Úterý 28. června 2016

po té, co jsem v r. 1968 definitivně opustil Ostravu, jsem se do ní vracel už jen sporadicky, v době „normalizace“ jen na krátké návštěvy u příbuzných v Porubě, po r. 1994, po smrti mého otce, už prakticky vůbec, přitom od toho r. 68 jsem už ani nenavštěvoval střed Ostravy, nýbrž jen periferie, do středu města jsem se dostal opět až několik let pro r. 2000 – a zjistil jsem, že Ostrava, jak jsem ji znával, jak jsem ji žil, neexistuje, zmizely celé ulice, bloky domů, z nichž některé jsem v mládí i v dětství navštěvoval, byly nahrazeny hirošimskými trávníky, bez cíle, beze smyslu, jen na obsazení prostoru, který už není, byl jsem zděšen, a bohužel jsem to i takto naznačil přátelům, s kterými jsem se tam nově setkal, ale jakýsi stud mě jímal, a později už jsem o tom nebyl schopen mluvit vůbec, město, které jsem miloval a miluju, už není, – byl zde za mnou onehdy přítel-lesák Ivo Dostál z brněnské nadace Veronica a přinesl mi jimi právě vydaný sborník statí „Krajina mého srdce“ a v němž je také text můj z roku asi 2007, vyžádal si ho tehdejší šéfredaktor jejich časopisu stejného jména, s nímž jsem se seznámil prostřednictvím Honzy Steklíka v brněnské Smíchovské pivnici, – napsal jsem cosi, ale prý je to krátké, huláká za mnou šéfredaktor jednou na ulici, mám prý přidat ještě x „znaků“, to ovšem já neumím, takto vařit, pustil jsem věc z hlavy, – a pak najednou ten text skutečně vyšel, přikládám jej zde tedy jako takové malé svědectví „k věci“:
Hledá se beránek
Jsem městský člověk. Namlouval jsem si někdy v útlém mládí, že patřím rudimentárně na venkov, kde jsem se sice narodil, ale nikdy svobodně a odhodlaně nežil. Byl jsem a jsem městský člověk. Původem navíc z ultraprůmyslové Ostravy, ze zakouřeného a špinavého předměstí, z popílkové krajiny padesátých a šedesátých let. Ta krajina je sice po staletí průmyslově městská, ale existuje v ní i cosi, co bych právem nazýval přírodou. Přírodou brutálně zaprášenou a naftově-benzinově páchnoucí, ale jaké jsou rozdíly mezi vůní a pachem, mezi krásou vegetace duhově zářící jitřní rosou Stvoření a vegetací bující v nepřízni továrních kouřů a prachu ulic? Ostatně „čas je přetvářka nepřítele lidského pokolení, kterého uvádí v zoufalství nesmrtelnost duší“, píše Léon Bloy. Není času přírodního, a času nepřírodního. Tak či onak vždy žijeme v přírodě, jen různě modifikované lidskou prací a lidskými – šťastnými či nešťastnými – zásahy do ní. Bloyovu větu jsem si vypůjčil z prózy básníka Štěpána Kameníka Beránek. Je to próza autobiografická, próza reflexivní, próza „o hledání (obětního) beránka“. V jistém smyslu žiju v pocitu, že „krajina mého srdce“ je plna tohoto hledání. Ptal se mě onehdy jeden přítel, dost stižený nemocí trávicího traktu, když do sebe odevzdaně soukal příliš ostrý guláš, který mu předložili: „Proč vůbec musíme jíst?“ Odpovídám bez přemýšlení: „Proto, abychom museli pracovat!“ Ostrava, krajina mého srdce, krajina, která není. Příroda, která není. Příroda, která je nastavovaná ekologicko-ozdravnými projekty, čímž mně samému už zcela mizí ze zorného pole, z mého srdce vezdejšího. V próze Beránek Štěpán Kameník píše: „Ale proč by se to vlastně mělo měnit? Já nevím… Letnička, když má plody, začíná uvadat.“ Hledá se obětní beránek. Jak je to zvláštní! Když tu prózu dnes po letech pročítám, nenacházím tam větu, kvůli které se mi tento text vlastně vůbec vryl do paměti. Větu – metaforu či skutečný popis – o beránku popásajícím se na zaprášené trávě kdesi u trati. Snad ještě i s botanickým názvem těch travin, na nichž se pásl. Nevím proč, ale jinde než v Ostravě to být nemohlo. Aspoň pro mě, jako dnes, jako kdysi. Jen tento popis už v textu nenacházím. (Snad že jsem měl dvě verze této prózy, nebo šlo o text úplně jiný…) Trsy špinavých trav, kalová jezírka, rybník Platonek, čibuky trhané a zapalované u podzimních ohňů na poli, když z řežavého popela vytahovány pečené brambory, tak blízko fabrik, tak blízko vysokopecních odpichů, tak blízko oranžového kouře dusíkárny, jejíž pouhé jméno už jako by jaksi předběžně a dědičně ztěžovalo dech. A to je ta krajina mého srdce, krajina, která není. Krajina, kde se hledá beránek.
(Veronica č. 6/2009)

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 28. 6. 2016, 03:52

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
 

Nejbližší akce