Blog - JEF

Milan Kohout je opravdu příjemný a sympatický člověk, poznal jsem ho osobně na vernisáži ve Švandově kavárně, v brněnské Alfě, kde se částečně zúčastnil brněnského uvedení dvou posledních knížek Milana Kozelky, nebylo moc času na hovor, a předpokládám, že M. K. ani netuší, že sem tam – pokud možno „žertovně“ – se o něm zmíním právě v tomto blogu, pohazuje totiž tak neobvykle slovem „náboženství“, že jsem si toho nemohl nevšimnout, a jeho běhání po světě je taky výjimečné, tu leží mezi návštěvníky na Čínské zdi, tu zase zalézá za sakrální sousoší u olomouckého chrámu, onde zase oprátky (amerických, a nejen amerických bankovních „dluhů“) sobě i jiným na krk věší, je to prostě obdivuhodná aktivita, navíc učí na jedné z bostonských universit, kterých je sice přes 100, ale přece jenom… o „českém undergroundu“, a taky několik svých – mně osobně se velmi líbily – textů mi dovolil publikovat před časem v novinách Uši a Vítr, což zprostředkoval Milan Kozelka, ale – musím se přiznat, že to zacházení se slovem „náboženství“ je pro mě trochu záhadou, proč se tak čertí? zfackoval ho coby dítě nějaký farář? nekoledoval si?

(Poznámky k Maritainovi) – jak věci často spolu v životě souvisejí, aniž je musíme klást do nějakých kauzalit, jen se nám prostě vynoří současně, a my je pouze uvidíme, přehlédneme, zapadnou nám do sebe, a my jsme jen rádi, že jsme se vlastně o to nijak zvlášť nepokoušeli, „nesnažili“, vybírám dávné věci z deníků, nepravidelně psaných, ale přece jen zachycujících často něco, k čemu bych se rád vrátil, případně průběžně rád vracel při nějaké důslednější práci, k něčemu, na co jsem vlastně už zapomněl: Jacques Maritain, velmi respektovaný filosof, hodně spojený s 2. vatikánským koncilem, „slavný konvertita“, také autor znamenitých knih („Integrální humanismus“, třeba zrovna pro mne, jedinečná kniha, která vyšla – jako ještě několik jiných – „na poslední chvíli“ – v těchto zemích v roce 1948…), jiné věci k tomu, hesla, definice, obnova tomismu, skutečné studium Summy Sv. Tomáše, filosofa Andělského, – ale když tak otvírám zrovna první ze svých deníků (21. 11. 1974 – 9. 2. 1975) , vidím, že hned prvními stranami začíná výpisky z dopisu Jiřího Kuběny Josefu Topolovi (z 21. 10. 1974)… J. K.

Když se zamýšlím nad podstatnými věcmi pro mne, které mi dodávají energii přežít z jednoho dne na druhý, myšlenky se často stočí k Martinovi J., k jeho poslednímu roku především. K hořkosti, s kterou komentoval svět kolem, většinou už ani nekomentoval, jen často v řeči věc přešel mávnutím ruky. Už to nestálo za to. Co stojí za to? Co nás může vzkřísit k nějakému zásadnímu činu, nějaké akci, jejíž důraznost, jejíž potencialita by pro nás vůbec něco podstatného niterně představovala? Cítím, že je málo takových věcí. Skláníš se nad četbou, napíšeš si nějaký drobný postřeh, jdeš si koupit něco k jídlu, k pití, sedneš ke stolu a zjistíš, že jen velmi těžko hledáš důvod k čemukoli. Krása, dobro, pravda. Vážíš slova, jejich důsažnost, obsah. Jejich význam v abstraktní definici, v konkrétní živoucnosti. Otvíráš katechismus a čteš: Zamysli se! „Člověk krátce žije a jako rostlina vzchází a vadne.“ (Job 14, 2) „Pomíjí svět i dychtění jeho.“ (1. Jan 2, 17) „Nemáme zde domova trvalého…“ (Žid 13, 14) Jsme tu na zemi jako poutníci. „Ubírá se člověk do svého domu věčného.“ (Kaz. 12, 5) Nejsme tedy stvořeni jen pro život pozemský. – Co tedy?

objevil jsem kdysi v jakémsi hagiografickém spisu tento příběh: odehrával se na africké poušti, ve společenství věhlasného poustevníka, přišel jednou za ním prostý člověk s tím, že by se chtěl „vyučit v náboženské víře“, poustevník chtěl tedy začít výuku a vyslovil jeden verš Žalmů, tu ho onen člověk hned přerušil a řekl mu: „dost! to mi, bratře, stačí, moc ti děkuju, to je pro mne pro tuto chvíli vše, co potřebuji“, a spěšně odešel, po nějakém čase onen věhlasný poustevník (domnívám se, že to byl sv. Antonín Poustevník, kol.

objevuje se a šíří spousta hlupot o Církvi, společností nepoučenou, nevzdělanou, tkvící jen v jepicovité jsoucnosti dneška a prvního ranního otevření počítače, kterým jako by začínal veškerý život, jako by veškerý tento život byl na dohled googlu, v moci jakýchsi psychiatricko-sociálních sítí a jiných lízátek, kterými nahrazován skutečný život činný, o kontemplativním nemluvě, tedy těch hlupot a urážlivých nerozumů se šíří mnoho a komentuji je jen výběrově, čím dál méně a méně, vracím se raději k opravdové moudrosti starých, vystačím vlastně s několika citáty, které jsou pro mne definicemi, dostatečnými „informačními“ zdroji, jako třeba zrovna slova, vyřčená o Církvi sv. biskupem Hilariem z Poitiers († 368): „Kdykoli byla raněna, vyhrávala; kdykoli obviňována, prospívala v moudrosti; kdykoli opuštěna, získávala; kdykoli pronásledována, vzkvétala; kdykoli ponižována, vzmáhala se; kdykoli opovrhována, rostla; kdykoli ubíjena, vítězila; kdykoli (v očích lidských) padala, právě tehdy stála nejpevněji“ – nestarám se o malichernosti, o „majetky“, ať už patří komukoli, jen co z nich bude vytěženo, je podstatné, ostatní je lež a hniloba, kterými se nebudu zabývat – 22:08

doba směřuje k buranismu ve všech směrech, kam se podívám, nacházím projevy duševní lenosti, „technického“ usnadňování věcí, které mají být obtížnými, aby vůbec něčím byly, je to vykládáno jako „chytrost“, „šikovnost“, osobně v tom nespatřuju nic jiného než lenost a zase jenom lenost, bázeň a strach před jakoukoli obtížností (a osobní garancí samozřejmě, která je nahrazována zbabělým „obecným vědomím“ a „informacemi“), duševní zploštění na pouhý plakát kdekoli nalepený, bez fyzické, a tedy i psychické existence, vlastně metaforicky s Oscarem Wildem řečeno, „kdo tvrdí, že je rozdíl mezi duší a tělem, nemá jedno ani druhé“, se zvláštní nechutí pročítám všechny ty poznámky a „vzkazy“, psané bez diakritiky, někdy snad je to mimoděčně zábavné („v cele s Vaclavem Klausem…“ apod.), jinak mě to hluboce otravuje, odmítám to v jakémkoli smyslu jako projev toho všeho výše zmíněného, právě kdosi „na netu“ píše, velkými písmeny, což samo o sobě pokládám za projev hysterie – ZACHRANILA BY NAS PRIMA DEMOKRACIE? – no, to by bylo opravdu prima, kdyby nás tato demokracie zachránila, ale moc tomu nevěřím – 13:47

když zemřel Pius XII. (9. října 1958), ležel jsem na koberci dětského pokoje našeho bytu v M.

myslím, že Michal Jareš nepotrefil, co je na knížce Homérových veršů nejcennější, nebo možná jen neměl dobrý den, ale jeho chápání, jak ve svém vysvětlujícím popisu knížky projevuje (Tvar č. 9 z 16. 4. 2012), se mi zdá úzce literární, zrovna včera – mimoděk, hledaje něco jiného – jsem zjistil, že M. J. pracuje v jakémsi oddělení Ústavu pro jazyk český, to by tak odpovídalo tomuto jeho psaní, vyměnil jsem si taky včera nějaké dopisy s jednou velmi chytrou slečnou ze zdejší university a nabídl jí, zda by nechtěla – či nenašla ve svém okolí někoho – kdo by měl zájem zpracovat jedno velmi zajímavé téma (které zde neprozradím), z rozmezí od poloviny 90tých let do poloviny prvního desetiletí dalšího tisíciletí, slečna, velmi milá, byla rozvážná, rozumná, skromná, chce prý to – což je opět nemilosrdně realistické – „více lidí“, vím to, ale tentýž den – v souvislosti s tímtéž hledáním – objevuju „řešitelství“ v jiném oddělení téhož ústavu, kde byla na tříletý „projekt“ s tématem „Jan Čep – monografie“ udělena „řešiteli“ (to slovo mě vždycky pobaví! komiks! sudoku! scrabble!) Grantovou agenturou ČR částka 1 milion 77 tisíc, to mě fascinuje, milion na Jana Čepa!

chystám pro nakladatelství Dauphin knížku čerpající z mých blogů z let 2007-2011, něco jako „memoáry“, ale i aktuální reflexe, nevím si s tím zatím moc rady, jen bych byl rád, kdyby se nám podařilo vyvarovat jakéhokoli bombastu a „estetizace“, jakéhokoli zvýrazňování právě mého života oproti jiným, mělo by to být svědectví zachycené v mnoha místech a bodech času, rázné, syrové (je zde vhodnější snad slovo „sirý“, „siroba“, jak o ní píše Komenský: „… poněvadž na zemi nic věčného není, než všecko jedno za druhým jde a míjí, nemůže také žádné zdejší potěšení stálé býti, byť i dlouhé bylo.“), mělo by to být hledání důvodu, proč vůbec psáti, proč vůbec něco dělati, když už tady všechno bylo, je možné se vrátit na počátek? tou nadějí jsem stále zmítán, tou nadějí, že ani můj život, jakož i život kohokoli jiného, nemůže být zaměnitelný, vždy je něčím zcela novým a „originálním“, v rámcích a ohradách života – i smrti, té dávné, i té současné, chci aby knížka byla brutální, neokázalá, pravdivě ukazující můj „odstup“ ke světu a jistou „mimoběžnost“…může být něco těžšího?

preference komunistů podle průzkumů už jsou téměř 20%, zde stojí za to opět se zastavit u pojmů jako „pravda“ a „lež“, výborně o tom píše Martin M. Šimečka v aktuálním Respektu, vybírám citace: „Na případu R. mne děsí, že ten muž (vycházím z předpokladu, že obvinění je pravdivé) je nejen zkorumpovaný politik, ale je především člověk, pro něhož je nástrojem jeho politiky lež: zkorumpován do morku kostí obviňoval z korupce všechny kolem. Ten rozpor mezi pravdou … a lží … je absolutní. … je to jako kdyby se hmota střetla s antihmotou … nechápu, jak může kdokoli žít v tak hluboké lži o sobě. Jak to, že se už dávno nezhroutil do sebe jako černá díra? … Hlavním důvodem, proč padl komunismus, byl ten, že se stále hlouběji propadal do propasti mezi pravdou a lží. … Nevyčítám ČSSD, že v R.-ovi neodhalila zloděje, ale nechápu, jak je možné, že v něm nebyla schopna odhalit lháře. … Jedna děsivá odpověď je nasnadě: českým politikům možná vadí zlodějina (kéž by), ale lež ne. … Pro nastartování důvěry v demokracii a vládu zákona nestačí, že bude R. odsouzen soudem za korupci.