Blog - JEF

čtu po letech krásné slovo Josefa Floriana: „… Základem naší theorie jest t. zv. národní čest. Jsme totiž přesvědčeni, že s vyhynutím Umění a Vědy, lépe řečeno Poesie a Moudrosti, vymírá i národ. Toť axiom, který nám nevyvrátí sebe větší blahobyt národních drštěk. Národní drštky a národ není totéž. Zdá se naivním takové poučování, ale u nás naivním není. Jest též velký rozdíl mezi masa rykem a zástupy chválícími Hospodina, kteří v díkučinění plesají a dílu rukou Božích se podivují. Chceme tím jen říci, že jako není vše zlato, co se leskne, tak není vše národem, co se rodí, co žere a co se na konec po mnohých jiných živočišných funkcích promění v humus, o něhož se odvozuje dnešní humanita.
Tedy národní čest. Že jí tolik jest ještě v národě, abychom se s naší Vědou a Uměním udrželi, v to s pomocí Boží doufáme.
Tož FAC ET SPERA!
J. F.
Dáno ve Staré Říši, v čtvrtém měsíci vlády FIDES INTREPIDA, ANNO DOMINI MCMXXII.“ (závěr stati Agenda, in: Kurs 1., v červnu 1922)

pro mě bylo vždycky velmi podstatné, jak k penězům přicházím, vydělával jsem si různým způsobem, ale vždycky v tom byla základní orientace nezávislosti, vášnivé vnitřní svobody, po státních zkouškách z filosofie a angličtiny v roce 1974 jsem ihned šel pracovat do hospod, nebylo možno „veřejně“ se zabývat filosofií, nebylo to pro mne (ne tak pro jiné, kteří pak během patnácti odporných a devastujících normalizačních let na různá místa veřejného působení, včetně universit, nastupovali) vůbec možné (když pominu kosmetický fakt, že z „filosofie“ se stala „občanská nauka“, ktera byla zcela odvislá od vládnoucí ideologie), můj základní číšnický plat před zdaněním byl 1.306 korun, výplatní pásky jsem nestudoval, a nikdy potom od té doby, přišly peníze, vydělané mým svobodným rozhodnutím k práci, a ty peníze jsem pak nejrůznějším způsobem používal, čím jich bylo víc, tím víc pak způsobem, na nějž rozhodně pyšný nejsem, pak se doba přesmykla, čas oponou trhnul, a já se už definitivně do „veřejného“, oficiálního, institucionálního prostoru nikdy nevrátil, nabízela se sice jakási možnost na olomoucké universitě, ale tu jsem – po dvou třech dnech euforického zvažování, přemýšlení a sumírování

(odpověď na otázku Petra Kováře, zaslanou mailem: … píšu do Kulturních novin, před pár lety jsem s Tebou dělal rozhovor, ještě pro Literárky, a také jsem psal o Potulném dělníkovi, kde se občas vídáme. V novinách máme pravidelnou rubriku Otázka pro... a tentokrát bych ji rád položil Tobě: Tří stý padesátý večer Potulné akademie, která pod názvem Uši a vítr přináší už sedm let přednášky na literární či obecně kulturně-společenská témata, autorská vystoupení známých i neznámých básníků, hudebníků a performerů, vybízí k otázce, jak se dělá „nekonečný festival bez stálé střechy nad hlavou“?)

„zrušit církevní restituce“, dobrý výchozí bod, ano, na hovadskost se může jenom vršit další hovadskost, morální kanály bublají, nikdy mě noviny tolik nenutily k zvracení, ani když jsem kdysi velkoformátové Rudé právo vytahoval z rodinné dopisní schránky, to byl aspoň fašismus, totalita ve vší šíři, nějak to bylo „normální“, „vysíláme zprávy: Moskva…“, pořád totéž, člověk mohl žít vnitřně přece nějak čistě, teď je duše sviněna ze všech stran, je těžké a čím dál těžší ji chránit špíny, která tak vlezle dotírá, hnus, co dokáží mladí? na to jsem sám zvědav, a co můžeme ještě dokázat my? na to jsem zvědav taky –
28. 2., Brno, Alfa Passage, Švandova kavárna 11:39

ještě ke včerejšku drobná poznámka, nadhled, nadhledu je zapotřebí, neutopit se v plazivém, bahnitém vidění, v stagnaci nerozlišujícího pozemského ploužení, ten pohled ke hvězdám, rozlet, byť ležíme v blátě, a smích nad trapností, do níž nás život a naše špatnosti dohnaly, trapností, do níž jsme uvrhováni den jako den, smích, bujarost, člověk sám nemůže ve svém lidském rozechvění být nezaujatě dogmatický, ustrnule mravní podle litery, která, jak známo, zabíjí, radost, radost z této všednodennosti, nesmírně se krátící všednodennosti, je zásadní a životorodá, co jiného můžeš vymyslet? jak jinak život trávit a trápit se jím než v radosti a nadhledu? co můžeme čekat? k čemu s nějakou tou pouhou utuhlou vážností můžeme dojít? koho můžeme potěšit kamennými rysy definitivy? četl jsem studentům v Lublani báseň Vladimíra Holana Starý kněz (Josefu Vašicovi), se zvláštní radostí pak verše: „Stěžoval jsem si?

pokud jde o mou víru, náboženské přesvědčení (jakoby v odpověď Petru Melicharovi, při rozhovoru, který s ním právě po mailu vedu), já především, lidsky vzato, „lepší nápad“ nemám, není to věc samozřejmě nápadu nebo pouhého chtění, ani pouhá důvěra v „dědictví otců“ a hrdost sounáležitosti s nimi, jakmile jednoduše do reality individuálně (a Evropa a moje vlast vždy byly individualistické!) vstoupíme, něco se stane, a my předem nevíme co, nelze všechno vymyslet a v představách vydefinovat předem, vstup do reality je nevyhnutelný a ten pak přináší často věci nevídané, city dosud nikdy nepociťované, dojmy jinak nezískatelné a nepředstavitelné, říká se tomu „milost“, ale je to něco velmi rozumem neuchopitelného, těžko interpretovatelného, bez osobní zkušenosti nevysvětlitelného, ne-racionálního, něco, co se skutečně týká jiného břehu, než toho, na kterém (zatím) nohama stojíme, něčeho, co sami svým pouhým rozumem nedohlédáme, a dohlédnout naprosto nemůžeme –
20. 2., Brno, Alfa Passage, 15:58

… mimoděčně se přede mnou otvírá malý zápisník, který mi dřív kamsi zapadl, – na stránce „† Úterý 12. května 2009 / Brno / rychlík do Stralsundu / Vídeň – S., jméno Karl-Maria von Weber“, nevím v této chvíli vůbec, proč a kam jsem jel, až postupně se vzpomínka vynořuje z paměti, – následuje zápis: „na venkovní teploměr jsem se zapomněl podívat, vedle mne mladík pročítá internetovou sjetinu (používá se ještě to slovo?) s velkým nápisem „Cesty současné české prózy“, základní jména: Zdeněk Pluhař, Bohumil Hrabal, je 7:46, pod mrakem, ale neprší,

je nádherné vyzkoušet si v životě meze úspornosti, počítat doslova každý halíř (který zlikvidovali, ale lstivě dál v cenovkách používají), nevymyslel bych si ty věci předem, pamatuju doby, kdy jsem bezhlavě házel do košíku zboží (aspoň že ne pro sebe), aniž bych se staral, kolik co stojí, dnes v naprostém poklidu, v rovnováze duševní a s pobavením procházím podél regálů supermarketu a zkoumám, co na mě dnes nachystali, jaké „slevy“, jaké položky, které nikdo nekupuje a mohu je proto okusit, ctím firmy, které zjevně nepředražují, počítají svého zboží cenu tak, aby vůbec přežili, kterážto poctivost je dnes pro život věc téměř nemožná, mohu se dnes už těmito věcmi bavit, a být šťasten, že žiju, být šťasten, že mám co do úst a střechu nad hlavou, když potřeba, je to štěstí, je to vyznamenání, je to odměna, – Bůh ví, za co –
18. 2., Brno, Alfa Passage, 21:01

… víš, mně ta veškerá „anonymita“ (Anonymous) není sympatická, svůj image čerpá z infantility komiksů a reprezentuje pro mě spíše zbabělost než odvahu, vrátíme-li se ke Guyi Fawkesovi, to vůbec nebyli lidé anonymní, byli to velcí odvážlivci, kteří pak velmi neanonymně byli odpravováni, velmi neanonymně jim byla zaživa střeva navíjena na rumpál (viz též blahoslavený, s českými zeměmi spjatý, jezuita Edmund Kampián), mně celý ten „anonymistický“ humbuk nepřesvědčuje, vylučuje osobnost, skrývá ji, z důvodů, které mi sympatické nejsou, nemyslím, že tento způsob, anonymní, by mohl vést k něčemu dobrému, bez garance, bez osobní garance a zopovědnosti nelze dělat nic, co by mě zajímalo, jistě, běhejte si po ulicích, jak chcete, ale neuvěřím vám, dokud nebudu vědět, KDO jste, jinak je to pro mne fráze, klišé, kýč –
16. 2., Brno, Alfa Passage, 13:35

stala se mi jednou v životě hrozná věc, mé texty se zúčastnily (přihlášeny pedagogem jisté university) studentské literární soutěže, soutěže, něčeho, co nenávidím a nenáviděl jsem vždy, ale nemohl jsem už uhnout, v porotě byli úctyhodní lidé, velmi a rád vzpomínám především na profesora Oldřicha Králíka (kterého jsem jednou v roce 1969 viděl vycházet z kostela sv. Mořice v Olomouci a velmi si pamatuji svůj údiv nad tím, že profesor bolševické fakulty vychází z vrat katolického kostela) a rovněž na pana O. F. Bablera, o němž jsem věděl od své matky, a když jsem ho poprvé osobně zaregistroval, když se ke mně při vyhlašování „vítězů“ otočil bodrý, usměvaný mužík s kulatými brýlemi a dobrotivě řekl: „Já jsem Bábler“, přitom všechny samohlásky v těch třech slovech zněly skoro jako „u“, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v 19. století, překlady Božské komedie, něco nekonečně vzdáleného, tedy tito lidé v posuzující komisi byli, a já jsem „vyhrál“ obě kategorie, poezii i prózu, vyhlašováno bylo, pokud si vzpomínám, pět soutěžících, všechno to jsou dnes významní lidé na poli kultury a školství, kteří se v podstatě ani v 70. a 80.