Miloš DVOŘÁK

1901-1971

Suknice nesešívaná, svrchu veskrze setkaná


2. února 1927 píše Jakub Deml z Tasova do Jaroměřic Otokaru Březinovi: „… Přiložený rukopis o Vašem díle dostal jsem poštou od Miloše Dvořáka… Ten Miloš Dvořák potřebuje mé rady, něco takového píše, ale já mu poradit nedovedu, neznaje universitní praxe, přijdu o radu poprosit k Vám…“
V onom doprovodném listě student Dvořák píše:
„Nedávno byl jsem u Arne Nováka. Říkal jsem mu, mohl-li bych u něho dělat písemnou státní práci (Tradice díla Ot. Březiny). Zarazil se poněkud nad tím názvem. Poprosil jsem ho, aby mne nechal vyložit plán své práce, ale sotva jsem řekl, že chci začít od gotiky, skočil mně do řeči a již mne k slovu nepustil. Po delším mluvení mi řekl, že jediné thema, které on by mohl, ač nerad, připustit, by bylo: Gotické proudy v díle Ot. Březiny, a žádal mne, abych mu podal nějaký doklad gotiky z díla Březinova. Já mu řekl verš: ‚Mé mrazení slávou ti hoří‘. On se na mne obořil, že prý musím vycházet od poznatků a nikoliv od svých pocitů. Když se mi konečně podařilo zachytit jednu pausu v jeho výmluvnosti, odvážil jsem se podotknouti, že si tu práci představuji trochu jinak, ale tu on se přímo rozvzteklil a řekl mi, taková práce že by byla úplně bezcenná, on že by ji vůbec nečetl, neboť jeho čas je  drahocenný.
Vy nebo Ot. Březina byste něco takového neřekli ani poslednímu telátku nebo psíku. Myslel jsem dosud a myslím, že člověk má k poznání docházet a nikoli od něho vycházet, že účelem všeho života jest: dojít poznání. I když nám básník nebo myslitel podává svá poznání hotová, my k nim musíme sami znovu dojít. I vědec i matematik dochází od pocitu k poznání.
Chápu ovšem, proč on mi musí předpisovat poznatky, z nichž mám vycházet, poněvadž každá poznání ho musí zmásti. Ale pro mne není žádné naděje, že bych mohl uplatnit nějakou jinou práci, poněvadž jinak psáti nemohu, ať již to bude o  čemkoliv. Mám ustavičně pocit, že se dopouštím nějakého podvodu, užiji-li ‚vědeckých frází‘, a pozbývám při tom jistoty. Smysl slova tradice je  úplně obsažen ve větě, kterou citujete ve IV. Šlépějích, …‚Byla pak suknice nesešívaná, svrchu veskrze setkaná…‘ To je  také smysl celé té mé práce. Řekněte, jak bych potom mohl mluvit o prvcích? Ledaže bych potom pronášel takovéto ‚vědecké poznatky‘: ‚Genre, jehož užívá Čelakovský ve svém Kvítí, objevuje se v české literatuře ještě u Jakuba Demla, který v Mojích přátelích spojuje pozorování přírody s mystickým výkladem srdce.‘ (Úryvek z Arne Novákovy přednášky.)“
Tento doklad nacházíme v publikaci „Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi“, Tasov 1933. Útlá knížečka „Tradice díla Ot. Březiny“, po té, co v červenci 1928 vychází jako třetí svazek Edice Tvar, je  pak na dlouho jedinou knižní publikací Miloše Dvořáka. Pravdou je, že ani F. X. Šalda ji nepřijal ve svém Zápisníku příliš vlídně a ve svém krátkém referátu uvádí, že je  to „příležitostná studie“, která konečně „nedává, co slibuje“ (Šaldův zápisník, 1928-1929). Ovšem jako na Arne Nováka, ani na Šaldu není radno vždy přísahat. Už jejich ambice jsou jiné, i přístup k dílu, a nakonec jejich veskrze veřejné soudcovské místo v národě je  předurčovalo k absolutním verdiktům, což s sebou neslo často i sem tam špatný odhad, brilantní verbální prsknutí s doprovodným „šedým zákalem vůči náboženství“ (s Josefem Florianem řečeno).
Z výše zmíněného dopisu vidíme, že v případě Dvořákovy studie šlo teprve o studentský rozběh. Přesto zde již dobře vyciťujeme charakter pozdějšího posuzovatele děl umění – naturel, směřující slovem prostým ale hlubokým k prvním a posledním věcem života, a tedy i umění a poezie. S profesorem Novákem se nepohodl (z toho hlavního důvodu později ukončuje studia v Praze), a že to nebylo nedorozumění náhodné, můžeme seznat z několika pozdějších Dvořákových článků (hlavně z  wolkerovského sporu, který Miloš Dvořák za sebe uzavírá statí „Arne Novák polemisuje“Listech pro umění a kritiku z roku 1935).
Než vraťme se k profesoru Dvořákovi-člověku, jak šly jeho životní osudy, na vnější události přece jen dosti střídmé. Dnes, kdy si připomínáme dvacáté výročí jeho úmrtí, je  nutno zvlášť zdůraznit, jak významnou je  Miloš Dvořák osobností pro osud a  kulturu tohoto národa, jak byl jeho hlas lehkovážně opomíjen a v jaké ignoranci a mlčení je  zaklet až do našich dnů. Ačkoli po celý svůj život byl plodným vysvětlovatelem mnoha rejstříků a aspektů díla Otokara Březiny a v jistém smyslu i jeho pokračovatelem, není pro něho v poslední březinovské monografii („Nevlastní děti země“, Praha 1988) v oddílu „Výborová bibliografie a literatura“ vůbec místo, ač je  tam zmíněno kdeco i z děl jen málo cenných a matoucích. Jakub Deml by se smál, Miloš Dvořák po svém způsobu – mlčí.
Literární kritik, esejista a básník Miloš Dvořák se narodil 9. září 1901 v Jasenici v  okrese Třebíč, kde jeho otec 32 let vyučoval na jednotřídní škole. Gymnasium vystudoval v letech 1912-1920 v Třebíči, kde spolu s V. Nezvalem, Bedřichem Fučíkem a jinými tvořili kruh, orientující svůj zájem na literaturu a umění. Rozhodujícím momentem pro další Dvořákův život bylo setkání s Jakubem Demlem (v sextě), který v té době bydlel u své sestry v Jinošově (4 km od Jasenice) a  později (v oktávě) s Otokarem Březinou. Jejich díla i osobnosti se vtiskly nejhlouběji do jeho života už provždy tvořily osu jeho díla.
V Praze na filosofické fakultě University Karlovy, kde se zapsal na studium češtiny a  franštiny, měl na něho největší vliv F. X. Šalda, kterého obdivoval již jako gymnasista. V těch letech žil Dvořák převážně v kruhu svých uměnímilovných přátel, jehož jádro bylo přeneseno z Třebíče do Prahy, a k němuž později přibyli J. Zahradníček (rovněž absolvent třebíčského gymnasia), Jan Čep, V. Závada, R. Černý, A. Vyskočil a jiní. V druhé polovině dvacátých let pak v tomto společenství začali vydávat časopis Tvar, jehož byl Miloš Dvořák spoluredaktorem. Později Dvořák vydatněji spolupracoval také s Listy pro umění a kritiku a zejména s brněnským Akordem, jenž v počátcích spoluredigoval.
Vyučovat začal Miloš Dvořák roku 1931 na reálném gymnasiu v Nitře (zde navázal celoživotní přátelství s kolegy Antonínem Prokšem a malířem Václavem Kovárnou) a  po dvou letech pak přešel na reálné gymnasium do Třebíče, později přejmenované na „jedenáctiletku“. Odtud v roce 1958 odchází do invalidního důchodu. Věnuje se  nadále sledování a komentování soudobé poezie i celkového trendu technizace života a jeho morálním dopadům. V druhé půli šedesátých let, po nucené přestávce od roku 1948, opět začíná publikovat – i když velmi sporadicky – a nedlouho po dalším, tentokrát definitivním umlčení, v Náměšti nad Oslavou, v domě po svých rodičích, umírá. 26. července 1971.
Pro běžného čtenáře začátku devadesátých let je  jméno Miloše Dvořáka snad již úplně neznámé. Nebyl mezi výraznými odpůrci režimu, vězněním nemilosrdně stíhanými, nebyl ani jeho konsiliantním trabantem či dokonce příživníkem jako tolik dnešních sebevědomých hrdinů. Odkázán tedy do zbylého spektra všeobecného umlčení. Neměnnou skutečností však zůstává, že byl předním žákem Šaldovým, jeho svěžím a neakademickým přehodnotitelem, hlasatelem myšlenek všelidského srozumění, hlubokým znalcem poezie a jejím doživotním ctitelem, z mnoha stran ozřejmujícím její spjatost s životem všednodenním i úběžníkem časů budoucích. Od obecných jalovostí povrchních a vnějších rozborů byl chráněn darem vzácného básnického vidění a prvně zakotveným mravním zákonem, kterým je  činnost člověka na zemi měřena a souzena.
Setkáním celoživotním bylo pro Miloše Dvořáka dílo a osobnost Otokara Březiny, jehož zasvěceným exegetou od nejútlejšího mládí byl – a výbušná osobnost tasovského Jakuba Demla, s jehož dílem národ seznamoval jako jeho v pravém slova smyslu objevitel. Dnes již se toto zaujetí může zdát pochopitelným a snad samozřejmým – nebylo však zdaleka takovým ve dvacátých a třicátých letech. Zcela základní význam Březinův postihuje Bedřich Fučík ve své vzpomínkové stati k nedožitým Dvořákovým pětasedmdesátinám: „Březinův intelekt umělecký i myslitelský je  mu (M. D.) nejdokonalejším vtělením české duše o řádu lidské existence s její slávou i tragickými stíny, je  mu vtělením a rozvinutím české myšlenky uprostřed světa, jak počala ve sv. Vojtěchu na počátku našich dějin, přes Komenského a  jiné veliké duchy českého usilování o život lepší, dokonalejší, lidštější, – t. j. bližší Zázračnu, s nímž byl stvořen člověk.“ (Vzpomínky a vyznání, strojopisný sborník, uspořádaný Jaromírem Kubíkem, Brno 1976.) Dvořákova inspirace Březinou, jeho celoživotní interpretování a přiměřování na soudobou poezii bylo počínáním velmi vědomého názoru na poslání umění v životě člověka, na smysl poezie v původním významu řeckého poiésis – tvorby vůbec. Když ještě na třebíčském gymnasiu spolu s B. Fučíkem, V. Nezvalem a zainteresovanými spolužáky založil studentský časopis Svítání (vyšlo 5 čísel), měl ze  všech zúčastněných nejjasnější představu o požadavcích pravé tvorby. I Bedřich Fučík s uznáním přiznává, že všichni, včetně Nezvala, byli vedle Dvořáka „jako jelimánci“. Hned v 1. čísle, v únoru 1919, Dvořák březinovsky důsledně předkládá své estetické vidění:
„Nejvyšší krásou naší duše jest opravdové dílo básnické. Všechna krása naší země vstupuje jím do vyššího světa, aby vytvořila člověka. A tvůrce jest onen odvážný hrdina svého nitra, který v nesnesitelné tragice a zoufalství svého života dovede roztrhnouti oponu, kterou Neviditelný rozestřel mezi něho a okolní svět. Jako pramen světla tryská krása každé věci a pospíchá mu podati svou duchovou ruku.“ (Tamtéž.)
Dvořákova převaha a spravedlivost vždy pečlivě zvažovaných a hlubokou erudicí a lidskou účastí zaručených soudů zchlazovala i samotného Nezvala, před jehož bombastickou „ideologickou“ terminologií obstál málokdo. S Milošem Dvořákem však nepolemizoval; zde respekt vůči jeho dobrotě a nestrannosti trval do Nezvalovy smrti, i když Dvořák často Nezvala vskutku nešetřil. Uveďme zde úryvek z  Fučíkových vzpomínek, z něhož je  pevnost Dvořákova slohu a lapidárnost důkazů dobře patrná: „… Nezval s překotností jemu vlastní a velmi pomíjivou zdůvodňuje funkci vůle v  poezii na úkor úhrnného spontánního „pocitu“, zastávaného tehdy Dvořákem, který bystře vyciťuje nebezpečí Nezvalových vývodů v tom, že se zde nepřímo připravuje cesta pro různé ideologie, které jsou největším nebezpečím pro poezii, neboť jí vnucují úkoly, které jsou jí cizí a zkracují ji v její svobodě. Kam vedly podobné libovolné teorie je  vidět jasně dnes. A Dvořák ne jednom Nezvalovu čtyřverší z „Básní na pohlednice“ vyšlých roku 1926 ukazuje, jaký zmatek Nezvalovy postuláty působí v jeho vlastní básnické praxi. Nezval rýmuje:

Jak snáší křepelka vejce na zimu
tak kladu slovo k slovu do rýmu
z každého vyletí kropenatý ptáček
budete-li zticha sladce rozzpívá se.
Dvořák namítá: ‚Nejde o to, že nikdo dosud neobjevil ptáčka, který snáší vejce na zimu – tento jedinečný objev už asi zůstane básnickým privilegiem Vít. Nezvala – nýbrž o to, že Nezval se tu dopouští velikého násilí vůči tradičnímu pocitu, tkvícímu hluboko v našem povědomí, který v naší mysli spojuje vejce s představou jara. Proč by také na červené pondělí dávaly dívky hochům vajíčka?
Dobrá báseň se nám jeví jako zesílení, někdy skoro objevení tradičních pocitových prvků. Víme, že to vše Nezval dělá jen pro získání rýmu, ale ani ten nejzázračnější rým nemůže vyvážit takovou koninu. Měli bychom sice všelijaké námitky proti sladkému zpěvu kropenatého ptáčka, ale o tom již pomlčíme, jenom bychom chtěli důrazně ukázat na ono bezedné bláto sentimentality, ležící na dně těchto veršů. Možno právem říci, že tato sentimentalita je  základním pocitem, z něhož Nezval staví své verše.‘“ (Tamtéž.)
Není to arci Nezval celý, ale v roce 1926 znamenal tento soud vážné varování. I další vývoj básníka-přítele Dvořák bedlivě sledoval, a je nutno podotknout, že i v šedesátých letech, kdy se na Nezvala hrnula po jeho smrti a v počínajícím uvolnění cenzury mnohá kletba oprávněných i méně oprávněných kritik, na přání redaktorů Mladé fronty (dle svědectví B. Fučíka) napsal rozsáhlou hodnotící nezvalovskou studii, která však byla pro rozkurážené mladé redaktory nepoužitelná, protože i zde se snažila dát Nezvalovi, co mu patřilo: i tentokrát ve vyznění smířlivé spravedlnosti, na kterou nebyl nikdo zvědavý. Uvádíme-li zde podstatná svědectví dr. Fučíka, využijme i pasáže z jeho Vzpomínek, kde zařazuje Miloše Dvořáka jako kritika do tehdejšího literárního kontextu: „V… poměřování Březinou nebyla a není ani dnes vlastní váha Dvořákova významu. Ta je  skryta ve formálním rozboru, který nedokázal žádný z jeho kritických souputníků provést, jestliže se o to vůbec pokoušel, tak přesvědčivě a čistě jako Dvořák. V dvacátých a třicátých letech vládla v kritice s výjimkou Šaldy namnoze jen ‚směrovací‘ hesla, donekonečna varírovaná a rychle opouštěná, anebo žurnalisticky vybroušený obecný žargón, jehož příkladem může být A. M. Píša, nejcitlivější z tehdejších kritiků, Václav Černý zase svou francouzskou výrazovou brilancí a vědními zájmy se většinou míjel se skutečnou podstatou poezie. Všichni ostatní kritičtí strážci literatury, současníci Dvořákovi, jsou pominutelní.“
(Tamtéž.)

Svou úvodní poznámku k souboru pěti literárních studií, který měl vyjít před více než dvaceti roky v brněnském nakladatelství Blok, končí Miloš Dvořák takto: „Jsem typem kritika-čtenáře bez teorií, kritika, který chce být pomocníkem básníka. Jsem čtenářem, který si chce uvědomit svůj zážitek z díla a promítnout jej co nejvíc do životních souvislostí a důsledků. Nejvyšší satisfakcí pro mě bylo, když mi Jan Zahradníček řekl, že beze mne by nebylo La Saletty, nebo když mi Ant. Bartušek napsal, že beze mne by nebylo také Červených jahod.“ Jsou to střídmá slova, skrývající skromně duši básníka ,který právě tímto způsobem dochází jedné ze svých možných realizací, když jeho vlastní básně jsou tak nepočetné a když sám v pravém slova smyslu za básníka se nepovažuje. („Nemohu-li býti básníkem, tedy chci býti alespoň poctivým hodnotitelem,“ vypovídá o sobě dle svědectví P. Jana Dokulila.) Kritika je  u Miloše Dvořáka, jako i jinak většinou, chápána jako plnohodnotná tvorba s veškerou tvůrčí satisfakcí. Slovy Bedřicha Fučíka:
„Básník nazírá skutečnost hledaje její životodárné prvky, zatímco kritik svým životním pocitem, představou a zkušeností bratrsky měří zisky básníkovy, jeho poznání a  ‚tvrzení‘. Tato konfrontace kritika s básníkem má stejný obsah a smysl a týž cíl: hledat a objevovat v řádu umění smysl života a jeho duchovní jednotu stále víc se rozpadávající.“ (Vzpomínky a vyznání.)
S cílem inspirativním je  spjat též cíl povzbuzení, kterýmžto darem byl profesor Dvořák nadán podobně jako Otokar Březina. Dokázal rozpoznat sebeslabší záchvěv poezie i  u básníků velmi slabých a nic mu nebylo zanedbatelným, aby se ve svých delších studiích třeba jen slůvkem o tom nezmínil. Souviselo to s jeho smyslem pro spravedlnost a úctou ke všem podobám slova. A to dokázal profesor Dvořák rozpoznávat a klasifikovat neomylně. To platí stejně o poezii let šedesátých jako o literární produkci předválečné. A nebylo vždy snadné prosazovat duchovní základ veškeré tvorby, když doba často přinášela jen pokřiveniny ideologické i  umělecké. Měřítkem a celoživotním sudidlem mu byl Otokar Březina, jemuž byl věrný od nejútlejšího mládí. Na svých vývodech nemusel nic měnit, jeho odhady bývaly vždy velmi přesné a s odstupem času s respektem vidíme jejich definitivnost. A byla i tam, kde do sporu šly takové oficiální persony jako F. X. Šalda, Ferdinand Peroutka, Paul Eisner či Arne Novák. Zde opět bude namístě uvést doklad osoby nanejvýš povolané, generačního druha Dvořákova, Bedřicha Fučíka:
„Miloš Dvořák četl svého Březinu, pořád a znova, mohl ho zpaměti citovat tehdy i  později, kdy národ jako o závod už unisono odpovídal na daná hesla ze Švejka, kdykoli se hodila příležitost. Ale co, proboha, v letech 1920-1930 v české literatuře s Březinou? Nebo s Demlem? Zatímco ten třetí ze ‚Svítání‘, Nezval, přes Brno vtrhl jako bouře do Prahy a stal se zakrátko div ne středem nejmladší slovesné generace, my jen němě valili oči na všechno to literární hemžení a  běsnění, v němž se jako v pominutí střídal doznívající šrámkovský pokožkový vitalismus s kalistovským, zbrusu novým naivním naivismem, s götzovskou eklektickou všehochutí posledních francouzských literárních hesel, s wolkrovsko-seifertovskou proletářskou poezií, provázenou požehnáním jak Šaldy tak St. K. Neumanna, teigovským poetismem, pak konstruktivismem a nakonec převládnuvším surrealismem, nevraživě doprovázeným usedlým čapkovským pragmatismem, vychvalujícím demokratické titěrnosti v quasi humanistických veletočích románových a  divadelních utopií? Co, proboha, s takovou „nečasovou“ březinovsko-demlovskou zátěží! Bylo toho kolem nás mnoho, ale velmi málo, čeho bychom se mohli v plném zdraví a s celým srdcem účastnit…“
(Tamtéž.)

Tíhnutí k budoucnosti a z toho pramenící zodpovědnost, která platí pro umělce stejně jako pro kohokoli jiného, je  stěžejním tématem Dvořákových úvah, prognóz a jemně vážených soudů. Při příležitosti jakéhosi kádrováckého sepisování životopisu, kterým s obvyklým klidem a rozvahou čelil, napsal o hlavním předmětu svého zájmu toto:
„Nerozebíral jsem ji (poesii) tolik po stránce strukturální (i když i takové rozbory mám) jako po stránce jejího vnitřního vtahu ke komplexu celého lidského života, jeho utváření. Zdůrazňoval jsem na první místě morální odpovědnost autora k životu. Můj pohled je  zaměřen k budoucnosti lidského rodu. Mám hrůzu z  toho, že tvor, jemž dnes říkáme homo
sapiens bude v brzku nahrazen tvorem, jemuž bude příslušet termín homo technicus…“
V již zmíněném Úvodu ke knížce pěti studií formuluje své snažení, své úsilí „motu proprio“, Miloš Dvořák těmito seberelektujícími slovy:
„Kdo přečte celou knihu, jistě pocítí, že jejím nejsilnějším vůdčím motivem je  úzkost o osud národa a lidstva. Ta nejsilněji promlouvá ve třech esejích po sobě následujících:
Rozjímání o dnešní poesii (1947), Několik znamení času (1963) a  Mír Otokara Březiny (1967), který je  tu pojat ve významu jako Pax Romana nebo Pax Christi. Tato úzkost je  vyvolávána pocitem bezmocnosti, jemuž se dnešní člověk bezděčně a někdy záměrně oddává. Nevíra v sílu ducha je  souběžná s  nevírou v sílu slova, která přivoluje k jeho desintegraci, k jeho rozbití. Tomu jsou věnovány první dvě stati rozdílného data vzniku: Zvuk a slovo (1943) a Inflace slova v dnešním věku (1967), v němž proces desintegrace značně pokročil… Chtěl jsem tím nepřímo ukázat na rozdíly, jak se navršily v průběhu čtvrtstoletí, a zároveň na trvalé základní rysy, jež odolávají příboji času.“

Nesporným vrcholem tohoto souboru je  „Mír Otokara Březiny“, poslední z autorových rozsáhlejších studií. Jsou v ní mnohé postřehy březinovského odkazu dalším pokolením a také kondenzovaný výtěžek jeho ctitele a v tradici navazujícího tvůrce – Miloše Dvořáka:
„Hromadnost utrpení, kterou se vyznačovala nedávná desetiletí, hluboko podryla v  dnešním člověku víru v hodnotu utrpení, v hodnotu heroismu. Tato víra je  tím nejvzácnějším, co člověk má, a koncepce života, v níž utrpení nemá smyslu, je  nejnebezpečnějším a nejzhoubnějším jeho nepřítelem. Zaměřuje jeho úsilí jen na  hmotné výhody, narušuje charakter národa a podlamuje jeho odolnost. Náš národ je  bohužel největším vývozcem této pahodnoty pod světoznámou značkou Švejk a velmi se obávám, že tento vývoz skončí vysokým pasívem celého našeho národního života.“
Závěrem stručného uvedení do života a díla Miloše Dvořáka opět zalistujme ve vzpomínkách dr. Fučíka, a to v místech, kde je  interpretována Dvořákova „kritická metoda“, což je  stránka neoddělitelná od jeho vztahu k dílu umění i k životu vůbec:
„Dvořák nepěstoval … kritiku pro kritiku, šlo mu o drahocennost života, o jeho výši, slávu, utrpení a propasti; míra množství života byla sudidlem nejvyšším. A třebaže se věnoval pro výtce umění a třebaže stál vždycky jaksi stranou „veřejného života“, měl velmi živý vztah ke všemu, co se na zemi bližší i  vzdálenější dělo, sledoval pozorně vývoj ve vědě, technice, politickém dění, byl zkrátka všemi póry své osobnosti „angažován“. Celým životem, nikoli jen jednou nebo dvěma sezhora přidělenými díly. Jaká že je  hodnota umění?
‚Jest naplněním života, a to jest tou hodnotou nejvyšší‘ zní jedna jeho maxima.“ Těsně po smrti profesora Dvořáka, v létě 1971, mi napsal jeden z mnoha jeho žáků a  ctitelů, básník Zdeněk Gába:
„Nemám chuť se hádat o tom, kdo je  a není genius, ale Miloše Dvořáka bych zařadil mezi ty lidi, kteří si pamatují a vědí všechno, co potřebují.“ Z toho pak plynula slova a  věty, které byly štědře rozdávány po mnoho let hlavně v dopisech. A tak i Z. Gábovi, jako tolika jiným, se dostávalo těch slov promyšlených a účastných, jako je třeba toto:
„Je-li Vaše láska tragická, vyslovte tu tragiku a ve Vašich verších bude velikost. Baudelaire to dokázal i nad prostitutkami (chraň Bůh, že bych Vás naváděl k  něčemu podobnému). Básník má vyslovovat především to, k čemu sám v životě dospěl a co v  něm vytvořil, a nikoli poddávat se běžné životní praxi své doby. Je to marnost a  zbytečnost.“ (3. září 1967.)
Slovo básníkům, slovo básníka. S jakou úporností a pokorou sám Miloš Dvořák dobýval tajemství slova v lidském osudu, hlubiny jeho smyslu i intenzity v životě každého z nás, je  přece jen nejlépe vidět právě v básni, v poezii, byť by šlo jen o letný zápis, který nebyl k žádnému zveřejnění určen. Byl jen tím záchvěvem, jen tím citlivě a úsilně zachyceným okamžikem zpřítomnělého smyslu všeho lidského namáhání. A takovou báseň, spolu s doprovodným úryvkem z dopisu Jiřímu Kuběnovi (z 18. 12. 1970), zde pokládáme závěrem:
„Je mi sympatické, s jakým úsilím (nebo i bezděky, bez úsilí) hromadíte veškeren čas do  jediného plápolavého okamžiku věčnosti. I já se raduji z toho, že někteří lidé prostě existují, ale v pozadí je  vždycky to, co udělali nebo co činí. I mně se  zjevují věci zhuštěny do jediného okamžiku, ale žijeme v těle a tudíž v čase a  nejtěžším úkolem při mé práci vždycky je  uspořádat postupně do nějakého času, co se mi ukazuje v jediném mžiku věčnosti. Jestliže Bůh se rozhodl vzít na sebe tělo, znamená to, že se rozhodl vzít na sebe také čas, veškero jeho břemeno. Jak dalece mě toto téma zaujalo, o tom svědčí verše, jež připojuji. Tyto verše jsou napsány už dříve, ale v pozdějším a poněkud už unaveném věku mého života.

PROCITNUTÍ

Právě jsem
procitl,
právě jsem
se z toho probral:
bylo to
nesmírně krásné:
žilo jen
světlo a já v něm –
Žilo jen
podivné světlo, které
snad bylo
v samém zárodku
tohoto
vesmíru
Překrásné
světlo
(zjevné i 
skryté v sobě)
a já v něm
(zjevný i 
skrytý v sobě)
Trvalo to
snad jenom
několik vteřin, ale především
i potom
(ne, potom ještě ne)
po celou
věčnost –
Probral
jsem se náhle,
ale dlouho
to trvalo
nežli jsem
postihl čas:
hodinu
denní
den v 
týdnu
i období
roku
v němž
tato země právě vězela…
nežli jsem
nabral celý ten chomout
tohoto
času:
všech lidí
a všech věcí kolem mě,
než jsem
si pokorně nasadil
těžký ten
chomout
všeho, co
v tomto světě jest:
věc každá
v něm odtikává
svůj
kratičký jen čas
(raději ho
jen odmlčí) –
ten dobrý
chomout za který
musíme
cítit vděčnost,
ten
chomout času, jejž určeno nám táhnout
(Kristus
padal pod břemenem Kříže),
abychom
jednou
procitli
znovu do světla
do toho
světla, jež vzývám a jež žije
jen
maličko ukryté
v chomoutu
času:
jen
maličko na okraji
a přece
hluboko v něm –

(Sestavil J. E. F., in: Bítov
č. 3, Vranov nad Dyjí 1992)

 

Slova o Miloši Dvořákovi


 

Nejvyšším smyslem umění je  vydat sebe v tvaru, tvaru schopném života, shrnuje
[Dvořák] na konci života své kritické vyznání. Titul „Tvar“ dal našemu podnikání Jakub Deml, předurčiv tak jeho cestu, Miloš Dvořák jej naplnil. Byl to navíc především on, kdo Březinu v „Tvaru“ vytrvale, zatvrzele, neúchylně a zasvěceně vykládal. Březina je  mu vzorem, ale nikoli modlou, je  mu východiskem k vlastní tvůrčí činnosti a ukazatelem směru pro celé české duchovní snažení. Dvořák přesně věděl, co dělá a čeho je  potřebí.

(M. D. 75, Bedřich Fučík:
Vzpomínky a vyznání, samizdat, ed. PhMr. Jaromír Kubík)

 

 

Březinův intelekt umělecký i myslitelský je  mu [Dvořákovi] nejdokonalejším vtělením české duše o řádu lidské existence s její slávou i tragickými stíny, je  mu vtělením a rozvinutím české myšlenky uprostřed světa, jak počala ve sv. Vojtěchu na počátku našich dějin, přes Komenského a jiné veliké duchy českého usilování o život lepší, dokonalejší, lidštější, – t. j. bližší Zázračnu, s nímž byl stvořen člověk.

 

 (Ibidem)

 

 

V… poměřování Březinou nebyla a není ani dnes vlastní váha Dvořákova významu. Ta je  skryta ve formálním rozboru, který nedokázal žádný z jeho kritických souputníků provést, jestliže se o to vůbec pokoušel, tak přesvědčivě a čistě jako Dvořák. V dvacátých a třicátých letech vládla v kritice s výjimkou Šaldy namnoze jen ‚směrovací‘ hesla, donekonečna varírovaná a rychle opouštěná, anebo žurnalisticky vybroušený obecný žargón, jehož příkladem může být A. M. Píša, nejcitlivější z tehdejších kritiků, Václav Černý zase svou francouzskou výrazovou brilancí a vědními zájmy se většinou míjel se skutečnou podstatou poezie. Všichni ostatní kritičtí strážci literatury, současníci Dvořákovi, jsou pominutelní.

 

(Ibid.)

 

 

… je  vhodné upozornit na kritickou metodu, kterou Dvořák i přes jakýsi didaktický tón jasnozřivě a takříkajíc jednou provždy vyhmátl v básníkovi … jeho základní básnický charakter i scestné sklony talentu. A konečně: že při svých soudech vycházel z poznatků získaných z hlubokého prožitku díla Březinova a  Demlova, nechtěje z nich však vytvářet žádný omezující systém už prostě z toho důvodu, že kritika mu nebyla nějakou vědní soustavou pravidel, nýbrž rovnocenným druhem poezie: že měla být stejně tvůrčí. Básník nazírá skutečnost hledaje její životodárné prvky, zatímco kritik svým životním pocitem, představou a zkušeností bratrsky měří zisky básníkovy, jeho poznání a „tvrzení“. Tato konfrontace kritika s básníkem má stejný obsah a smysl a týž cíl: hledat a objevovat v řádu umění smysl života a jeho duchovní jednotu stále víc se rozpadávající.

 

(Ibid.)

 

 

Dalším orientačním bodem v pouti uměním je  pro Dvořáka Jakub Deml, s tím rozdílem, že zatímco Březina je  jím neustále připomínán a vracen české kultuře, Deml, zjev nám dnes bližší, konkrétnější a ohnivější, mnohotvárnější a  „nepravidelnější“, je  Dvořákem objevován. Napsal o něm několik článků, zcela zásadních pro jeho pochopení – aby se po dvacíti rocích věrné „synovské“ služby najednou na dalších dvacet let  odmlčel, přinucen k tomu neurvalým, bůhví z čeho zkonstruovaným osobním výpadem milovaného básníka. Jakub Deml dovedl odpravovat své přátele po tuctech, tento zásah byl však nejtragičtější – pro něho, pro postiženého – i pro přátele obou; vypadalo to jako vražda. Dvořák dvacet let mlčel, ale k umírajícímu Demlovi šel. Byl ten rozumnější, velkorysejší: zapomněl, že mu bylo krutě ukřivděno, šel a „otec a syn“ se tak rozešli na této zemi smířeni. – Pozadí smutného nedorozumění je  tak složité, že je  nemožné se s  ním zde vypořádat. Zatím tedy mlčme!

 

(Ibid.)

 

 

Dvořák zpravidla vycházel při své analýze namnoze z jednotlivých formálních prvků, ať to byla metafora, rým, stavba verše, vztah slova k slovu a jeho vyznění a místo v celém kontextu básně; vycházel z těchto jednotlivin, ale nikoliv pro ně samé, formalisticky osamělé a samoúčelné. Každý ten prvek byl Dvořákovi částí celku, ukazatelem, který vyrůstá zevnitř, z organismu dobře ustaveného vnitřního jádra a podoby života, jeho pravou tvář vynáší napovrch a  fixuje. Všechny ty umělecké prvky jsou nositeli a znaky vnitřního gesta. Shoda či soulad mezi ohniskem a jeho vyjadřujícími satelity se projevuje prostřednictvím jazykového materiálu a tvaru, který je  realizací – v negativním případě patvarem. A to jádro je  vždy duchovní povahy.

 

(Ibid.)

 

 

Dvořák nepěstoval … kritiku pro kritiku, šlo mu o drahocennost života, o jeho výši, slávu, utrpení a propasti; míra množství života byla sudidlem nejvyšším. A třebaže se věnoval pro výtce umění a třebaže stál vždycky jaksi stranou „veřejného života“, měl velmi živý vztah ke všemu, co se na zemi bližší i  vzdálenější dělo, sledoval pozorně vývoj ve vědě, technice, politickém dění, byl zkrátka všemi póry své osobnosti „angažován“. Celým životem, nikoli jen jednou nebo dvěma sezhora přidělenými díly. Jaká že je  hodnota umění? „Jest naplněním života, a to jest tou hodnotou nejvyšší“ zní jedna jeho maxima.

 

(Ibid.)

 

V tragickém roce 1938 ho však poměry přinutily [Dvořáka], aby promluvil k  současnosti přímo. Učinil tak jednak v syntetickém článku „O vývoji, svobodě a  jiných věcech“, jednak ve velké glose „Duch, který byl poražen“.

V prvním se obrací proti povinnému i spontánnímu optimismu Karla Čapka, který krátce před Mnichovem tvrdil, že všechno dění směřuje k lepšímu a že všechno, co tomuto proudu odporuje, je  pouhý „anachronismus, přežitek a výchylka z dějinného řádu“; i válka je  podle Čapka jenom úchylka. Dvořák v replice Čapkovi naopak tvrdí, že příští válka bude totální, což znamená nikoli jen úchylka, nýbrž tragické směřování k vývoji lidstva stále chmurnějšímu. Stejně tak odmítá Čapkovo tvrzení, že spějeme k větší svobodě: „Není jen svoboda občanská, sociální atd., nýbrž především svoboda vnitřní, ohrožená dokonce tím, že si stát osvojuje právo, co si musí občan myslit.“ Vývoj k lepšímu je  pro jasnozřivého Dvořáka jakýsi „mystický“ šibolet, opiové cukrátko pro „obyčejný lid“.

 

(Ibid.)

 

 

Bohužel, Dvořákovo zapřísahání (po 2. svět. válce) vyznělo doprázdna. Kudy šel život, ví kdekdo, kudy šla poezie, neví, až na dvě tři výjimky, už ani dnešní literární kritika. Lidstvo musí vypít hořký koktail, který si namíchalo, až na dno.

Miloš Dvořák tedy prohrál? Zdá se, že ano. Ale pouze zdá. Neboť: zasloužil se  o to, aby dílo Březinovo zůstalo v živém povědomí českého národa a přiblížil mu je na dosah srdce; objevil Jakuba Demla, což je  zásluhou nehynoucí; zvážil kriticky v české literatuře 1930-60 takřka všechno, co za vážení stálo: bez jeho teoretické a estetické práce se neobejdou kritikové a historikové, až zase nějací budou – nuceni shánět je  rozptýlené po časopisech. Ani jeho básně, zvláště ty mladické, nebude možno obejít bez povšimnutí. Je toho tedy dost pro život dnešní i budoucí.

Miloš Dvořák prohrával napořád, on, který nepochybně jediný v české kritice po Šaldovi stál tak neúchylně za hodnotami, které z Evropy činily dosud střed světa. Sdílel osud těch, kteří, prohrávajíce vnějšně, ustavičně hájili pravdu ducha; sdílel osud těch, kteří nic nežádajíce, usilovali o lepší příští. Směl být neslyšen, protože „většina“ se rozhodla jít cestou opačnou, cestou mechaniky, okoralé konvence a tučného pohodlí; sdílel u nás osud celé katolické kritiky, jejíž hlas byl záměrně a pohrdavě umlčován hulákáním, proti němuž měl, hyperbolicky řečeno, pravdu i tehdy, kdy se mýlil. On, jemný osobně i v oblasti ducha a umění, skromný, nenáročný a tichý stál heroicky na svém přes všechno, co se z malosti doby spiklo proti němu. Dovedl heroicky promluvit, jako dovedl heroicky mlčet.

Jeho „neúspěch“ je  tragédií ne jeho, nýbrž světa, kterému bratrsky usiloval pomoci; je  zdánlivý, protože pravda ducha se nemůže míjet se životem a jeho nejsvětlejším projevem, uměním, které je  místem setkání duchů a duší střetávajících se v lásce.

 

(Ibid.)

 

 

… Byl družný, ale s očima stejně nepřítomnýma při debatách víc poslouchal než mluvil. Bylo třeba znát jeho rodinné učitelské prostředí, zvláště matku, a jeho překrásnou rodnou Jasenici nedaleko Tasova, malou vesničku s jednotřídní školou, s frontou obrácenou proti kopci, který byl tak blízko, že ji div nezavalil, a  končil dojemnou kapličkou. V tomto tichu a samotě se utvářel nepochybně jeho kontemplativní, pozorný a laskavý duch, vnímavý k lidem i přírodě stejně jako k  veřejnému dění. Zaregistrovával všechno mlčenlivě, výsledky jeho zpytování se  ukazovaly pravidelně až později a v nevšedních souvislostech.

 

(Ibid.)

 

 

Miloš Dvořák četl svého Březinu, pořád a znova, mohl ho zpaměti citovat tehdy
i později, kdy národ jako o závod už unisono odpovídal na daná hesla ze Švejka, kdykoli se hodila příležitost. Ale co, proboha, v letech 1920-1930 v české literatuře s Březinou? Nebo s Demlem? Zatímco ten třetí ze „Svítání“, Nezval, přes Brno vtrhl jako bouře do Prahy a stal se zakrátko div ne středem nejmladší slovesné generace, my jen němě valili oči na všechno to literární hemžení a  běsnění, v němž se jako v pominutí střídal doznívající šrámkovský pokožkový vitalismus s kalistovským, zbrusu novým naivním naivismem, s götzovskou eklektickou všehochutí posledních francouzských literárních hesel, s wolkrovsko-seifertovskou proletářskou poezií, provázenou požehnáním jak Šaldy tak St. K. Neumanna, teigovským poetisme, pak konstruktivismem a nakonec převládnuvším surrealismem, nevraživě doprovázeným usedlým čapkovským pragmatismem, vychvalujícím demokratické titěrnosti v quasi humanistických veletočích románových a  divadelních utopií? Co, proboha, s takovou „nečasovou“ březinovsko-demlovskou zátěží! Bylo toho kolem nás mnoho, ale velmi málo, čeho bychom se mohli v plném zdraví a s celým srdcem účastnit, a tak jsme navenek mlčeli. Věrně a bez reptání a stesků.

 

(Ibid.)

 

Poválečné literárněkritické analýzy a eseje Miloše Dvořáka úzce souvisely s  jeho chápáním světa. Ten byl podle jeho soudu „na útěku před Bohem“, jak tento proces nazval jím velmi ctěný a uznávaný švýcarský filozof Max Picard. V tomto světě vládne diskontinuita (Picardův klíčový pojem), narušující člověkův smysl pro kontinuitu a řád a relativizující pojem dobra a zla. Převládající diskontinuita vede lidskou bytost k pseudoabsolutnu; na místo duchovního nastupuje ideologické, a v něm vítězí okamžik a účel nad věčností a smyslem, automatismus nad autenticitou a fragmentárnost nad celistvostí. …

 

(Jaroslav Med, Doslov ke knize M. Dvořáka Několik znamení času,

Votobia, Vranov nad Dyjí 1993)

 

 

… jediné umění je  povoláno k tomu, aby „ve svém řádu dávalo Slovu tělo, aby se podjímalo reintegrace Slova vyhoštěného z dnešního světa. Umění není jen samo­účelnou hrou, nýbrž významným činitelem a spolupracovníkem v stěžejním dramatu člověka na zemi a v jeho kosmickém osudu, za který nese svůj plný díl odpovědnosti“ (M. Dvorák).

 

(Ibidem)

 

 

… M Dvořák patřil k těm nemnohým, jimž křesťanský realismus nedovolil akceptovat ani tu nejmírumilovnější verzi socialistické utopie – na rozdíl od  prononsovaných osobností typu Václava Černého –, si vynucuje pozornost k jeho dílu, aniž by se zapomínalo na jeho slabiny. Dvořákova přílišná spjatost se  symbolistickým pojetím literární tvorby, jak ji pro něho kanonizovala tvorba O. Březiny, jeho neschopnost překonat některá myšlenková klišé duchovědné školy a  stejně tak jeho nezájem o imanentní složku literárního procesu (strukturalismus) jistě v lecčems limitují průkaznost a životnost jeho díla. Zároveň však – a to je na Dvořákově díle to nejpodstatnější – svým akcentem na Logos a nikoli Chaos, na závaznost a tradici, musí provokovat současnou literární kritiku, která je  často vším jiným, jen ne výrazem hodnotícího subjektu, který se opírá o pevné osobnostní mravní zázemí. Ve světě postmodernistické vyvázanosti z historie i  tradice v němž se opovrhuje jedinečností tvůrčího aktu ve jménu jeho repodukovatelnosti (W. Benjamin) a umění se vnímá jako nezávazné hraní, jako předmět kulturního marketingu, je  neobyčejně závažné Dvořákovo „vydat se v  tvaru“, protože zdůrazňuje mravní hodnotu každého skutečného tvůrčího činu, jímž vstupuje člověk do procesu umělecké tvorby. …

 

(Ibidem)

Kalendář akcí

M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 

Nejbližší akce