Jaroslav Erik FRIČ
Jaroslav Erik Frič (* 14. 8. 1949 v Horní Libině u Šumperka)
Základní školy a gymnasium absolvuje v Ostravě. V letech 1967-68 studuje intenzivní kurs na ostravské Jazykové škole (angličtina, ruština, francouzština, italština) a ihned po státních zkouškách odjíždí do zahraničí. V druhé půli roku 68 pobývá v Západní Evropě, především v Anglii a Skotsku. Živí se m. j. jako pouliční hráč. Do okupované vlasti se vrací na podzim téhož roku a opožděně nastupuje studia angličtiny a filosofie, nejprve v Olomouci, po té Brně. Od roku 1969 se věnuje strojopisnému opisování textů, později s přáteli-básníky Petrem Mikešem a Eduardem Zachou vydává samizdaty, z počátku v Ostravě-Mariánských Horách, později v Olomouci-Starých Hodolanech. Jeho edice přechází (po té, co se spolupráce významně ujímá básník a tehdejší bohoslovec Rostislav Valušek) v samizdatovou řadu Texty přátel. V roce 1973 iniciuje spolu s Jiřím Frišaufem a Jiřím Kuběnou v Brně na Veveří ulici č. 54 bytovou scénu Šlépěj v okně a dále v Brně (později též ve Vranově n. D. a Podhradí) vydává samizdaty pro nejbližší okruh přátel, většinou texty Josefa Šafaříka, Jiřího Kuběny a vlastní sborníky „archového" typu, v nákladech nejvýše 5-10 výtisků. Po universitních studiích (absolutorium na Masarykově universitě v r. 1974) nastupuje k brněnským Restauracím a jídelnám, nejprve do kanceláře, po té do provozu. Vyučí se číšníkem, absolvuje střední hotelovou školu a až do roku 1989 pracuje (s výjimkou vojenské základní služby v letech 1975-77) v různých funkcích téže profese. V roce 1991 zakládá ve Vranově n. D. nakladatelství Votobia, do kterého brzy přizve další společníky a stěhuje do Olomouce, kde je po necelých dvou letech opouští. V červnu roku 1993 zřizuje v Brně nakladatelství Vetus Via. V letech 1998-99 vydává vlastní časopis Potulný dělník (4 čísla) a od roku 2000 organizuje s přáteli v Brně festival poesie stejného jména. V letech 1998-2002 pořádá v redakci nakladatelství „První středy v měsíci" - vernisáže spojené s uváděním knih a múzickou produkcí. V roce 2002 zakládá občanské sdružení Proximus - „pro podporu a integraci osob, náležejících k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným". Hlavním motivem činnosti sdružení je osobně uplatňovaná společenská solidarita, opíraná o hloubku tradic země, o nejlepší projevy její kultury. Jako předseda tohoto sdružení s přáteli organizuje festivaly a dlouhodobé projekty, orientované multižánrově a akcentující celospolečenské apely (např. multikulturní festival Napříč-Konec Léta, festival poesie Potulný dělník, dětské dny Proti noci - v nás, dlouhodobý projekt Potulné akademie - „školy-neškoly", která svou činnost vyvíjí zatím paralelně s většími uvedenými akcemi, a „permanentní" festival Uši a Vítr - múzické večery Potulné akademie, každý čtvrtek na různých místech Brna). V roce 2006 zakládá obecně prospěšnou společnost Christiania - „pro podporu kultury, národní paměti a menšin", na niž postupně převádí aktivity, neziskově dosud provozované nakladatelstvím Vetus Via, a částečně i aktivity sdružení Proximus. Je redaktorem dvou periodik sdružením Proximus vydávaných: revue BOX pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život - 2 × ročně a novin Potulné akademie Uši a Vítr - 12 × ročně. Příležitostně píše entrefilety pro brněnský rozhlas. Realizovány byly tři jeho scénáře pro rozhlasovou stanici Vltava (Léon Bloy: Poutník Absolutna, 2003, Ivan M. Jirous: „Básník může být rád, že ho jeho bližní nezabijou", 2004 a Josef Šafařík: Cestou k poslednímu - i prvnímu, 2005). Od listopadu 2006 vystupuje opět jako „busker" - pouliční hráč. Žije povětšinou v Brně.
Vydané publikace:
- Kolotoče bílé hlasy (básně z let 1986-1992), Vetus Via, Brno 1993
- Houpací kůň šera a jiné básně (1993-1995), Vetus Via, Brno 1998
- Americká antologie & Poslední autobus noční linky (1989 a 2003), bibliofilská edice Siluety, Zdeněk Janál, Prostějov 2004
- Jsi orkneyské víno (poéma z let 1996-2000, zhudebněná brněnskou rockovou skupinou Čvachtavý lachtan), Guerilla Records & Vetus Via 2003
- S kým skončila noc (poéma z let 2001-2002, zhudebněná částí skupiny Čvachtavý lachtan a violoncellistou Josefem Klíčem)
- Poslední autobus noční linky (poéma z roku 2003, zhudebněná Josefem Klíčem), obě poémy vydány na značce Guerilla Records, 2006
- Můžu ti říct svůj sen? (poéma z let 2004-2006, zhudebněna rovněž Josefem Klíčem) - v rukopise, zatím jen veřejně performováno spolu s autorem hudby, resp. s dalšími muzikanty
Odpověď na anketní otázku MyšMaš Gazety
„V čem považujete českou společnost za netolerantní a v čem nikoli?"
(Anketa „Netolerance v Česku")
Vaše otázka o „netoleranci v Česku" je pro mne úžasná v tom smyslu, že jsem si už před časem řekl, že bude-li někdo v mé přítomnosti užívat - pro označení země, kde žiju - zhovadilého slova „Česko", prostě odejdu, a bude-li to na veřejnosti, pak „manifestačně". Vulgarita tohoto slova (urážející nejen mou vlast - Moravu -, ale jakýkoli jazykový a historický cit), jeho eklatantní ohavnost ve mně vzbuzuje city skutečné tolerance velmi vzdálené. Čím to je? Jsem já „netolerantní" člověk? Moji přátelé mi čas od času vytýkají, či snad aspoň se němě podivují mé toleranci, kterou oni by neunesli, oni by si prostě tak dalece jako já nemohli zadat. Ale může pravda diskutovat, zda je pravdou či popleteností, či jednou z mnoha bilionů pravd, což je totéž? Mám tvrdit, že při slově „Česko" nezvracím? Tak zvaná „česká společnost" je především naprosto duchovně pomatená, husitsky (to v tom nejlepším případě) tvrdošíjná ve své bezhlavosti, k něčemu nepochopitelně tolerantní, k něčemu zase - z důvodu primitivní zatuhlosti - utkvěle netolerantní a nenávistná. Tupost a bezcharakternost politiků, jejich naprostá nekulturnost (která je výrazem „citů národa"), tyto nešťastníky stahuje ještě níže snad, než to prováděla minulá totalitní společnost, která represemi otužovala odbojníky a vlažné ponechávala vlažnými. Jsem netolerantní? Tolerantní mohu být k nešťastným omylům bližních, jejich poctivému hledání, které je vzdáleno cestám mým, mohu tolerovat jiné názory, jinou víru, přesvědčení, o němž si mohu myslet své, mohu tolerovat mnoho věcí a mimoděčných nevědomých nespravedlností, nemohu však tolerovat hovadskost a tupost, doprovázenou zlou vůlí, sobectvím a nízkou omezeností, které vedou k naprostému znicotnění a úpadku celého společenství, kterému se druhdy říkalo národní. Dokud ještě „národ" nebyl neduchovním, rozbitým a rozhádaným shlukem lidí, geograficky k sobě sehnaných, aby se vzájemně okradli, ponížili, potupili, a posléze vymizeli z povrchu zemského jakožto plémě nepotřebné a neživotaschopné. Promiňte, pod 2000 znaků více nesvedu.