Zdeněk GÁBA

Zdeněk GÁBA

* 1939

Zdeněk Gába, tato snad nejsvéráznější, nejméně doceněná, a přece - vším právem - dávno potajmu legendární, postava dnešní moravské slovesnosti, se narodil takřka před šedesáti lety, 2. srpna 1939 ve Zlíně; jako občan pracuje od let jako uznávaný odborník, geolog a mineralog, se svou rodinou žije v Šumperku.
Sám odchován především bytostně katolickou tradicí Moravy sušilovské, florianovské, demlovské, uvádí v šedesátých letech do světa slova mladého J. E. Friče, po­čátkem sedmdesátých let se z popudu vynikajícího kriti­ka někdejšího Akordu, Listů pro umění a kritiku atp., Miloše Dvořáka, seznamuje v Brně s Jiřím Kuběnou a okruhem filosofa Josefa Šafaříka. V zimě 1973-1974 se účastnil - režimem později odhalených a tvrdě proskribovaných - brněnských bytových představení Šlépějí V Okně. Publi­koval - též pod pseudonymy - hojně v moravském samizdatu, vlastním nákladem, v edicích okruhu J. E. Friče, Textů přátel. Po „sametové revoluci“ volí z nechuti k neduchovnosti, zploštění a záludné komercionalisaci prakticky celé naší kulturní scény záměrně a důsledně ústraní, přerušované jen sporadicky a po mnoha naléháních dílčími vydáními svých prací v edicích přátel. Tak v BOXu č. 1 v březnu 1992 vydává (pod pseudo­nymem Zbyněk Hába) svou skvělou esej Bezruč, která vzbudila respekt i u mnoha jeho jinak nesmiřitelných antipodů. Teprve v r. 1997 vydává Vetus Via jeho o celá desetiletí opožděnou básnickou prvotinu Lítost.
Z bloku jeho poesie, otištěného již zjara r. 1990 v č. 3 časopisu Proglas, citujeme volně jeho stále platnou charakteristiku: „Gába je samorost, člověk i básník velice svérázný, hotový a celý, i když často z hrubého (ne právě ořechového) fládru, přece nikdy z dřeva řídkého, pravý dubový souček, a tím vším je a může být právě pro svou zakotvenost v tradici, právě pro svou bytostně konzervativní obrácenost k lidské krvi a zemské hroudě; k těm navenek drsným a často nelíbivým, ale tam vespod jako ten kámen sám věrným a nelomeným hodnotám.“
Naprostá většina Gábova díla, jako ten horský masiv jeho Jeseníků stejně členitého jako rozlehlého, a i v drobnostech monumentálního, zůstává - ne jen vinou autora - dosud nezveřejněna. Teprve objeven, a to i proti vlastní vůli - čím dřív, tím líp - však musí být Gába kritik, esejista a především - velký prozaik, prozaik, nebojím se říci, prvního řádu, autor a člověk stejně vzácného a neoblomitelného postřehu, jako charakteru.
 

(Jiří Kuběna, In: BOX 7/199 )

 

Poznámka o autorovi z knihy Lítost


„Zdeněk Gába (narozen 2. 8. 1939 ve Zlíně, doktor pří­­rodních věd, vědecký pracovník, geolog a mineralog, žije v Šumperku; publikoval - též pod pseudonymy - hojně v samizdatu, autor próz, záznamů, esejů, tematických statí; překladatel; v poesii zhruba od poloviny šedesátých let do let osmdesátých vydal strojopisně soubory Lítost I, Lítost II, Jenom a Aušus) jako by prozrazoval svou základní invenci všudypřítomnou - vlastně nepříliš ztajenou - epičností svých básní (často právě ‚básní v próze'); jeho básně jsou nejspíše jakýmisi zářezy poutníka na jeho poutnické holi. Tomu odpovídá i cudná, spíše symbolicko-gnómická obraznost i zas - pro Gábu tolik charakteristický úsporný, lakonický výraz, přelévající se jednou do jakési vteřinově siluetovité epitafnosti, podruhé zas do písňovosti takřka lidové.“

Jiří Kuběna

 


 

J. E. F.: Poznámka ke sbírce básní Zdeňka Gáby Lítost (Vetus Via 1997)


Toto bude poznámka o přítomné sbírce jen velmi vzdáleně. Spíše jen o životě. O poesii. Jen vzdálené povzpomenutí na setkání s básníkem, s poesií, s přítelem, vhlédnutí do dob přešlých - a přesto jak poesie přítomných, dob předzkušenostního vidění a vědění - a neméně časů, kdy poesie již psána „vědoměji“, „šířeji“, „pravdivěji“. Ten pohled prohlédá zkušeností Pádu, roztříštěnosti Hvězd, Světel Soukromých Soudů a vědomím zjasňující věrnosti. Člověk umírá tolikerou smrtí! A v nitru celý svět. Celý můj (a Tvůj a Jeho) Svět. A nakonec: jsi obklopen tolikerou láskou a tolikerou prázdnotou, „za kterou už je - jen Bůh.“
Na jaře roku 1988 se sešlo několik přátel v jednom brněnském bytě a já jsem kladl, jak to bylo předem dohodnuto, Zdeňku Gábovi (jako několik týdnů předtím Josefu Šafa­říkovi - na prvním z těchto večerů) otázky, jejichž smyslem bylo poměřit vnitřní život každého z nás reflexí jakési nápodoby spo­lečnosti (mimikry v mikrosvětě) při jinak nemožnosti jakkoli platně do „veřejného života“ vstoupit. Zkušenosti, z kterých těžíme ještě dnes. Tříbení charakterů. Dnes třídění i soud, i samosoud. Na straně jedné svoboda ke kdečemu, na druhé hrůzy Apokalypsy (ve dveřích) a otázka: A my sami, jací jsme? Jakým bohům sloužíme, vsávajíce výpary narkotických mrákot, dehtových kouřů? Jak závislí, či jak nezávislí? Ministrujíce průhledně mocným tohoto světa, Molochu Peněz, jež jsou Krví Chudého? Sloužíme Tomu Bohu, který je Láska? Služebníci či otroci? Stejně jako tehdy, i teď jde o totéž.
Zde tedy první a poslední z těch otázek - a hlavně odpovědí:

J. E. F.: Dvacet let - a víc. Jistě několik set dopisů, krajiny společné, léta a zimy, doba odchodů a návratů, sníh půlnoční, plačící pták v oranisku nekončícího dětství, lítost - kdybychom věděli z čeho, mramory setrvání, měkkost srdce o kosiště smrti, doba nenávratná a přece přítomná, poesie. A nad tím můj rodný kraj, žárlivě střežený, a přitom pro nečas a nepohodu tohoto putování opuštěný, pro jiné osudy, jiný život. Kde jsou ty časy, kdy jsem od Tebe dostal v obálce vloženou kartičku lidové poézie:

Bylo lásky, už jí néni
skovala se do kamení
do kamení do drobného
do srdéčka falešného...


Mně se tehdy líbilo to: do kamení do drobného… Už tehdy, jak si uvědomuju, jsme měli na poesii stejný náhled i stejný cit pro dobré a špatné. Nikdy jsme se v posudku nelišili výrazně. Ale Tys moje básně přeceňoval, já Tvoje nedoceňoval. Já se dnes cítím jakýmsi dotlu­čeným harcovníkem bez korouhve, bez meče, s trpkým po­hrdáním pro veřejné psaní, zejména pro to, které se stále bezpodstatněji nazývá básněmi.
Ale básníkem - kdoví, zda jsem zůstal. Cítíš se Ty básníkem - dnes - a jakou změnu ve vztahu k vlastnímu psaní v tom časovém rozmezí pociťuješ?

Z.G.: ... Kdo básníkem byl, básníkem zůstává. Není přitom dů­ležité, že často s přibývajícími lety opouští verše a přechází k próze. Ovšem: i tu prózu musí psát jako básník a ne jako publicista. Je jistě zákonité, že mnoho lidí v mládí píše básně nebo se o ně pokouší a později buď přestává psát nebo se obrátí k próze. Básně totiž za svůj vznik vděčí hlavně jisté naivitě, nezkušenosti a fragmentárnosti poznání světa, vyžadující určitý permanentní údiv nad ním. Píší se zpravidla z pocitů, kterých má každý v mládí dostatek, nedostává se mu však zkušeností a znalostí, které nestačí nejen na román, ale často ani povídku. Čím víc člověk viděl, poznal, pochopil, promyslel a protrpěl, tím více tíhne k epice, filosofii, historii - a ty se nejlépe dají vyjádřit prózou. Je to tedy sama mnohost látky, pochopení vztahů a syntetičtější pohled na svět, které vedou básníka od verše k próze. Z toho, co jsem řekl, snad vyplývá, že jestliže jsme básníky byli, tak jsme jimi také zůstali, protože jsme ani přes zákonitá období malověrnosti na poézii nerezignovali.

J. E. F.: Kdysi před léty nabídls svou básnickou sbírku Lítost k vydání brněnskému Bloku. Seděl jsem tehdy ještě jako gymnasista v Ostravě, pod lampou, pokreslenou Ladovými obrázky, v obývacím pokoji mých rodičů a pročítal sbírku, která mi připadala strašně „nedokonalá“, nevyvážená, zkrátka pramálo uhlazená, aby prošla nakladatelskými ponky a brusírnami, jak jsem je tehdy chápal. Neprošla. Byla mi v mnohém blízká, ale její život mi připadal velmi neliterární. Již tehdy jsem si uvědomil, že publikování takových textů (a později i mých vlastních) vyžaduje jakousi ničím nenahraditelnou tradici svobody, která v národě ani těch idylických šedesátých let přece jen nebyla. Vidíš pro sebe možnost - v dnešní době, kdy prý jsou jakési změny v dohlednu - hodit něco vlkům, s kterými nevyješ, ale bydlíš ve stejném paneláku? Naopak - v čem myslíš, že naše dosavadní činnost vyjadřuje tzv. potřebu doby, v čem může být naší pravou, a tedy i osobní realisací - a v čem se ve spěchu dní, dle Tvého názoru - zpozdile míjí?

Z.G.: Je pravda, že jsem v roce 1967 sestavil svou první sbírku Lítost a na popud Jiřího Kuběny a patrně i Josefa Galíka jsem ji poslal do Bloku. Jiří Kuběna mě už předtím varoval, že ji asi nevydají, „protože není konformní s dnešním sviňstvem“ (tj. se sviňstvem r. 1967). Pak se nic nedělo. Zatím jsem radikálně změnil zaměstnání a přesídlil jsem do Slezska. Tam jsem si vzpomněl na Lítost a napsal do Bloku, co s ní jako je. Zhruba za rok od doby, kdy jim přišel rukopis, napsali mi na hlavičkovém papíře tento přípis:
 

Brno 22.4.1968.




Vážený pane,
opravdu jsme nezapomněli na Váš rukopis: omlouváme se, že se lektorské řízení nepředvídaně protáhlo. Naši lektoři soudí, že snad některá čísla z Vašeho rukopisu lze uplatnit časopisecky, pro knižní vydání však Vaši práci nedoporučují: vytýkají jí zvláště ne­vyrov­nanost a necitlivý přístup k jazyku. Litujeme, že nemůžeme o vydání Vašeho rukopisu uvažovat.

 

S pozdravem
BLOK (razítko), nečitelný podpis (Jan...),
čitelný podpis (Zdena Zábranská)


.

Z dnešní situace, která je podobná tehdejší, ba v mnohém ohledu horší, nemůžu ani já o vydání nějakého rukopisu uvažovat.
Publicitu ponechávám těm, kteří o ni stojí a které ona na oplátku deformuje jako tank blátivou polní cestu.
A jak že naše činnost vyjadřuje potřebu doby? Já nevím. Ale v tomto nevyhlášeném výjimečném stavu vlastně nic jiného dělat nemůžu. Kromě rezignace, samozřejmě.
Ovšem, je dobré si ujasnit, jaká ta potřeba doby vlastně je.
Pokusím se to říct maximálně stručně:
1. Potřeba přežít teď (v duchovním smyslu).
2. Zanechat pro budoucnost nezkreslené, autentické svědectví.
3. Udržet souvislost s minulostí a tradicí vlastního národa.
S tímto posledním, ale ne méně důležitým bodem se mi spojuje prosba, která už téměř sto let zaznívá z našich kostelů a kterou bych chtěl skončit: Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Toť svědectví, dnes historické. Mnohé se zvrátilo, mnozí se zvrhli, něco zvracíme až teď. Mnohé se pootočilo, v mnohém jsme zapadli do tíživých mokřisek, znavení, zesláblí, mnohé však zjasnělo, pro­zářilo, zviditelnělo. Dále klamně myslíme, že politika může změnit život. Ale život mění jen modlitba. Jen Oslovení. A k pravému poznání docházíme vhledem, darem, který přijde, nebo nepřijde. Ostatní je slepota. Třeba doživotní. A básníci vědí i o té historii nejvíce - jak dokazuje Cyprian Norwid ve stati o svatovojtěšské (Vojtěch = potěcha vojsk) písni k Boží Rodičce. A služebníci zůstávají.



Jaroslav Erik Frič
Sv. Kosmy a Damiána l. P. 1992

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce