Miroslav HOLMAN

známý neznámý, neznámý známý, básník, dramatik, esejista. Narozen v Chodské Lhotě 7. 12. 1938. od počátku šedesátých let žije a pracuje v Brně.
Autor desítky divadelních her (nikdy neinscenovaných, a proto se odmítá zvát „dramatikem"), publikuje v posledních dvou ročnících Hosta do domu (1969-1970), potom v samizdatu (básnické sbírky Nesetkání, Texty přátel, Olomouc 1973; Di­vadlo v přírodě, ibidem, 1975, Napořád čas, Enato, Olomouc 1988). po roce 1989 se jako autor objevuje v časopisech Proglas, Akord, Opus musicum a ve sborníku Bítov; sporadicky publikuje v tehdejším deníku Lidová demokracie; je zastoupen v antologii soudobé duchovní lyriky Krajiny milosti (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994).
V šestém čísle revue BOX pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život (Vetus Via, Brno, září 1996), v oddílu „Studio poesie", je Miroslav Holman představen obšírněji. Autorsky se na vydávání revue BOX podílí nadále.
Sbírka Kolem osy (verše glosy) se skládá ze čtyř částí, které samy jsou výbory z rukopisných sbírek: Nic víc (1987), o nic víc (1989), to nic (1990) a Kolem osy (1995).
 

Vydané publikace:
- z dopisů neznámého, pravděpodobně poručíka, známé, pravděpodobně kurtizáně, Vetus Via, Brno ´97
- Kolem osy (verše glosy), 2. vydání, Vetus Via, Brno 1999
- Krokem (verše glosy), Vetus Via, Brno 2003



Poznámka k vydání první oficiální publikace, knížky „Kolem osy (verše glosy)“, 1996

Sbírka-výbor Kolem osy (verše glosy) má podtitul „Definitiva z let 1987 - 1995“. Definitiva básní, ale také definitiva jednou již garantovaného životního - corbierovského - rozhodnutí „mimo literaturu“, den co den v židenické „zatáčce“ (kde je ukryt onen chemický výzkumný ústav, v němž M. H. pracuje [resp. pracoval, do r. 1999 - pozn. j. e. f.]).
A básně. Jako málokdy jindy mám pocit, že k této „definitivě“ není co dodat. Bylo řečeno vše, básník odchází dořečen, ač v nevýslovnosti poesie zahalen jak v tajemný plášť noci, se svými sny, sněnými barevně dlouho do ranního šírání. Co naplat, - co napsat? Chtělo by se psát o hře se slovy, o zvukomalbě, asonancích, proplétačkách a skrývačkách smyslu v na nejvyšší mí­­ru zkrácených, sošně přitesaných básních, které jsou vy­zná­ním, ale i střelnou modlitbou, se všemi paralelními (a imanentními) významy, které jsou možny toliko v poesii. Nejsa natolik odborně školen, spokojím se jen s náznaky, motýla neuchopím, nelapím do síťky, ponechám pel neporušen, nesetřen nešikovnými prsty. Kloním se k této straně života, a jiní - ti jistě lépe a ponorněji napíší, co bude třeba.
Děsím se výborů, přeřezaných nervů, po „dokonalosti“ pyšné touhy. Ale tento „výbor“ je jiný, není výborem pravým, je sbírkou uzavřenou, celistvou, bez alternativy, jen s definitivou.
M. H. patří ke generaci starších, těch samizdatových harcovníků, píšících jen „ze zvyku“, veřejně se v národě neangažujících, jako by k němu ani nepatřili a neměli v něm svůj zvláštní úkol a povinnost, oddáni v snění svých ideálů kruhem, v isolaci vlastního světa, o kterém už je nikdo nepřesvědčí, že není ten jediný, a že tedy jsou i jiné možnosti, než vydávat samizdatové sešitky, sám osamocený, a šířit je „přátelskou cestou“, chodit denně brzy ráno do práce (když Evropa ještě spí), do práce, která s „literaturou“ nemá nic společného, a někdy večer se z čista jasna rozezpívat, v hospodském kouři, po zavírací době. Svou „nenormalitu“ nemohou a nechtějí (ztratit?) překročit - co jim budeme povídat, oni sami vědí.
Tedy výbor, - i když by to měla být sbírka pátá, šestá, devátá... Není. je to sbírka první, která je výborem (zde nelze nevzpomenout generačního druha Jiřího Kuběnu a jeho svazek Krev ve Víno z roku 1995, „národem“ zatím neakceptovaný, - či neakceptovatelný?). a nazván tento výbor „definitiva“ (jako by se chtělo říct: dosti jsem pracoval...).
Skromný k zalknutí, tento téměř šedesátiletý debutant byl kdysi nazván „mistrem pointy, dolované opravdu z ničeho“. je to tak krásné, jako nepřesné. Jestliže „jindy kterákoli věc - žila, zpívala, dojala“ - „nakonec dojímají všecky...“ „Deset tisíc zločinů ti vytýkají: - nevíš o ničem.“ „Tak tedy naučil ses otvírati oči dokořán, - aby pohltily prázdno, - za kterým už je - jen Bůh.“ (J. Deml) to je tedy to „nic“, to je to „prázdno“ Miroslava Holmana. Jakože všeliká moudrost lidská je hloupostí u Boha. Jakože všeliká plnost lidských klamů je prázdnotou před Trůnem Božím, před kterým staneme tváří v tvář s rukama „prázdnýma“, před tolikerou „prázdnotou“ (rozuměj Milostí), které nebude ničeho třeba, ke které nebude ničeho potřeba dodat. Co dodat k úplnosti? Miroslava Holmana „verše glosy“ jsou důkazem, čím čerstvější, tím jasnějším, síly poesie nevystavované na piedestal lidských (státních) cen, střídmé k aforističnosti, jako jitřní polnice - ta „trubka bez klapek“ - znějící, a abychom pro tento svět příliš rychle neumřeli a tělo neopustili příliš brzy, či v solné sloupy se neobrátili, proto verše naplněny odlehčeně „nevážnými“, přitom osykavě jitřivými otázkami, hledáním tajemství, souvislostí, smyslu. a kde jinde než v (tomto) boji a pokoře se nalézá poesie a (její) pravda?
„Trvalá je pravda vůní
těch po dešti i těch na výsluní
Nezalhou vůně Jenom omámí
tak jako Ten jenž vane nad námi“

J.E.F.

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 

Nejbližší akce