Jiří KUBĚNA

Básník Jiří Kuběna (PhDr. Jiří Paukert, nar. 31. 5. 1936) vystudoval dějiny umění na filosofické fakultě brněnské Masarykovy university. Činný jako historik umění na Památkovém ústavu v Brně, od roku 1994 jako kastelán hradu Bítova, kde každoročně organizuje celostátní setkání básníků. v roce 1966 vznikla Společnost přátel Jiřího Kuběny, kterou tvořili Václav Havel, Jan Koblasa, Věra Linhartová a Josef Topol. Jiří Kuběna pařil k okruhu časopisu Tvář, redigoval samizdatové sborníky Tempo (1968) a Tauros (1974), časopisy Proglas (1990) a Box (od roku 1988). Roku 1998 převzal od presidenta ČR Václava Havla zlatou medaili za vynikající umělecké výsledky. Je autorem asi třiceti rukopisných básnických knih; první knihu Zpívající Voliéra napsal jako sedmnáctiletý. v samizdatu vydal jen zlomky svého díla. Redaktory zaráželo v jeho poe­sii „vše - od složité struktury, složitých šifer a mnohoznačných odkazů k nejrozmanitějším okruhům symboliky, přes jejich vypjatou religiositu a složitou veršovou výstavbu a vůbec originální poetiku [...], až po takové její prvky, jako je otevřené autorovo přiznání k ‚maskulinitě jeho eróta'“ (Václav Havel). V Edici expedice vyšly pouze knihy Žízeň Hvězdy Jitřní (1986), Jiný Vesmír - Juvenilia I (1987) a výbor Hvězda a Kříž (1986). Jako bibliofilie vydal básník Audience u Papeže (1966), List Josefu Palivcovi (1967), Nelítostné Zastaveníčko a až v roce 1991 Moře v Úplňku.
Od počátku nacházíme v jeho poesii dramatičnost a důraz na zvukovou podobu básně. Jiří Kuběna oživuje katolictví, antické mythy, tíhne k moravské tradici. v knihách, které shrnul do svazků Juvenilia I-III (1953-1962), střídá různé poetiky od drobné lyriky po básně v próze. v šedesátých letech experimentuje s formou sonetu, kterému vtiskl komplikovaný řád. Pro knihy Krev ve Víno (1963), Jižní Kříž (1964), Kříž Dona Juana (1964), zařazené do Díla I-III jsou příznačné časté vnitřní rýmy, literární i biblické citace a Kuběnova stylizace jako prostředníka nadosobních ideálů. Nespoutaný proud řeči, ornamentální obraznost, historické odkazy a antická symbolika jsou charakteristické i pro Dílo IV-VI zahrnující knihy Matka Zjevení (1965), Život Iškariotský (1966) a litanickou báseň - Symfonii, koncipovanou jako modlitba, Jeden Všech Srdcí v Pravdě Srdce Zpěv (1966). Dílo VII-IX (Doryforos, 1971); Ganymedes, 1971; Dům Vína, 1979) sílí motivy úzkosti a hledání smyslu života; formálně se básník přiklání k časomíře. v Díle X-XII (Víno Noe, 1982); Blíženci v Krvi, 1984; Žízen Hvězdy Jitřní, 1986) začíná Jiří Kuběna experimentovat se sylabickým veršem. Jako mnohovrstevnatý básník renesančního typu se představil ve sbírkách shrnutých do Díla XII-XV (Oheň i Víno, 1988; Krev a Voda, 1988 a Ukřižování Vína, 1989) s návratnými motivy pravdy, věčnosti a smrti. Ukázky k z Juvenilií I-III, Díla I-XV, a další básně vyšly v objemné autorské antologii Krev ve Víno. Vydávání vlastního Díla (svazky I-VII, vždy po třech knihách) zahájil vstupní, druhý svazek, Jižní Kříž (knihy z let 1962-1964). Soubor esejů vyšel pod názvem Paní na Duze. Vydání Kuběnova kompletního Básnického Díla plánuje nakladatelství Vetus Via do jara roku 2006.
 

Jiří Kuběna: Slovníkové heslo
(zdroj: Katalog autorů pro Frankfurtský veletrh, autorka hesla Pavlína Kubíková,
vydala Obec spisovatelů, Praha 1998)

Vydané publikace:
- Zpívající Voliéra, soukromě 1953; Vetus Via, Brno 1996
- Moře v úplnku, Votobia, Olomouc 1991
- Nelítostné Zastaveníčko, František Muzika, Praha 1968; Petrov, Brno 1994
- Láska Boha i Člověka, Votobia, Olomouc 1991
- Krev ve Víno, velký autorský výbor - Votobia, Olomouc 1995
- Jižní Kříž, Dílo sv. II, Vetus Via, Brno 1998
- Paní na Duze, Petrov, Brno 1998
- Žízeň Hvězdy Jitřní, Vetus Via, Brno 2000
- Hledá se Micimaus (aneb Baron a jeho Lvice), Vetus Via, Brno 2001
- Matka Zjevení, Dílo sv. III, Vetus Via, Brno 2002
- Juvenilia (I/1 - Jiný Vesmír, I/2 - Země Nikoho), Dílo sv. I, Vetus Via, Brno 2003
- Doryforos i Ganymedes, Dílo sv. IV, Vetus Via, Brno 2004


 

Břetislav Rychlík: Život v outu


Jeho půlkulatiny, narozeniny pětašedesáté, proběhly naprosto přesně v duchu jeho celoživotního postavení v české literatuře. v outu. na půdě alternativní brněnské scény Skleněná louka, bez povšimnutí celostátních sdělovacích prostředků, nositel státní ceny za literaturu několik hodin kreslil s dětmi obrázky inspirované jeho první knihou veršů pro děti. „Ona ale není žádná dětská literatura, jako není žádná katolická. to není ohrádka pro blby. Děti jsou nejcitlivější a nejnáročnější čtenáři. Psát pro děti se musí jako pro dospělé…,“ pravil PhDr. Jiří Paukert, kastelán na hradě Bítově, a jinak též básník Jiří Kuběna. „…Znám Kuběnu odvždycky: na přelomu dětství a mládí - v hlubokých padesátých letech - jsme si vyměnili bezpočet učených dopisů, v nichž jsme oba poprvé hledali sami sebe, a podnikli bezpočet dobrodružných výprav k různým literárním veličinám, od Seiferta, Holana a Nezvala, až po Bednáře a Koláře: od těch dob jsme v nepřetržitém přátelském styku. (…) Ani to nejodvážnější místo jeho poezie (například z oblasti oné ‚maskulinity Eróta') mě nešokuje, protože vím, z jak bezelstné čistoty a vnitřní vážnosti vyrůstá… Ačkoliv tak málo publikován, je Kuběna (…) v zasvěcených kruzích dost znám a uctíván.“ Tato slova napsal v roce 1986 do samizdatového Obsahu celoživotní Kuběnův přítel, tehdejší disident Václav Havel. v Kuběnově milované Želetavce proteklo patnáct let. Václav Havel dlí na jednom Hradě, kde trůní moc. Jiří Kuběna na jiném hradě, kde sídlí slovo. Proslulá bítovská setkání básníků dokázala, že Jiří Kuběna není pouhý mýtus, o němž kolují legendy, nepodobné samizdatovým opisům jeho básní. Kuběnovo po všech stránkách originální dílo se noří postupně jak mohutní dinosauři z hlubin věku. Velké tlusté knihy, vycházející nepravidelně po listopadu, svědčí o tom, že Jiří Kuběna je možná poslední básník, pěvec s bytostným zakotvením v odkazu antiky, k němuž se nepřestává hlásit. „Miluju jako to nejdražší antiku, klasické Řecko, takové páté století, není pro mne dokonalejší sochy než Doryforos, dokonalejších básníků, než taková Sapfó, Anakreon, Alkaios. Vy mi rozumíte: nic se nevyvíjí, věřím v Achsenzeit, osový věk, co žijeme, to je stálá ztráta a úpadek, bronzový, železný - atomový MALÝ ČAS.“ Tohle píše Jiří Kuběna Josefu Palivcovi. Život outsidera, vzdělaného a citlivého podivína má nesporný a pozitivní vliv na tvorbu. Kuběna sám je toho důkazem. Podobně jako v polovině 60 -tých let vyrval neznámý moravský básník dvěma nejslavnějším hereckým hvězdám své doby, Marii Tomášové a Janu Třískovi, z rukou vlastní verše, aby je dočetl po svém. Podobně vyrval Jiří Kuběna své dílo z diktátu doby, aby mohl nepodplatitelně trvat na svém. Tak se mu poštěstilo, že život, který nežil v klasickém Řecku, ale tady a teď, rozhodně není úpadkem.
 

Psáno k pětašedesátinám básníkovým, 2001

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce