním chtějí žít. … Jsem čím dál tím méně ochoten dělit svou vnímavost do škatulek a nechci zavírat oči před absurdnostmi, jež umění provázejí, ale uměním nejsou. Od umění žádám nejen to, aby bylo dobré jako umění, ale také aby bylo dobře zasazeno do života. …“

zvláštní sen, bloudím po knihovnách, které se nacházejí v šedivých panelácích, rozmístěných v malém údolíčku, jakoby někde v Porubě, v každém z těch paneláků je zvláštní knihovna, se zvláštním zaměřením, hledám Zweigovu knihu „Zklamání“, a pak taky totéž od Hostovského, ta je velkého formátu jako Kafkovy dopisy, pak ještě „Zklamání“ od dalších spisovatelů, zřejmě téma, na které se soustředím, všechny ty knihy pocházejí z edice Humoru a satiry, jakou kdysi vydával Československý spisovatel, do jednoho paneláku nás pouštějí „přesně v deset“, průhledem v prvním patře vidím, že ve dveřích svého bytu přijímá pan Šafařík různé samizdatové tiskoviny asi od pěti lidí, mávám na něho zezdola, ale zjevně mě nepoznává, nebo vůbec nevidí, s knihami pod paží pak odcházím kamsi „k autu“ po nově vystavěných chodnících, uprostřed nichž se však táhnou pruhy kaktusů a jiných tlustolistých tropických rostlin, takže chůze je obtížná, kdosi za mnou si na to stěžuje jakési průvodkyni areálu, která ho uklidňuje, že s tím rozhodně něco udělají, procházím kolem vysoké zdi k východu, vedle mne kráčí básník Zeno Kaprál a říká, „Radši jsem si měl dopřát víc slivovice než těch knížek“, dávám mu stručně za pravdu, Z. podotýká, že tu zeď by vůbec neomítal, nechal by ji jen tak cihlovou, „a z druhé strany bych ji nechal cigánům“, ukončuje hovor Z. K. a vychází brankou z areálu ven na prostrannou louku –

Pozvedl jsem symbolicky pravici
a potom jenom
mávl rukou
je totiž nutno neustále dokola zpochybňovat

bolí mě záda
chronicky chronologicky
konec konce
ruka ruku myje
až patologicky
je nutno neustále dokola zpochybňovat

VÝBOJ • VÝVOJ • VÝVOD • VBOD
je nutno neustále dokola zpochybňovat

žil jsem plných čtyřicet let ve stínu důsledků 2. světové války, jejích dopadů na mocenské rozdělení Evropy, za „železnou oponou“, v přesvědčení, že je tak tomu navždy, že nic podstatného svým životem nemohu ovlivnit, že má země bude okupovaná navždy, a to ještě jen jako součást okupací dalších, chodil jsem do práce, v klidu se stýkal s přáteli, svou svobodu si vybojovával pobytem vlastně na okraji společnosti, a nemyslel vůbec na to, že by také mohla nastat doba jiná, pro mou vlast opětovná a svobodná autonomie, a pro mne tisíce možností, co dělat, čím se zabývat, sled věcí a událostí se však zúžil, dodnes ani zásadně nevím, jakými špatnými kroky, jakými špatnými rozhodnutími, čím, co bych mohl nazvat jako morálně špatné, jsem do svého současného stavu dospěl, ne, nestěžuju si, jenom tak, jda po ulici, krokem nerychlým a rozvážným, nad těmito věcmi rozvažuju, přijdu do místnosti, otvírám brožurku, kterou mám na stole a z níž jsem si před časem cosi vypisoval (Rozmluvy, filozoficko/literární revue č. 3, Londýn 1984), poprvé po těch letech čtu nedlouhou stať J.

zabýval jsem se poslední dny životem a dílem Winstona Churchilla, politika, umělce, vojáka, snažil se nahlédnout jeho osobnost z více pohledů, ve více vrstvách časového a společenského vnímání, nejvíce pak v souvislosti s Druhou světovou válkou, na jejíž průběh měl tak neodmyslitelný vliv a na jejímž vítězství ve službách západních demokracií měl podíl vpravdě lví, téma široké, komplikované, pokud jde o různé motivy a vyhlédnuté cíle vládců velmocí, především Ruska a Spojených států (jakož ovšem i Německa), častou nevypočitatelností v různých zřetelích a diplomatických kamuflážích, zkrátka téma nelehké, i když lákavé, významné i pokud jde o naši současnost nejžhavější, jak se ukazuje na některých aktuálních, zhmotňujících se doslova před očima velmocenských choutkách, které právě Churchill měl tak jedinečnou schopnost prohlédnout a demaskovat, jak svědčí nejeden churchillovský životopisec, těmito věcmi jsem se poslední dny obíral a doplňoval děravé znalosti z minula, upřesňoval, vypisoval, sestavoval, výsledkem je třídílná quasi-recenze brožury „Churchill: vizionář, státník, historik“ amerického autora Johna Lukacse, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Academia a kterou jsem s