Slabikář šílenství
Moje exteriéry
ta noc začala příliš brzy
že ani spát se ještě nedalo
chtěl jsem otočit klíčem
ale zůstalo otevřeno
ta noc začala příliš brzy
ani světla zhasit nestačili
ani děti neodvedli
když první padali
ta noc zřejmě začala příliš brzy
ani jsme si nevšimli
jak jsme do rána
srstí obrostli
DUSIČKY
závěje žlutého listí
zručně odhání
uhrovitá cikánka v oranžové uniformě
a vítr jí znova a znova
podráží nohy
nahoře pláče nebe
snad nad svým osudem
a neděle je podmračená
jak fotografie diktátora
nad dobře vyvedeným piknikem
nasládlá vůně tlení
umělé chryzantémy
a umělá soustrast
a mihotavé svíčky bludičky
lákají do své studené náruče
nemotorní venkovští strejcové
za volanty zánovních žigulíků
drží svoji minutu ticha
jako nejčestnější povinnost
jenom pointa všude schází
STRACH
mačká šedivou masu
pod ochrannými křídly iluzí
a sebeklamů
obchází kolem uzamčených vrat
do našich duší
a každou chvíli
ulomí závoru
vidím ty oči
bázlivě těkající z předmětu na předmět
hledajíc v tom nedefinovatelném
něco konkrétního
ale záchytný bod mizí
sotva o něj pohledem
zavadíš
a co v tom světě
halucinaci a vizí
jen strach je konkrétní
visí všude
jako napjatá síť
a pozvolna se okolo nás
stahuje
ČTRNÁCT DNÍ POTOM
bylo to asi čtrnáct dní potom
co ho pustili z blázince
díval se na zeď s nápisy
co kdysi psala jeho ruka
v noci před vzkříšením
pod stromem kde ho naposledy oběsili
dveře se otevřely a kdosi vešel
odkud zeptal se a stěny se rozsypaly
jsem tvoje matka a tvůj osud
podíval se před sebe a uviděl tmu
a světlo co se neustále vzdalovalo
nemáš pocit že to už někdy bylo?
stál tenkrát v obrovské skleněné kouli
jsem tvoje matka a tohle je všechno tvé
ukázala rukou na nekonečne vzduchoprázdno
rozběhl se hlavou proti zdi
ale sklo se roztříštilo
bylo to asi čtrnáct dní potom
co ho pustili z blázince
rozběhl se hlavou proti zdi
s nápisy co psala jeho ruka
jsem tvoje matka a radím ti zůstaň
nemůžeš mne opustit
ledaže bys opustil sám sebe
a tvoje vědomí musí zůstat
v kleci která je pro ně připravena
jsem tvoje matka a tvoje slabost
a za zdí nenajdeš smrt ani spočinutí
je jenom tady to si uvědom
nemůžeš se dostat jinam ať chceš sebevíc
nemůžeš se zabít aniž byses mně znovu nenarodil
ať budeš kdekoliv všude budu s tebou
tvůj strach a tvoje samota
jsem tvoje matka a tvůj osud
bylo to asi čtrnáct dní potom
co mě pustili z blázince
díval jsem se na zeď s nápisy
co psala moje ruka
a zvolna připisoval další verše
o jednom nekonečným úletu
o smrti která nepřichází
o světě skleněný kouli vakuový
o sobě kterej sebou nikdy nebudu?
o …
Nebezpečí suicidia
nic
jako by někdo zavřel vrata …
a čára
zůstala v bílém nekonečnu
a všemi svými vrcholy
trčela do stran
nic
jako by někdo otvíral ústa …
slova
vážila tolik
co miliardy atmosfér
nestačily rozdrtit
slova padají ze
skály
nic
jako bych měl obejmout sen a
zazdít mlčení
nic
dlaň jsem měl plnou prázdnoty
pode mnou
až mi protékala mezi prsty
a nic
jako bych přemýšlel
kdo vlastně jsem
nic nic nic nic nic
stojím na obrovské kouli
padám závratí
a nemohu upadnout
když jsem byl ještě dítě … čas …
jako bych hledal čas
minulost a budoucnost stojí
na jednom místě
nic
nic
pravda
jako bych pruh světla v délce viděl
světla
světla plamene
a tma okolo nabyla ostré hrany
nic
jako bych najednou
věděl a existoval
viděl a byl
v čase
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
nic
jako byc …
STROMY
patnáctiletá holka leží zfetovaná
pod lavečkou veřejného parku
(lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese)
devatenáctiletý odvedenec
si podřezal žíly
na záchodě rychlíku první třídy
(lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese)
dvacetiletou studentku
znásilňujou dva Arabi
v pasáži největšího z deníků
(lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese)
procházím se druhou metropolí
jakéhokoliv státu
a je mi dávno všechno jedno
lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese
někdy jak žhavá láva
ženoucí se z neprozkoumaného vulkánu
zahubit kvetoucí civilizaci
stejně jako jim je jedno
že až jednou půjdou kolem mých dveří
ucítej třeba plyn
Podivný ptáci
podivný ptáci
z kostelních věží
hlasitě krákáj
potichu sněží
podivný ptáci
nenesou štěstí
zvony, zní dutě
jak rány pěstí
peří se sype
z kostelních věží
a venku mrzne
strach tiše leží
podivný ptáci
z kostelních věží
na vás náš osud
na vás teď leží
podivný ptáci
jdu tichým krokem
celej se ztrácím
po léčbě šokem
KAMENNÉ SVĚDOMÍ
až po kolena se budeme brodit
v blátě předsudků a nepochopení
o kamenné svědomí se budou odrážet
šípy lásky i nenávisti
neschopny se dostat k nám
obrněni do svý reality
vysmíváme se abstrakci i naturalismu
a veškerým vnějším podnětům
s nepochopeným marxismem
hledáme Boha v neživý hmotě
× × ×
různá ústa
se slovy si pohrávají
a slova vlají
tak jako vlajky
co už se sto let
nesundávají
tak jako vlajky
to není z Hölderlina
ta romantika
mi zticha říká
že to jsou dávno
slova jiná
a ústa mlčí
to byla jenom moje fikce
vždyt přece víme
(zda vědět smíme)
že to jsou jenom
prázdné dikce
tak jako vlajky
co jich tu zase bylo
co jich tu vlálo
a neusmálo
se žádné z úst
sic by si ublížilo
CO POVÍDAL VÍTR
vítr se prohání vytlučenými okny
zčernalé pavučiny
s vysušenými mouchami
vlají jako prapory vítězství
vítr se prohání vytlučenými okny
díry zejí v cihlové zdi
která za chvíli spadne
jako domeček ze sirek
vítr se prohání prázdným městem
z prázdných oken
vlají seprané dámské kalhotky
do nočního podniku se slézáj potkani
na noční sejšn
vítr se prohání prázdným městem
prázdným jako důlky slepce
když jeho sadomasochističtí
obyvatelé se ukájejí na bitevním poli
PRÁZDNÝ MĚSTO III.
už všichni mlčí
nemají slova
vokolo trčí
zeď ocelová
zeď ocelová
a těžko někdo
se za ni schová
nač taky mluvit
posluchač schází
jen občas někdo
kamením hází
kamením hází
a mě teď z toho
tak trochu mrazí
tak trochu mrazí
ač není zima
potkani vrazi
všichni jste príma
všichni jste príma
zlý prázdný město
zlá pantomima
musim si zvyknout
není co dělat
z tváře se svlíknout
proměnit zcela
proměnit zcela
a potom čekat
…
V LÁHVI JE NA DNĚ
v láhvi je na dně
byť byla vydatně dolévána francovkou
v láhvi je na dně
a prázdný tuby jsou rozsypaný po zemi
a tak jenom uvažujeme
komu co připsat
honíme se podle svý nálady
okolo všeho
se strachem vstoupit dovnitř
do nitra zrození
zabíjejíc malý mouchy
si nestačíme povšimnout
jak se sami rozkládáme
uprostřed vlastních idejí
a snů snažíc se svalit vinu
na něco co je ve skutečnosti v nás
plynem klidně stokou života
jak nafouknutej potkan
v láhvi je na dně
a nejenom v ní
STUPOR
složitý nástavy
bizarní postavy
těžko se v tom vyznat
ježte tíž rozpoznat
co dříme v člověku
radš skrejt se pod deku
v složitým stuporu
vyhneš se náporu
můžeš si ruce mnout
lepší se nepohnout
než dát se člověku
co dělá paseku
divný jsme postavy
ty a já my i vy
a zlí jsme napohled
tak musím naposled
promluvit k člověku
hej skrej se pod deku
Už z okna nekoukej
(původní verze)
už z okna nekoukej
stejně za chvíli přijdou
zatlučou na vrata
najdeš si jinou milou
okolo chodějí
už děsně dlouhou dobu
vyser se na útěk
špatně sis zatlouk skobu
gotický věže ční
skulptury chladný pláčí
grotesky na chvilku
ty už nás neomráčí
už z okna nekoukej
před chvílí zatloukli je
krev teče pod dveřma
stejně ji někdo smyje
okolo chodějí
a úniku už není
já v tý svý negaci
nenajdu naplnění …
VIDINY
havrani létají nad lesem
překrásně zpívají
o smyslu života
píseň nemá slov
nač taky
všichni rozumíme
když nám pařáty zatnou do krku
neviditelná smyčka
do který jak tupěj dobytek
cpem hlavu
visí všude v prostoru
nikdo ji nevidí
ale všichni o ní víme
katova sekera
ničí záhon macešek
z rozbitého asfaltu
na hlavní třídě
pne se
jak psí víno
ostnatý drát
po sloupu veřejného osvětlení
budiž temno
Smrt jednoho člověka
na konci vesnice zastavila bryčka
mrtvolu konečně do ní naložili
nevím už jestli zatlačil jsem jí víčka
a já si musím počkat ještě chvíli
kočí švih do koní já zůstal o samotě
už ani nevím kdo to tu se mnou žil
kdo doposledka povídal o životě
teď mi ho odvezli a já sám tu zbyl
vždyt vlastně neznal jsem ani jeho jméno
a sotva vzpomenu na jeho podobu
vše kolem něj zůstalo otevřeno
nebyl tak hloupej vzal si vše do hrobu
byl to snad kamarád a možná taky tajnej
prostě sem přišel a zůstal navždycky
snad jeho život nebyl aspoň marnej
i když to právě teď zní trochu komicky
na nic se neptali když odvezli ho kamsi
jak na tom jsem a co teď dělat budu
já o nic nežádal jen jsem si řekl sám jsi –
– nenecháš si teď mluvit do osudu
na konci vesnice je barák na spadnutí
a lidé z okolí se mu prý vyhýbaj
sotva mi někdo svoje krédo vnutí
já dobře vím jak se teď věci maj
odešel člověk který mi nebyl ničím
aspoň tu byl a občas měl co říct
proto snad v noci někdy hrůzou křičím
když vzbudím se a nevidím tu nic
× × ×
předevčírem
spadla klec
co povědět
nakonec
nechceme bejt
proroky
je to však dost
divoký
dřív to bylo
daleko
teď jsme z toho
naměkko
bejt už zticha
to je věc
ale to až
nakonec