Chuť a pachuť ulice – Utta Steuernagel

Rozhovor s chlapíkem, kterej poznal jak chutná ulice a kterej se dokázal vyhrabal zpátky.

V rozhovoru si začal říkat Job. Možná, že zní trochu nadneseně … pateticky? „Ne, vůbec ne.“ odpovídá čtyřicátník. Postava Joba mně ztělesňuje především někoho, kdo to nikdy nevzdal – a zrovna tohleto si taky sám od sebe přeje. Mluvili jsme s Jobem, t. č. v důchodu, o chudobě, žebrotě, životě bez střechy nad hlavou, o závyslostech a touze po životě.

Ulla Steuernagel: Byls houmlesem. Jak vypadá život bez střechy nad hlavou?

Job: Život na ulici je docela tvrdej, ale skutečný peklo začne, když se spojí s alkoholem a drogama. Pak dou do hajzlu všechny společenský vazby. Taky v zimě spát venku vožralej je vo krk.

Utta: Dnes ale už nikdo na ulici spát nemusí. Může jít na ubytovnu.

Job: Tyhlety ubytovny jsou ten největší neřád. V Tübingenském Penzionu pro svobodné pány bych se mezi tolika lidma zbláznil. To je úplnej konec. Kdo tam skončí, se votam nevyhrabe. Tam se to všechno propojí … chlast, věčný dohadování se se spolubydlícíma. Když člověk začne dělat kompromisy, tak už je pozdě.

Utta: Jo, ale minimálně se tam o tebe postaraj – a nakonec, co může člověk v takové situaci ztratit?

Job: Každej, kdo má rád svobodu a život, má co ztratit. Každej věří, že se z toho dostane, ale dokáže to jen málokdo.

Utta: Jsou i jiný možnosti?

Job: Ligusáky ve Waldhäuser-Ost jsou, myslím, celkem v pohodě. Je to blízko lesa … malej provoz. Žije se tam po třech a pokud seš schopnej vyjít s ostatníma je všechno okey.

Utta: Zkoušels někdy žebrat?

Job: Ne, takovej profík nejsem.

Utta: Jo, ale na ulici užs taky ledacos viděl.

Job: Nejdůležitější je věrohodnej výraz, jakmile je člověk poznamenanej bídou, je to v hajzlu. Rétorika a věrohodnost jsou rozhodující. A pokud dokážeš někoho rozesmát … to je nejlepší. Blbý na tom je, že lidi dávaj, dokud si myslej, že z toho vyhrabeš. Ale pokud někdo vypadá fakt špatně, fakt je na tom mizerně, má smůlu.

Utta: Dá se mluvit o něcem jako existenční bída? Stačí dávky na vyžití?

Job: Tady v Tübingen se bída drží v mezích. Když si v novinách přečtu, že charita, je pro lidi, co si nemůžou dovolit denně teplý jídlo – pak se usměju a řeknu si … jo a co pak Bangladéš.

Utta: Jinak řečeno – hladovět nikdo nemusí.

Job: Myslím, že každej si může dát jedno teplý jídlo denně. Ale někteří prochlastaj prachy hned jak je dostanou. To je pak těžký, ale můžou si za to sami. Znám jednoho, co má dávky třicátýho a hnedka to prokotí. Potom musí celej měsíc bouchat načerno a protože má pakostnici, tak furt paštěkuje. Nejhořší je , že nikomu nepřeje nic dobrýho, a tak nikdy nebude s ničím spokojenej.

Utta: Jak je to vlastně s kamarádstvím na dně. Jsou houmlesáci mezi sebou solidární?

Job: Já to vidím takto. Lidi sou svině, i když jsou na sebe milí. Musím ti něco povědět o svým vyznání. Pokud na něco věřím, tak je to masový šílenství. To je tady podprahově všudypřítomné. Nevěřila bys jak snadno by se civilizace mohla rozložit. Lidské dějiny jsou plné takových příkladů. Začně to zlověstnou fámou a ta se rychle zhmotní v lidské mysli a vyvolá obrovskou explozi.

Utta: Můžeš bejt konkrétní?

Job: Ne, raději ne.

Utta: Říkals, že bys chtěl číst víc dobrých zpráv o lidech, kteří žijí na hraně. Dodávají naději a bojují s předsudky. Znáš nějakej takovej příběh?

Job: Jasně, mám kamarádada, a to byl feťák a fakt v tom docela jel. Vokradl vlastní matku a tak. Prostě byl až po krk ve sračkách. Ale pak naráz s drogama úplně přestal.

Utta: Jak se mu to povedlo? Pomocí metadonovýho programu?

Job: Pomocí Metadonu se z toho nikdo nedostane. Za dva týdny to nefunguje. Potkáš starý známý před sámoškou a chlastáš s něma. Kdo chce přestat, ten se s tím prostředím musí úplně rozejít. Musí úplně změnit perspektivu a pokusit se dělat něco úplně novýho. Kamarádovi se to podařilo. Otevřel si zahradnickou firmu a dobrovolně pracuje jako teréní pracovník mezi feťákama.

Utta: To je pěkný, ale nejspíš výjimka, co potvrzuje pravidlo.

Job: Mám ještě jeden. Kamarád je už dvacet let čistej. V roce 1993 byl na dně – chtěl to skončit zlatou. Gram bílího heroinu … to nemůže nikdo přežít. Natáhl bouchačku … pak to nechal všechno vystříknout proti zdi. Má ženu a žijou v pěkným domě. Dokázal to, i když něměl nijak mimořádnou vůli.

Utta: Zkusils někdy heroin?

Job: Jo, ale jenom jsem šňupal. Co mě drželo od jehel byla ta piplačka kolem – byl jsem na to moc línej. Taky změna osobnosti není nic, po čem bych toužil.

Utta: Jak ses k drogám dostal?

Job: Reutlingen na začátku devadesátých let se topil v heráku. Na konci osmdesátých let se tady akorát hulilo, ale pak z ničeho nic všichni začli s herákem. Nejdčív akorát šňupali, ale rychle si to zařali pouštět do žíly. Ha ha, spotřebuješ míň, jen ty dávky sou pořád větší.

Utta: Proč zrovna Reutlingen?

Job: Po pádu Berlínské zdi sem začaly drogy proudit z Balkánu. A do Reutlingenu se stahovali, protože byl známej jako bohatý město. Napřed dílovali Iránci, pak Kurdi a Albánci. V šestadevadesátým to byla hrůza. Na reutlingenským Marktplatzu to vypadalo jako v Bronxu. Za bílýho dne tam na sebe vytahovali nože.

Utta: Ale žiješ v Tübingenu. Co vlastně pořád děláš?

Job: Nejraděj chodím do lesa. Tam si vypiju a poslouchám ptáky. Taky dost čtu. Zrovna čtu knihu Davida Brookse – Společenské zvíře. Ve Špíglu jsem si přečetl rozhovor s Brooksem, a tak jsem si tu knížku obstaral. Píše o intuici a parapsychologii. Například o podivné chladné prázdnotě, kterou pociťují iráčtí veteráni, která jim zabránila jít minovým polem. Myslím, že je to dost zajímavý.

Utta: Jak si představuješ budoucnost? Chtěl bys třeba rodinu?

Job: Ne, na to su už starej a taky, kdybych měl děcka, tak bych furt přemýšlel, co bude za čtyřicet, padesát let. Svět lepší nebude.

Utta: A kde se vidíš, řekněme, za pět let?

Job: Na zápraží svý chaty u jezera. Samoyřejmě, že je utopie. Pár kámošů by žilo v okolí. Měli by chaty dva, tři kilometry daleko. Teďko v léťe pojedu do Švédska. Vlakem k Baltu, pak Dánsko a trajektem do Švédska. Pak bych chtěl na kole k jednomu jezeru, kerý je pětkrát větší než Bodanský jezero a tam pár týdnů stanovat. A Kdyby mi někdo dovolil si tam postavit srub …

in Schwäbisches Tagblatt, 31. ledna 2013