Vždycky jsem se stačil probrat včas -- Rozhovor s W. S. Burroughsem

PŘÍTOMNOST

Eldon Garnet: Kolik je vám let?

William Burroughs: Sedmdesát pět.

E.G.: Myslíte si. že budoucnost, taková jak jste o ni psal ve svých raných dílech, se stala naší přítomností?

W.Burroughs: To záleží na tom, co míníte budoucností? Pro mne je samozřejmé, že přítomný okamžik v sobě obsahuje jak minulost tak i budoucnost.

E.G.: Mohl byste to osvětlit blíže?

W.Burroughs: V kterémkoli daném momentě je tu prostě všechno. Jak říká Don Juan, „Tvá smrt je vždycky s tebou.“ Stejně tak je s vámi po celou dobu i vaše budoucnost. Nemluvím tu však o nějaké předurčenosti. Podívejte se, já prostě a jednoduše nevěřím v teorii příčin a následků. To, v co věřím, je teorie synchronicity, totiž to. že všechno probíhá zároveň. A jestliže se všechno děje zároveň, dohromady, neznamená to, že jedna věc je příčinou druhé, ale že jedna věc vyplývá z druhé.

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

E.G.: Považujete sám sebe za stárnoucí osobu nějakým způsobem zasaženou svým vlastním věkem?

W.Burroughs: Ne, pokud jde o můj věk, nepociťuji ho nijak negativně. Avšak pocit blízkosti smrti je se mnou neustále. Nikdy jsem však nepochyboval o možnosti dalšího života.

E.G.: Jestliže věříte v život po životě, mohlo by se zdát, že tento život by pro vás mohl ztrácet na důležitosti, není to tak?

W.Burroughs: Spíše je tomu naopak. Tento život se zdá jenom mnohem mnohem důležitější. Proč? Protože to, co děláte teď, může ovlivnit formu, podobu, jakou na sebe vezme váš další život. To. co a jak člověk dělá právě teď, je způsob, jakým dělá všechno a vždycky. Jestliže neberete všechny možnosti sebevzdělání a sebevýchovy v tomto životě dost vážně, budete dále v mnohem horší pozici. Myslím si, že to, co děláte právě teď, je mnohem mnohem důležitější, než si uvědomujete.

E.G.: Nalézáte v tomto životě nějaký význam?

W.Burroughs: Všechno má nějaký význam, všechno něco znamená. Jdete ulicí a něčeho si tam všimnete, něco vám „padne do oka“. Je to protože jste se tam dostal v pro vás zvláštním, konkrétním čase, který má pro vás nějaký význam. Nalezený význam. Já čas od času žádám své studenty, aby se jen tak prošli kolem bloku, aby si poznamenali všechno, co uvidí, a aby to pak dali do vztahu k tomu, co si v tom konkrétním čase mysleli -- to je ten moment, kterému já říkám „intersekční bod“ -- a aby to posléze „hodili na papír“. V případě, že to byli malíři, mohli to „hodit na plátno“. Byl jsem třeba ve městě, a protože v blízkosti mého podkrovního bytu na předměstí není žádné nákupní středisko, řekl jsem si. že co potřebuji, věci jako mléko a tak, nakoupím tady. Za chvíli jsem si všiml, že vedle mé pospíchá nějaký mladý člověk. Zahnul jako já doleva, doprava, sešel jako já do podchodu, posadil se v podzemce naproti mně. Mojí další stanicí byla Franklin Street a já jsem v tu chvíli věděl, že on tam vystoupí taky. Měl prostě v téže chvíli tentýž problém. I pro něj bylo nejbližší nákupní místo o šest ulic a šest bloků dál. Oba jsme tam byli v touž dobu ze stejných důvodů -- to je to, čemu říkám synchronicita. Pak už jsem ho nikdy nikde nepotkal. Lidi si toho většinou nevšimnou ani poprvé a je tedy těžké, aby si toho všimli podruhé, potřetí. Když ale najednou otevřou oči a rozhlédnou se kolem sebe, jsou zděšení. Myslím si třeba: „Do prdele, tenhle člověk mě sleduje.“ Myslím si, že ten kdo nevěří v ESP, ten ještě neotevřel svoje oči. Jestliže si toho všimne čas od času pár lidí, může to vypadat výjimečné, jenže faktem je, že se to děje všude a pořád. A ať je kdokoli v čemkoli dobrej, ten to dovede použit.

E.G.: Dobře, ale ESP je něco jiného než život po životě. Je to zvýšená vnímavost tohoto života, jeho hyperextenze.

W.Burroughs: Dobrá, jenže i tohle přesahuje dál, do dalších životů, do všeho v čem jsem nějak „namočenej“. Mám tím na mysli skutečnost, že když všechno, co vidím a poznávám, má pro mne nějaký význam, je pro mne příznakem mnohem větší, mnohem obsáhlejší perspektivy, kterou tento život neposkytuje. Mám pocit, že tento život je néco jako trestanecká kolonie.

ČAS

E.G.: Tématem některých vašich knih bylo i cestování časem. Na jakém mechanismu to funguje?

W.Burroughs: Je to dost komplikovaná procedura. Cestování časem však je v  podstatě věcí, kterou známe všichni, stačí jen přemýšlet o tom, co jste dělali před hodinou, a už jste tam. Stačí se pohybovat sítí vlastních asociací. O takovémto typu cestováni časem vyšla zajímavá kniha -- J. Dunne: „Time-experiments“, kde se tvrdí, že třeba naše sny se neskládají jenom z našich minulých, ale také z našich budoucích zkušeností, což je ještě snazší, než cestování do minulosti, kdy musíte překonávat vaší minulou karmu, a to je dost nebezpečná operace. Tenhle autor vychází z  koncepce pozorovatele vesmíru: jste pozorován pozorovatelem, který je pozorován pozorovatelem atd.atd. až do nekonečna. Jediný důvod, proč tu jste takhle přilepeni, je ten, že jste prosté zvyklí chápat a pozorovat čas určitým způsobem. Je to zkrátka a jednoduše konvence, na kterou jste přistoupili. Snad můžeme cestovat do minulosti i do budoucnosti. Proto jsem si také psal sny a zjistil, že část snů ukazuje do minulosti a část zase do budoucnosti, často jsou to však nepodstatné události. Když cestujete svou vlastni časovou trasou, neznamená to, že byste ve snu museli vidět přímo zemětřesení, ale pouze ten moment, kdy se to dovídáte z rádia či z  novin. Cesta dozadu je ještě těžší než dopředu. Hodné cestovali časem Mayové. Podle svého kalendáře vypočítávali minulost i 400 milionů let nazpět. Kupodivu nepočítali skoro vůbec do budoucnosti, jen do minulosti, a měli přesnou představu o tom, že čas začíná a také končí. Věřili, že čas je stejným zdrojem jako třeba uhlí, plyn nebo nafta a že je určitý čas vymezený pro každou osobu, národ nebo činnost. Čas dokonce může vypršet ještě dřív než ostatní „zdroje“. Marníme čas a ten zatím utíká. Musíme s  ním proto zacházet jako se vzácnou surovinou. I to je jedna z  koncepcí mých knih.

E.G.: Čas tělo opotřebovává a tělo stárne.

W.Burroughs: Ano, ale můžete ho vyměnit za nové tělo, jako když si kupujete nové auto. Nejste své tělo, jste jednoduše jeho obyvatel. Jenže zůstáváte-li uzavřeni ve trojrozměrném konceptu, stejné vám to není k ničemu. Lidé, kteří mluví o tom, že by chtěli žít pořád, říkají nesmysly, protože i  pořád je časové slovo a čas je cosi, co konči. Chtějí prostě žít dlouho. Jediná věc ve vesmíru, která je bez předurčení, je předurčení samo. To je další věc, o které jsem psal. Proto jeden z mých hrdinů -- Kim Carsons -- podepsal dohodu s předurčením, aby mohl cestovat časem.

E.G.: Váš Kim Carsons prý nalezl svůj předobraz v Dentonu Welchovi.

W.Burroughs: Napsal jsem nedávno úvod k německému překladu jeho knihy „In Youth is Pleasur“. Dá se říci, že jsem si ho vzal jako přiklad pro Kim Carsonse Dentona Welcha. Hodně je toho tedy psáno v jeho stylu. Jeho vlastni psaní začalo až po jeho nehodě. Stalo se mu to při jízdě na kole, nějaká žena do něj vrazila zezadu. Bylo mu tehdy 20 let a celý život zůstal invalidou. Nakonec, ve svých 31 letech, zemřel kvůli komplikacím. Já miluji všechno, co napsal, přečetl jsem snad každé jeho slovo. Původně chtěl být malířem, když měl tu nehodu, byl zrovna na výtvarné škole. Potom měl takový styl psaní, že by to tak nenapsal nikdo jiný. Z čehokoliv udělal výborné dílo. Ti, co si stěžují, že už není o čem psát, by si ho měli pročíst, aby viděli, co všechno se dá udělat z ničeho. Lidé se mé ptají na vlivy. Řekl bych, že Welch byl mým nejsilnějším vlivem -- stylisticky určitě.

E.G.: Kdy jste ho četl poprvé?

W.Burroughs: To bylo snad v roce 1947 nebo 48, když ještě žil. Kerouac ho tenkrát četl také. Dlouho jsem sám nevěřil, do jaké míry mě dokázal ovlivnit, až když jsem ho pak četl znovu v 76. roce. Bydlel jsem v jednom bytě s Cabellem, a ten našel jednoho příznivce Welcha, který měl všechny jeho spisy. Tak jsem se dostal i k jeho „Deníku“. Byl jsem ještě víc unešen, než kdy předtím.

E.G.: Zajímáte se o to, co se právě děje ve světě?

W.Burroughs: Každý den čtu noviny a většinou si i něco vystřihu. Myslím, že pro spisovatele je velice důležité udržet si přísun informací z časopisů a z novin. Často nevím, jaká bude další kapitola, pak najdu nějaký papír, nebo zapnu rádio nebo TV, nebo jenom někdo projde okolo, a už to mám. Když si někdo myslí, že se zavře do baráku a napíše slavný americký román, není to jistě všechno. Když si ustřihnete svůj přísun informaci, děláte velkou chybu.

E.G.: Žil byste raději jinde než v Americe?

W.Burroughs: Já žiju v Americe přednostně. Už kvůli tomu. že jsem se tu narodil. Mimo to Amerika je pořád ještě tou nejsvobodnéjši zemi na světě. Máte tu daleko více prostoru, abyste si tu dělal co chcete, než jinde. Není tu takový tlak. jako třeba nékde v Paraguayi, kde vám ve 3 ráno vtrhne policie do bytu a propere vám pak mozek při výslechu jen tak pro nic za nic. Vydáváte třeba časopis a jim se to nelíbí, tak vám jednoho dne prostě rozkopou dveře, vytáhnou vás ven a zastřelí.

E.G.: A co New York?

W.Burroughs: S newyorskou scénou si dovedu poradit. Prosté jí čas od času úplně odstřihnu. Nechodím ani na večírky ani na vernisáže. Tam by člověka úplně utahali. Každý vás zve na svou akci.

E.G.: Když jste byl mladší, byl jste dobře znám svým nevázaným a divokým způsobem života. Nemyslíte si. že to budete mít v příštím životě o to obtížnější?

W.Burroughs: Ne, pochopitelně že ne. Zkušenost je velice potřebná věc a  byla to právě zkušenost, kterou jsem potřeboval jak ke svému psaní, tak ke svému přemýšlení.

E.G.: Takže žádná skutečná morální svázanost s takovým způsobem myšlení neexistuje?

W.Burroughs: Ne, ne. Kdybych byl nikdy neměl návyk na drogy, pochybuji, že bych vůbec začal psát. Kdybych byl býval zdědil nějakou velkou sumu peněz, kdyby naše rodina nezkrachovala, bylo by to opravdu příšerné neštěstí. Jsem si jist, že kdybych měl nějakých těch osm milionů dolarů, nenapsal bych ani řádku. Ukažte mi prosím vás nějakého dobrého spisovatele, který by byl bohatý díky zděděným penězům; nemluvím tu pochopitelně o těch, kteří si svoje peníze vydělali. Byli tu možná lidi jako Proust, francouzská buržoasie, ale to nebyli žádní milionáři, ti žili spíš pohodlně.

AMBICE

E.G.: Řekněte mi, co vás motivuje k psaní teď, když žijete v relativním finančním pohodlí?

W.Burroughs: Já myslím, že peníze mi schází pořád. Jsem schopen použít jakkoli velkou částku peněz na to, co považuji za dobré účely. Ted jsem se třeba vrátil ze Severní Karoliny, od lemurů, ze střediska pro primáty. Rád bych je podporoval v mnohem širším měřítku, jen kdybych měl dost peněz. Sám bych si některá zvířata rád koupil, lemury přímo miluji. Ti však ještě nebyli uvolněni pro privátní potřebu. Rád bych se o ně staral.

E.G.: Pokud jsou lidé mladí, jsou velice ctižádostiví a ambiciózní. Pokud jde o vás a váš věk, nejste přeci jen usedlejší?

W. Burroughs: Ne, nikoli. Stávám se ještě ctižádostivějším, protože už nemám tolik času na rozhazování. Musím ještě víc žít přítomností. Kdyby mi teď bylo třicet let a byl se svou malířskou kariérou tam, kde teď, mohl bych si dovoli sednout, sedět a nedělat tolik přehlídek. Teď už nemám tolik času na nějaké čekání, vyčkávání.

Jako spisovatel jste vyvinul zvláštní, specifický styl psaní. Namáte špatný pocit, když zjišťujete, kolik spisovatelů vás dnes napodobuje? Neznásilňuje vás to?

W. Burroughs: To je v pořádku. Napodobování je vlastně nejvyší formou lichocení, nemyslíte? Imitace, nebo krádež. Spisovatelé nejsou majiteli slov, malíři nejsou výhradními vlastníky barev. Není důvod, je-li to vhodné a přiměřené, abyste něco nepřevzali z někoho jiného. Někdo řekl, že Pollock prorážel novou cestu a to je taky rozdíl mezi nou a Pollockem. Jenže tu existuje díky bohu velké množství půdy. Dívno, v dobách, kdy jsem maloval krávy v trávě, spousty krav a spousty trávy, existoval dostatek pokojů pro jakýkoli počet malířů. Nyní však nějaký malíř udělá jediný rekklamní trik a hned je to jeho vlastní políčko, jeho vlastní flek, na který si hned upleťňuje autorská práva. Myslím si, že tohle je směšné.

SMRT

E.G.: Rozrušuje smrt váš smysl pro mortalitu?

W.Burroughs: Pochopitelně, že rozrušuje. Všechno vytváří peklo se spoustou diferenci, podoba smrti vytváří obrovské rozdíly, některé formy jsou, jak poukazuji buddhisté, nepříznivé. Jestliže je člověk dostatečné pokročilý, nemělo by k nim dojít. Takovým nepříznivým podobám smrti je snad možné zabránit.

E.G.: Jak byste chtěl zemřít?

W. Burroughs: Toto rozhodnutí nezáleží na mně, neboť kdybych se mohl rozhodnout, kdyby se kdokoli ohl rozhodnout , jak zemřít, nikdo by neumíral. Smrt musí prezentovat formu překvapujícího poznání. Je to poslední věc, kterou, jak se předpokládá, musíme poznat a prožít a je to rozhodně také ta vám nejvíc vyhražená věc. Myslím, že to byl jakýsi psychoanalytik, který vymyslel, a určitě to platí i na malování, že přesně to, co se pokouším dělat, je evokovat překvapivé poznání.

Nemohlo by to mít nakonec jakoukoli podobu?

Přirozeně, že ano. Dá se to aplikovat na kteroukoli uměleckou formu. Já se o to teď pokouším v malbě. Klee řekl, že malíř se snaží vytvořit něco, co má svou vlastní existenci stranou, mimo něj, co by ho dokonce mohlo ohrozit. Ten nejjasnější důkaz toho, že něco je samostatné a od vás oddělené, je, že vám to může uškodit. Ovšem neříkám, že to je jediná věc. Myslím si ale, že všichni spisovatelé, Orwell, ale i jistě spousta dalších spisovatelů i malířů, se pokouší vytvořit život, tedy něco, co má svou vlastní existenci i mimo ně, co je schopné žít samostatně dál i stranou spisovatele, či malíře. Mohlo by to doslova vyskořit z obrazu nebo z knihy ven. Tak se všichni umělci pokouší dosáhnout toho, o čem by jiní lidé řekli, že je to nemožné, stvořit život. Slovo „nemožné“ je pro mě pochopitelně bez významu.

PŘEDTUCHY

E.G.: Existuje ve vašem mládí nějaké období o němž byste mohl říct. že jste v něm chyboval. že jste v něm naprosto „ujel“?

W.Burroughs: Kupodivu se na své mládí ohlížím se zděšením. Jen se zděšením, to je ale vše. Nic víc. Mládí je plné nebezpečí, omylů, chyb, hloupostí a falešnosti. Zabere to vždycky dost dlouhou dobu, než máte vůbec ponětí co děláte.

E.G.: Nemáte pocit, že teď jste mladší, než jste byl tenkrát?

W. Burroughs: Když si uvědomíte, když vezmete v úvahu, že budoucnost je snad obsažena v přítomné chvíli, pak vás snad i toto uvědomění může opravdu učinit mladším, to ano. Četl jste Castanedu a jeho knihy Dona Juana?

Ano. Vy věříte v tenhle druh mysticismu?

W. Burroughs: Ó, jistě že. Sám jsem viděl a prožil takové věci, jako je tohle.

E.G.: Je možné nahlížet takové věci jenom prostřednictvím drog nebo i diky vaši vlastni „osobni chemii“?

W.Burroughs: Bez drog. Já sám vždycky věnuji velkou pozornost předtuchám. Akademici a vědci přirozené žiji v tak uzavřeném prostředí, že nepotřebují předtuchu a nikdy neohrožují sami sebe. Avšak ten, kdo nevěnuje pozornost svým předtuchám, ten nechce žít dlouho, četl jsem v jednom časopise článek jednoho policajta, ESP policajta, který to nazval svým přežilým zbytkem IQ. Zastavil někoho kvůli porušeni dopravního pořádku, ten člověk se začal sápat do zásuvky na rukavice, kde lidé obvykle mají svoje papíry, jenže policista najednou mohl vidět v tom pouzdře pistoli a tak si pospíšil a vyvlékl toho chlapa ven. Opravdu se ukázalo, že má zbraň a že je to terorista. Pravděpodobně si ten policista zachránil život tím, že byl schopen uvidět pistoli v autě, přes zavřené dveře a v zavřeném pouzdře přístrojové desky.

Myslíte si, že vaše vizuální i verbální tvorba v sobě má smysl ESP?

W. Burroughs: Můj bože, jistě o to přeci jde. Způsob, který projasňuje reprezentativní objekty, se vynořuje z toho, co by se mohlo jevit jako nějaká nahodilá procedura. Jednou jsem vzal takový malý poznámkový blok a udělal do něj sem a tam pár skvrn červenou temperou, je to technika tušových skvrn. Koukal jsem na to a viděl tam dokonale zžetelné rudé prase, divoké prase, kly, štětiny, a všechno, co k tomu patří. Dokonce se mi zdálo dokonalejší a zajímavější než prasata od Wyetha. Vzešlo to z ničeho, odnikud, ale přesto je to tu, prase. Mám teď po ruce dobrého fotografa, s kterým budu dělat takové společné „session“, abych se dostal i do fotografie, do problematiky zvětšování záběrů z blízka a tak podobně, a chci to použít v kolážích a jiných obrazech.

AIDS

Jaké jsou vaše pocity pokud jde o virus HIV?

W. Burroughs: Asi tak před dvaceti třiceti lety jsem četl jednu science fiction, na jméno si bohužel už nepamatuji. Lidé tam umírali na rýmu a lehké infekce. Nejdříve si mysleli, že jsou to mutované viry chřipky, potom však zjistili, že věc, která všechno spojuje dohromady je zhroucení imunitního systému. Spisovatel měl mimořádně přesnou předvídavost. Je to zcela zjevně velice prostá, jednoduchá prácegenetického fušerství. Jeden fušer tady, druhý tamhle a už tu máte lidský virus HIV. Spousta lidí si myslí, že byl do této podoby vyvinut úmyslně. Vidíte tedy problém,aniž by tu existoval důkaz nebo svědectví.

E.G.: Některé vaše texty naznačují, že AIDS by mohlo být vládním spiknutím. Věříte tomu?

W. Burrougghs: Jistě, někdy před patnácti dvaceti lety mluvili o výběrové morové nákaze, která by útočila jen na některé etnické skupiny, založené na docela malých diferencích, například na určitých nemocech, které jsou časté u Židů, na jiných nemocech, které bývají spíš černé atd. Pak je prostě vezmete a vyvinete zlovolnější nebo nakařlivější kmeny virů. Jak jsem řekl, to bylo před dvaceti lety a já jsem si jist, že ani tahle oblast se od těch dob nevyhnula „pokroku“.

Jak zlá by byla vláda, která by dala podmět k&ndsp;takovým výzkumům?

W. Burroughs: Rozhodně neexistují hranice, před kterými by se snaha o ovládnutí a kontrolu myšlení zastavila. Jeden lékař, žijící v Londýně řekl, že za AIDS stojí Rusové, někdo jiný řekl, že je to válka americké vlády proti hommosexuálům a černým a že existují určité vědecké materiály dokazující, že jde o uměle vyrobený virus pocházející z laboratoře genetického inženýrství. Že jde o jednoduchý „džob“ genetického fušérství, kterého by mohl být schopen kterýkoli kompetentní biogenetik nebo nějaký tým, zabývající se genetikou.

E.G.: Necítíte se touto nemocí ohrožen vy sám?

W. Burrougs: Dokud se neukáže ve vzorku kostní dřeně, tak ne.

SEX

E.G.:Je sex ještě stále součástí vašeho života?

W. Burrougs: Musím říct, že mě nezajímá. Myslím si, že sex i láska ať se to nazývá jak chce, vyžeduje určitý stupeň sebeklamu, z kterého mohou lidé dosti dobře odrůst, lidé prostě už nemusí být schpni namlouvat si, že jsou tyhle věci nějak mimořádně příjemné. Neříkám to ovšem s myšlenkou na to, že bych chtěl být kritický k vlastním názorům kohokoli jiného. To ne. Mluvím tu jen o svém pocitu.

E.G.: Myslíte si, že existuje náhražka za sex?

W. Burroughs: Jedinou náhražkou může být a je to, co děláte, vaše práce. Nečetl jste náhodou něco o malbách šimanzů? Oni si všimli, že když šimpanz maluje, dostává se do něčeho, co se podobá sexuálnímu třeštění, a mimo to má velice „ujasněnou“ představu o tom, kdy je malba definitivní, kdy je obraz hotov. Zajímavé. Když je malba hotová, když je dokonáno, už by se jí nedotknul, jeho zájem se ztrácí. Šli tyhle malby ukázat Rothkovi a různým jiným lidem, kteří uznali jejich řekněme „uměleckou“ hodnotu. Myslím, že to byl Paul Klee, který řekl, že způsob, ajkým byli ty obrazy namalovány, je ještě zajímavější než obrazy samé. Takže obraz odvrhněte a chopte se palety. Všimněte si, že i já sám jsem měl určitou  kartotéku“ barev, kde jsem jednotlivé odstíny testoval a když jsem ten obraz dodělal, uvědomil jsem si, že často byla tahle jediná paleta zajímavější než sám obraz. Je to snad tím, že je to víc nevědomá práce. Při psaní to nejde jinak, než abyste si uvědomoval co a o čem píšete, je to prostě součást samotného psaní, ale nemyslím si, že by to platilo i pro malbu. Při malování za mne vidí moje ruce.

TVOŘIVOST

E.G.: Existuje taková věc, které se říká kreativní skok. Tvořivost, která jakoby přicházela odevšad a od nikud.

W. Burroughs: Přesné tak. Přichází odnikud, člověk má svoje ruce a svůj zrak -- v mém případě spíš špatný zrak, protože já mám v obou očích zákal -- ale tak to je. Raději bych měl jasnější oči, ale musíte brát věci tak, jak přicházejí.

E.G.: Vaše mysl však je pořád aktivní.

W.Burroughs: Ta slouží tělu a zatím dělá to. co potřebuji, aby dělala. Kdyby byla nějaká možnost, rád bych měl nějaké vzrušení. Každý týden si jdu zastřílet na terč. sice to člověka zas tolik neprocvičí, ale aspoň něco. Jinak zápasy a hry nenávidím, neměl jsem nikdy rád žádný kolektivní sport, soutěženi, zápasy. Dokonce ani karty jsem nehrál. Je to všechno jenom ztráta času.

BUDOUCTNOST

E.G.: Je ještě spousta věci. které byste chtěl udělat, vytvořit?

W.Burroughs: Jistě, velká spousta. Pořád se pokouším, aby se věci dávaly do pohybu, někdy doslovně. Mám opravdu spoustu nápadů.

E.G.: Co tedy plánujete pro nejbližši budoucnost?

W.Burroughs: Především spoustu malování a pak mám ještě ledacos rozepsáno. Právě jsem jednu knihu dokončil. Je to o lemurech a taky o Kristovi. Je to však větší projekt, protože je v tom plno témat, která jsem ještě plně nerozvinul. Mám teď spoustu nápadů. Pokud jde o malbu, zkoušel jsem různé materiály, železo, sklo, zrcadlo. Mohlo by to být zajímavější, než je to ted s plátnem a papírem. Zjistil jsem také. že s některými barvami se mi pracuje snáz a lépe. Spoustu nepříjemností mám s modrou. Naopak nejpříjemnější je pro mé celé spektrum červené, červenohnědé, sepie, hnědá, žlutá, celé tohle spektrum. Modré a zelené jsou pro mne velice těžké barvy. Velmi dobrá je černá, černo-biíé pozadí, zlato-střébrné pozadí.

E.G.: Jako výtvarník jste ještě velice mladý.

W.Burroughs: Přesné tak. Dostal jsem se k tomu prostřednictvím různých technik, pracujících na principu náhody, jako jsou inkoustové skvrny, výbuchy barev, pokapávaná plátna, vylévání barev tím či oním způsobem. Ale, pochopitelné, tenhle pytlík triků ještě ze všeho nedělá obraz, důležité je, jak to všechno malíř dovede použít.

E.G.: Mluvil jste také o explozích, o malbě při niž je důležitý proces střelby krátkou puškou. Není to jenom nějaký reklamní trik?

W.Burroughs: To všechno jsou jen takové &bdqou;reklamní triky“, jestli chcete. Za starých dávných časů třeba někdo přišel na malířský lak nebo fermež, která vytváří specifický odstín barvy, a už se z toho stalo přísně střežené tajemství. Všechny ty triky už jsou známé. Lidé říkají, vždyf je to jenom inkoustové skvrna nebo jenom polité plátno a tak podobné. Pochopitelně exploze barev způsobená výstřelem dodává věcem novou dimenzi. Tuhle explozi nemůžete žádným způsobem předpovědět, předem ovlivnit. Technika náhody znamená nechat věcem faktor nepředvídatelnosti. Tento faktor spontánnosti, životnosti, zkrátka život, zbavuje tvorbu toho, co se stává sterilním neživotným procesem replikace, opakování. Jak říká Klee, malíři nám nepředkládají přírodu, ale to, co je viditelné. Vidí něco, co ostatní nepozoruji, a malbou to předkládají ve formě viditelného ostatním. To je určitě jedna z věcí, o kterou se pokouším.

E.G.: Nejsou vaše malby puškou dozvukem notoricky známého případu, při němž jste fatálně postřelil svou ženu?

W.Burroughs: Skutečné spojení mezi tím neexistuje. Odčinit se to nedá žádným takovým způsobem.

E.G.: Psal jste o tom někdy?

W.Burroughs: To ne, ale podával jsem k tomu různá vysvětlení. Řekl jsem Tedu Morganovi, co se přihodilo, to je vše. Jednou a provždy.

E.G.: Myslíte si. že to je jedna z těch morálních zodpovědnosti, které mohou determinovat váš příští život?

W.Burroughs: To bychom se na to museli dívat velice zjednodušujícím způsobem. Není to ani tak otázka morálky jako spíš toho, kde jste právě teď, vaší synchronicity, a toho, jak vaše činy působí a ovlivňují všechny vaše kontakty ve svém celku, přítomné, minulé i budoucí. Mluvím o kontaktech, o styčných bodech -- tam nejde o morálku. Já sám se neřídím nějakým morálním zákonem.

E.G.: Dobře, je fakt že nazývat to „morálkou“ je příliš katolické. Skrývá se za tím ta záležitost příčiny a následku, o niž jsme již mluvili. Je to příliš zjednodušující.

W.Burroughs: Jistě. Příčina, a pak buď a nebo. Buď to, nebo to. Oni tím nastolují falešnou dichotomii, která vlastně neexistuje, často je to totiž obojí. Buď a nebo, to je válečná rovnice. To je rovnice dobrá tak pro holiče.

E.G.: Jak je vidět, usilujete stále o víc. Čím jste starší, tím jste ctižádostivější. Připadá mi to inspirující.

W.Burroughs: Děkuji za poklonu.

E.G.: Ještě jste si nelehl s rukama za hlavou.

W.Burroughs: Zlaté nebe, jistě, že ne. Právě teď spolupracuji s Bobem Wilsonem na opeře nazvané „The Dark Rider“ (Temný jezdec). Proběhne to v září v Hamburku. Rád bych tam strávil několik týdnů. Je to stará německá lidová pohádka o člověku, který se chystá prodat svoji duši ďáblu za kouzelné střely, protože musí vyhrát závod ve střelbě, aby si získal určitou pozici, a tím i dívku, kterou miluje. Dostane tedy od ďábla tyhle kouzelné střely a, jak jinak, neštěstí. Smlouva s čertem, to je vždycky bláznova smlouva.

E.G.: Nepodstoupil jste někdy ve svém životě podobnou smlouvu?

W.Burroughs: Díky bohu ne. Nejsem zas takový blázen. Tenhle starej satan mé nikdy nenachytal při takové slabomyslnosti. Vždycky jsem se stačil včas probrat.

pro VOKNO přeložil Blumfeld /IMPULSE č. 4. březen 1990/
in Vokno č. 20, Praha(1990)

Další zajímavý rozhovor W. Burroughse s Brionem Gysinem je na serveru www.iliteratura.cz