Ivan Martin JIROUS

Ivan Martin Jirous. Básník, esejista, novinář. Člověk divokých osudů, jasného lidského přesvědčení. Ctitel čistoty, něhy a spravedlnosti. Narozen v Humpolci 23. září 44.v letech 63 až 69 absolvuje obor dějiny umění na Karlově univerzitě. Teoretik Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, do jara roku 71 pracuje v redakci časopisu Výtvarná práce. Nedlouho po té odsouzen s přáteli Brikciem, Daníčkem a Kořánem za hospodský konflikt s majorem StB ve výslužbě k deseti měsícům vězení. po propuštění ihned organizuje I. festival druhé kultury v Postupicích a v roce 75 píše ústřední text o kořenech a podstatě nezávislé kultury, s nadčasovým významem - Zprávu o třetím českém hudebním obrození. v roce 76 je s Pavlem Zajíčkem, Vratislavem Brabencem a Svatoplukem Karáskem odsouzen za tak zvané výtržnictví (čímž se označovalo v totalitních časech mimo jiné nezávislé myšlení a shromažďování na hudebních a jiných kulturních akcích) k osmnácti měsícům vězení v II. nápravně-výchovné skupině. Ihned po propuštění, v září 77, podepisuje Chartu 77. za měsíc je znovu zatčen, z důvodů podobných, jak naznačeno. po odvolání je mu zvýšen vězeňský trest na rok a půl. v letech 79 až 81 píše text bez konce, Pravdivý příběh Plastic People. v roce 81 odsouzen na tři a půl roku ve III. nápravně-výchovné skupině, které stráví většinou v kartuziánských kasematech ve Valdicích. Tam vzniká jedna z hlavních knih poezie našeho jazyka, Magorovy labutí písně, které po té, co konspirativně vyneseny z vězení, v roce 86 v Mnichově publikovány tiskem. Doposud poslední vězení absolvuje od března 89. Několik dní po 17. listopadu je mu prezidentem republiky prominut zbytek původně půldruhaletého trestu.
Za posledních 15 let bylo s Martinem Jirousem vedeno mnoho rozhovorů. za základ našeho pořadu jsme vzali rozhovor nejsoučasnější, jehož odpovědi celý pořad budou prostupovat, v kombinaci s básníkovými recitacemi při různých příležitostech.

J.E.F.
(úvod k pořadu Schůzky s literaturou,
Rádio Vltava 19. 9. 2004)

 

Vydané publikace:
- Magorovy labutí písně, PmD - Poezie mimo Domov, Mnichov 1986
- Magorovy labutí písně, Rozmluvy, Purley 1989
- Magorovy labutí písně, Přátelé dobré knihy, edice Libri prohibiti, Praha 1990
- Magor dětem, Inverze, Praha 1991
- Magorův soumrak, Inverze, Praha 1994
- Magorova mystická růže (Magorova mystická růže, Magorovo borágo, Magorův Jeruzalém a Magorovi
  ptáci), Vetus Via, edice Želetavka, Brno 1997
- Ochranný dohled, Maťa, Praha 1997
- Magorova summa, Torst, Praha 1998
- Magorův zápisník, Torst, Praha 1999
- Magorova vanitas, Vetus Via, edice Želetavka, Brno 1999
- Ubíječ labutí, Vetus Via, edice Želetavka, Brno 2001
- Popelnice života (výbor z básní 1975-2002), BB/art, edice Versus, Praha 2004
- Popelnice života, druhé, opravené vydání, Martin Machovec, edice Samizdat, Praha 2004
- Rattus norvegicus, Vetus Via, edice Želetavka, Brno 2004

Recenze Ondřeje Horáka ke knize Rattus Norvegicus na webu Lidovky.cz:

http://lidovky.centrum.cz/archivln/archivln.phtml?sec=35⊂=71&d=20&m=12&y=2004
 


 

(Ne)lyrický subjekt Jirous


To si člověk může stokrát říkat - a teď, při četbě, už existuje jenom text, báseň se svou strukturou a v ní lyrický subjekt, žádný Jirous, teď je důležité jenom to, co tady stojí psáno, a nezmění to žádné paragrafy, lé­­ta kriminálu, žádný Magor, nahatý, klinkající se na hospodském stole, hlavně při psaní o knize se mi tam nesmí dostat, žádné pikantnosti, byla by to drbárna, levný efekt, a už to tam je, hned v první větě, Magore, čert to vem, takhle se literárněvědná práce prostě dělat nedá! Jenomže pak jsem se uklidnil a pomalu si počal uvědomovat ještě něco jiného, než je pouhá svůdnost nekonformního životního příběhu, co nutí čtenáře při četbě veršů tak usilovně myslet na jejich autora. Ten se do své poezie cpe koneckonců právem. a najednou začalo jít o cosi podle mého soudu docela obecně důležitého.
Vychází to z té roviny uměleckého díla, kterou je řekněme prostupnost díla s životním osudem spisovatele. Ať už jde o prostupnost skrytou nebo explicitní, vždy je kdesi přítomna a důležitá. Jsou ovšem básně, jež se při svém vzniku, tedy „tavbě“ reality a následných záhadných metamorfózách (kterým nikdo uspokojivě nerozumí a které znamenají tvorbu) záměrně oddělují od reálií svého autora, od jeho konkrétních životních okolností, se záměrem získat tak větší gnómickou univerzálnost - strukturu, jejímž souvislostem může porozumět kdokoliv, aniž by musel být do-vy­baven dalšími životopisnými údaji. Takové básně jako by „myslí na věčnost“ a dožívají se v nezměněných významech taky nezřídka úctyhodného věku, neboť chybí v nich konkrétní časoprostorové a dějinné skutečnosti, které svou proměnou přirozeně stárnou. Jed­­­­ním z riskantních následků těchto básní-esencí však může (opravdu neříkám musí!) být vážné rozlomení jednoty, v níž je propojen život autora s životem básně. Jednoduše řečeno - text se stane ve vztahu ke svému autorovi určitým způsobem anonymním, lyrický mluvčí v básni se po­čne svému živému stvořiteli „nepodobat“. Tady (v básni) je příběh jednoho, a tady (před a za ní) osud druhého a mezi nimi pouze tichá úmluva o vzájemném respektování a nezávislosti. Toto odcizení mů­že končit - a v dějinách moderního umění se tak nejednou stalo - v paradoxní situaci, již odpovědný tvůrce nakonec musí řešit. Totiž: kudy se sám zpátky dostane do díla, jež stvořil a o něž se rafino­vanými estetickými způsoby stylizace sám připravil? Jak se mu podaří adoptovat ten lyrický subjekt, toho hrdinu básně, aby dílu navrátil autentický rozměr? V pozadí tohoto trápení je úsilí o odpověď na otázku zásadní. Co zakládá opravdovost básně? To, že se stane obecností, tedy artefaktem, přijatelným pro obec čtenářů, nebo to, že zůstává pro autora průkazem totožnosti, identifikací sebe sama, ať už jakkoliv nepřímočarou?
Jirousova poezie se mi jeví jako veliký poctivý pokus zkrátit tu znepokojivě rostoucí vzdálenost mezi sebou a lyrickým subjektem básně na minimum, pokus s celým svým jménem opravdu vstoupit do textu tak, jako se vstupuje do hospody nebo do kostela, tedy pro vlastní slabost a vlastní sílu. Spatřuji v tom vůli báseň nejenom stvořit, ale potom s ní (a v ní) i nepohodlně žít a nezástupně skrze ni komunikovat. Proto mají autorovy básně tak často charakter výzvy, zvolání, kletby nebo modlitby a přání, proto jsou téměř všechny dedikovány konkrétním lidem, jsou vždy k někomu napřaženy v oslovení, oscilujícím mezi hádavým a zpokornělým tónem. Proto bývají samotným autorem tak neúnavně čteny a křičeny u stolů i na nich, Jirous se bez svých básní prostě neobejde. Tady se nejedná o načesanou chvíli pro recitaci jakéhosi kdysi utvořeného díla, tady je báseň živou a drsnou součástí slovníku, psa­­­ná tak, aby mohla být uplatněna při hádce, vyznání i usmíření, a kdo Jirouse zažil, ví, že takto uplatňová­­­­­na skutečně bývá. Básním je věřeno jako samozřejmé složce každodenního vyjad­řování a pokusu o dorozumění, hlásí se k reálnému příběhu, který je předcházel, nezapírají svůj místopis a jsou do mimoliterárního života autorem samým zno­vu a znovu (aťsi i úmorně) vtahovány, on je nutí „fungovat“ jako jeho součást. Myslím, že takto podvědomě je autor vlastně prověřuje, jejich opravdovost, tedy možnost je ve svém životě používat, a to v nejvzácnějším smyslu toho slova.
Tak se Jirous do básní vlamuje, rabiátsky z nich vystěhovává lenošivý druh lyrického subjektu bez životní zodpovědnosti a snaží se ubytovat v nich krom sebe i své přátele, v 80. letech vesměs střídavě vězněné, týrané a propouštěné podle blahovůle tehdejší komunistické moci. Celou svou společnost. Neboť tvrdím, že Jirous společenský je (ve smyslu zaujatosti tím druhým, což konečně prozrazuje i nejedna báseň této knihy) a paradoxní se to může zdát snad jenom na první pohled, na pohled do novin, přinášejících podrobnosti o jeho nových výtržnostech.
Podstatná část Jirousovy tvorby je - i když se budeme trochu ošklíbat u těch slov - zjevně angažovaná a angažující se. Společensky jako výzva k člověku, nábožensky jako modlitba k Bohu. Texty se často obrace­­jí k určitým lidem, jsou psány z nezby­­tí, ze soukromé nutnosti - odtud se teprve zvedá jejich obecná důsažnost, z té důvěryhodnosti nefabulova­­né situace. Tady Jirous v pojetí poezie jako platné aktiv­­ní účasti na světě zachází do krajnosti. Už nepíše bá­­seň jako výzvu či modlitbu, ale výzvu a modlitbu jako báseň (za všechny například text Milý Heinrichu Bölle...). Jde pořád o ten stejný postoj, rušící pietní ohledy na báseň jako na cosi sice zázračného, ale pro vezdejší praktický svět přece jen neužitečného, nadaného pouze neohrabanou krásou. Někde za tímto postojem je naděje, že báseň není přepych nad existencí, ale že se dá napsanou básní koneckonců taky nějak žít. a potom, uprostřed oné angažované intonace a surové věcnosti se jako zjevení objeví báseň meditativ­­ní pomalosti, tichých a divných - někdy snad i trochu psychedelických - končin, teskně svinutých v sebe se zjevnou nevůlí vydat se v plen nějaké rychlé inter­pretaci.
Kniha poezie vždy trochu připomíná krabici s pla­­netami, láká k tomu, aby z ní čtenář začal „vytahovat“. Nechci zastírat, že učiní-li tak v tomto pří­padě, podaří se mu jistě vytáhnout i sentimentalitu, a bude-li mít trochu smůly, tak rovněž místo pateticky přepjaté, někde možná banalitu, možná nechtěnou traplivost. Někde může nerozumět narážkám na konkrétní jména, iniciály a události. Ale přimlouvám se za čtení jiné než vytahovací. za takové, které stále zůstane u vě­domí této knihy jako rozporuplného, uspořádaně ne­uspořádaného celku, jenž je zase organickou součástí rozmáchlého životního gesta Ivana Jirouse. Básníka, který se ve své poezii musí prozrazovat, aby ji mohl obývat.
Teprve poté, jaksi zdrženlivě, začnou přicházet z těch básní i místa dosud nečekaná, která už dále ne­urvalé hospodské gesto nedokáže zakrývat. Místa náh­lých, trochu zadrhlých obrazů, jimiž se dosahuje poezie: drsným, studeným tvarem sevřený citově horou­­cí význam. to jsou ty „smrky, kácející se mezi housle“ a v nich strašlivá křehkost a - něha. Jenomže psát o ně­­ze v Magorových básních, to samo by bylo jenom hru­bián­stvím.
 

Petr Hruška
(doslov ke knize Magorova mystická růže,
Vetus Via, 1997)

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 

Nejbližší akce