Erik Frič se rozhodl v rámci večera Napříč na Skleněné louce podpořit Milana Kozelku, který bojuje s následky cévní mozkové příhody v Léčebně dlouhodobě nemocných v  Humpolci.

Erik píše v mailu: „… je zkrátka, jak se dřív říkávalo poražen mrtvicí, může mluvit, číst, normálně mu to myslí, pohybuje ale jenom rukama.“

Přátelé se snaží o jeho převoz do Prahy a na Milanovu podporu zřídili konto, ze kterého se bude platit jeho pobyt v Domově Elišky Purkyňové. V současné době tam cirka 25 tisíc, což jsou tak dva měsíce, takže další prostředky jsou opravdu vítány.
transparentní účet: 2200433096/2010
IBAN účtu CZ 2520100000002200433096
BIC kód FIOBCZPPXXX

(rozhovor Antonína Mareše s Milanem Kozelkou)

Akt zveřejnění tajných dokumentů na WikiLeaks Julianem Assange označil Niklas Hofmann coby jeden z nejúčinnějších počinů ve smyslu Propagandy činu. Jak je publikace dokumentů vnímána v ČR?

Lze ji srovnat s vrháním pum na kočáry caristických hodnostářů, anarchismem z konce 19. století, kteréhož motivy jednání si dnes nikdo nedokáže představit, anebo konkrétněji s podpálením obchoďáku v dubnu 1968 Ondřejem Baaderem a Gudrun Ensslinovou a následnými ataky stran RAF?

Myslím, že to není srovnatelné s ničím. Mechanismus fungování dnešního světa se zdá být stále složitější, a pokud do toho vstupují tyto kauzy, stává se pro drtivou většinu populace nečitelnýma nepochopitelným. Nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale fakt, že z dosud zveřejněných dokumentů se snad žádný netýká Izraele, svádí k několikrát přetřásané domněnce, že by mohlo jít o akci Mosadu. A nejen Mosadu. Kdo zaručí, že tajné služby jednotlivých vlád nepracují proti nim, že nekooperují s nadnárodními společnostmi? Tak jako neexistuje jednoznačná interpretace útoků na WTC, tak zatím nevíme nic o pozadí aktivit WikiLeaks. Budeme to někdy vědět? Pochybuju.

Jak je možné, že se v ČR stal Hitler pomocným prostředkem v rámci komunikací s veřejností jak stran levičáků, tak neonácků, ale i masových médií (např. Rath jako Hitler v Reflexu atd.)? Proč Hitler, po 65 letech?

Češi rádi používají jedno hnusný slovo – bejvávalo. Buď dobře nebo blbě. Nikdy nijak, vždycky nějak. Češi neznají klidový stav, kdy se události dějí samovolně, pokaždý je musí někdo někam tlačit – do leva, do prava, kamkoli. Ten někdo je vždycky totální frajer a alfasamec, big boss a superman v jedný osobě. Buď klaďas nebo zmrd. Málokdy kombinace obou. V dnešním bordelu a rozvratu společnosti je absence tohoto typu člověka pociťována jako deficit. A potom: častým prezentováním libovolného hajzla dochází k jeho postupnému očišťování, k jakési jeho stravitelnosti. To je starý psychoanalytický výklad. Uvědomíme-li si, že se česká ekonomika a společnost pozvolna fašizuje, pak není žádný problém s postupnou Hitlerovou adaptací. V Čechách neplatí přísloví, že tlak budí protitlak. Tady budí tlak ještě větší stažení prdelí a prověšení ksichtů.

Není dobré psát o mrtvých,
já umrlčinu na tě dých …

POHŘEB

Vnutíme ti kompromis,
nemusíme, však chceme.
Tohle není komix,
někde tě zahrabeme.

Nakonec jsme se shodli.
Vyneseme tě ven z města …
ve futrále leží tvá nevěsta,
nedávno ji bodli.

11.1. 2007

Myšlienka rozdelená na svoje prvky

Myšlienka rozdelená na svoje prvky, pohľad spájajúci slová a pocity,
chladná racionalita hľadá vysvetlenie, v spleti nedokonalých obrazcov
zjavenia strácajú silu, ruky sa spájajú v modlitbe;
proste za všetkých, ktorých poznáte a o ktorých sa dopočujete.
Akákoľvek viera, akákoľvek všeobecná idea je bolestným poznaním,
predpisy a nariadenia aby človek nezabúdal na svoje pokorenie,
málokedy sa objaví to isté utíšenie, vlastnosť smerujúca
k deliacej čiare mysleného; hašterivosť a slová vznikajúce
z názorov, vedomé veci so svojimi previneniami
pozostávajú z odpúšťania, radšej opúšťame miesta,
kde sa prejavuje vedomé a metafyzické akoby sme mali konať a pomáhať.
Všeobecná idea býva nesprávne pochopená
jednotlivými stupňami ľudskej mysle, tak vzniká nesúlad v krajinách,
zloba a hnev medzi národmi; hovorím o svojom pôvode,
o vytvorenej svätosti vnútri i mimo nás. Aký má zmysel poohliadnutie sa
k predchádzajúcim aktivitám, k úvahám čo nemôžu byť detailne pochopené,
vzor, ktorý sa nemôže uplatniť v konaní.
Zo všetkého čo prešlo časovými udalosťami, zostáva bezbranná podoba,
zvädnuté listy neublížia, odpúšťame prežitým príbehom.
Chceme dotyky, kvety, skaly, zmeniť pustú farbu v našom chápaní,
to všetko sa tak ľahko stráca, vytvorená radostná nálada,
materiálny prístup k prežitým príbehom, vzájomná zodpovednosť
v činnosti a nasledovaní. Akoby sa rozsýpali písmená
na popísaných stranách v knihe, bezmenné pretrváva
a naše dni, naše predstavy akoby by boli jarným dychom trávy,
niečo čo pretrváva, nesúlad o ktorom premýšľame.

Chlastej! Na umění se vyser!! Chlastej!! Záleží na pořadí? Je Krákor uměním? Je chlastání uměním? Je třeba být stále opilým. V tom je vše: toť jediná otázka. nechal se slyšet Charles Baudelaire ústy Magorovými ze záhrobí.  … je třeba se opíjet bez oddechu pivem, vínem, slovy, hudbou, viděním, skutečností, čím chcete.

Krákor se odehrává na louce. Kolem roste les, zraje obilí, vede cesta, parkují auta, tyčí se stožáry vysokého napětí, klene oblouk torza říšské dálnice. Pozor! Prostor byl vymezen přítomností lidí … Na louku se můžeme dívat jako na list papíru a lidskou přítomnost považovat za médium – prostředek zachycení skutečnosti. Tato by měla být determinována pořadatelem, avšak pořadatel je opilý a v jeho hlavě se rodí vidění …

 …bobří sprcha s ručním mytím. Jednoduché zařížení založené na působení zemské přitažlivosti. Ke kmeni stromu, který na louku umístila matka příroda, je izolepou přilepen žebřík. Do rozvětvení v dosahu žebříku je umístěna nádoba – obsahovala coca-colu. Postupně byla vypita, aby posléze přišla o dno. K jejímu ústí byla připevněna hadička. Na druhém konci hadičky je sprchová hlava. Do nádoby v koruně stromu se nalije kapalina, která působením zemské přitažlivosti proudí do sprchové hlavy. NeZbývá než vzít mýdlo a zbavit bobra špíny.

brzy po ránu proplouvá westendem
za sebou nechla osm tisíc roků nebo něco míň
bezmocně se potácí o holi
tolikrát jsem ji sledovala
a pomyslela si – zachytila jsem její pohled

pod sametovou čepicí pískově zbarvené kadeře
už nepadá – chytá se
okamžik pádu krocený třesoucí se rukou
když vítr rozevlává její tygří kožich
rozsápaný nedopalky cigaret

někdy si nejsem jist, jestli otvírám noviny, nebo album zločinců, první strany bývají zaměnitelné, měly by se ty plátky jmenovat ne Lidové noviny či Mladá fronta, nýbrž Černá kronika s nenápadným přihlédnutím též k životu obyčejných, slušných lidí, hnusí se mi už ty zločinné tváře, které v novinách dominují, kdysi kdosi – byl to tuším Ludvík Vaculík – psal o jedné historické publikaci, kde na jedné straně byly obličeje obětí totalitního režimu – a na protistraně tváře jejich trýznitelů, ty čisté tváře právě oněch obětí, lidí charakterních, odvážných v novinách spatřuju jen zřídka, nutně si člověk navyká na škleby bulváru, na agresivní vystupování televizních moderátorů, na monotónní, nic neříkající tlachy politiků, řeči nic negarantující, jen cosi vágně slibující, u jasném vědomí, že všechno nakonec bude jinak, ale to již tito lidé budou zajištěni, lobbisticky propleteni, nepostižitelni právním řádem, který je nachystán pro chudáka, nikoli pro tyto vychytralé a cynické vizáže, na které jsem při každém prohlížení novin nucen se dívat, proč nakupují všichni ti narychlo kvašení magnáti média ve velkém?

K fotografiím Jana Horáčka
(„Letmé krajiny“, Zlín, Galerie Toast, 2. 4. 2014)

První, co mě při prohlížení zde vystavených fotografií napadlo, bylo: že tvůrce nevstupuje do svých obrazů sám. Nechává je pokorně zaznít. Nechává je samy se prokreslit v syrovou definitivu, která však rozhodně není žádným estetickým prahnutím po sirobě, které známe u řady jiných fotografů. Dokonce by se mi chtělo říct marcelovsko-šafaříkovsky: je zde podstatné být u toho, nikoli se obrazu zmocňovat, nikoli ten obraz mít.
Mám rád nemilosrdné psaní Witolda Gombrowicze. Výtvarné umělce zvláště nešetří:
„…Velké prázdné sály ověšené plátny jsou odporné, jsou schopné uvrhnout člověka na dno zoufalství. Obrazy se nehodí k tomu, aby se věšely jeden vedle druhého na holou zeď, obraz je na to, aby zdobil interiér a působil radost těm lidem, kteří s ním chtějí žít. … Jsem čím dál tím méně ochoten dělit svou vnímavost do škatulek a nechci zavírat oči před absurdnostmi, jež umění provázejí, ale uměním nejsou. Od umění žádám nejen to, aby bylo dobré jako umění, ale také aby bylo dobře zasazeno do života. …“

BUDÍK JE HAJZL

Vyháním zloděje spánků
Zlořečím zlodějům rán
Zlořečím řečím v temných jitrech

Zkurvení budíci každý den
Ne, vlastně každou noc
Krájí svým rýpavým umělým střikem otroky času
Porcují k životu břitvami skutečnosti
A kosí ranní sny

A nepřestávají, ustříkávají
Jak prostatik na veřejném hajzlu
Nervózně
V pravidelných intervalech
Střik, střik, střik, střik, pauza
Střik, střik, střik, střik, pauza
Pip, pip, pip, pip, áááh
Pip, pip, pip, pip, áááh

zvláštní sen, bloudím po knihovnách, které se nacházejí v šedivých panelácích, rozmístěných v malém údolíčku, jakoby někde v Porubě, v každém z těch paneláků je zvláštní knihovna, se zvláštním zaměřením, hledám Zweigovu knihu „Zklamání“, a pak taky totéž od Hostovského, ta je velkého formátu jako Kafkovy dopisy, pak ještě „Zklamání“ od dalších spisovatelů, zřejmě téma, na které se soustředím, všechny ty knihy pocházejí z edice Humoru a satiry, jakou kdysi vydával Československý spisovatel, do jednoho paneláku nás pouštějí „přesně v deset“, průhledem v prvním patře vidím, že ve dveřích svého bytu přijímá pan Šafařík různé samizdatové tiskoviny asi od pěti lidí, mávám na něho zezdola, ale zjevně mě nepoznává, nebo vůbec nevidí, s knihami pod paží pak odcházím kamsi „k autu“ po nově vystavěných chodnících, uprostřed nichž se však táhnou pruhy kaktusů a jiných tlustolistých tropických rostlin, takže chůze je obtížná, kdosi za mnou si na to stěžuje jakési průvodkyni areálu, která ho uklidňuje, že s tím rozhodně něco udělají, procházím kolem vysoké zdi k východu, vedle mne kráčí básník Zeno Kaprál a říká, „Radši jsem si měl dopřát víc slivovice než těch knížek“, dávám mu stručně za pravdu, Z. podotýká, že tu zeď by vůbec neomítal, nechal by ji jen tak cihlovou, „a z druhé strany bych ji nechal cigánům“, ukončuje hovor Z. K. a vychází brankou z areálu ven na prostrannou louku –