Model [ó]puchlé vůně

(de|ba|ta Luboše Vlacha s Jiřím Kačurem)

Modelování skutečnosti slovy a systémem jazyka, jazykové hry, modely a mody, svody hry hordy za horami. Jazyky takzvaně umělé a pak (pře/dem) ty samozvaně přirozené, zvláštní věc. Žijeme pod hladinou iluzí a funguje to. Možná proto, že neumělé modely nás chrání před skutečnou pravdou, viz Platónova jeskyně. Co tady ještě chceme měřit, vážit a zvažovat? Proč je Neptun modřejší než Uran? Záhadu vyřešily teleskopy … Proč je válka měřítkem míru? Záhadu vyřešil řešetem vesnický buran … KARMÍN – kdo ho naučil mluvit červeně?

Vezmi kladivo či kadidlo a začni baštit či bušit do hlavy, filoso[fuj] kladivem …

Kladivo není vždy tím nejvhodnějším nástrojem. Tím je klidná mysl.

Klid je vážně baštou odporu? Je vášeň tím, kdo zvedá závoru?

Žijeme ve vymodelovaném světě předsudků, modelů chování a jednání.

Organizmem organického perleťového modelu …

Nebýt protikladností a rozmanitých rozdílů v kvalitách a kvantitách, byl by svět nepostřehnutelný, nezachytitelný a především bychom v něm sotva mohli přebývat, my jakožto občasní pozorovatelé celého toho zázraku, který náleží úhlu tyátru – válka je pokračováním paralyzované politiky násilnými prostředky. Připravuj válku, posílíš mír.

Carmina burana? Dobře, vraťme se tedy k té Wittgensteinově nelidové karmínové písni řečové hry na takzvanost. Vezměme to odzadu. Rád bych se například dozvěděl, jaké konsekvence lze vyvodit z takové hypotézy, že se někdo červená z důvodu, že si osvojil (přivlastnil) slovník mateřského jazyka, kde se dotyčné slovo nalézá; tudíž barva je jednotkou lexikální sugesce. Země je kulatá, protože jsme si osvojili šišatě placaté slovo koule – Ze|mě|koule?

Není tedy tzv. realita, již v prvním plánu smyslového vnímání, pouhým modelem mechanizmů mozku?

Ale no tak … to jsme opět tam, kde už jsme byli. Člověk není stroj, mozek není mechanizmus, nýbrž organizmus, nebo koho čeho čí íčman číčman čaraka šuk. S takovouhle tu epistemologickou insuficienci neoblafneme …

Vzpíráme se přirozenosti běhu světa a zbytečně vytváříme umělé chiméry. V některých ohledech je však vědecký výklad na místě.

Nepochybně. Jen když se z té výkladní skříně neudělá služka ideologie. Věda není náboženství, byť se tak často tváří.

Jsme výsledkem dlouhého evolučního vývoje. Naše vnímání je výsledkem přizpůsobení oka okolnostem. To, co vnímáme, je opravdu také realita, jedna z rovin reality.

Kampak nás asi ta oprať vývoje pod bdělým okem okolnosti štandopede vede? Je tzv. realita nehybnou, neměnnou konstantou, substancí věci, jak se Descartes domníval … res extensa se prostě [pro]stírá, ale nikam nevede.

Res je ex, realitu překládá slovem rys. Vůči korozní přizpůsobivosti vedu při, mám zavřené oči, jsem [při]způsoben? Čím jsem? Snem mocenského modeláře? Participací modu jakoby? Modelem mutace?

No toto, co si počneš noto v tom mega big orchestra bez dirigenta? Bez direktora to není zřejmého sna[d] i zření řád, nýbrž přirozenost. Modelem, ouha … koho čeho? Zda orgánem organizace je mozek sám se neví – пышный аромат …

Mozek je prostě řídící centrum těla a svým způsobem je to rovněž automat aromat.

Ne ne, na to mu neskočím. Mozek je zkrátka jen žláza s vnitřní sekrecí a res extensa jde na to od lesa, je sekcí sakrálna … Centrum je všude a obvod nikde, conduktorem je duch vanoucí si kam libo … prostřeno – žaludek je druhým mozkem … a koho chlebík jídáš, toho píseň … nezemře-li zrno … při způsobí Jidáš, žvanec a žvást, chléb a hry …

Svatá pravda. Jed na ni!

A to je svět lidský, svět našich vztahů, cílů, záměrů, v nichž se ovšem měrou nemalou projevují také základy naší animální a florární přirozenosti, která většinu lidí ovládá měrou nezměrnou.

Myceliální, esenciální, [spi]rituální etc. vztahy a záměry [demo]líce bez základů a proměny. Kdo je direktorem zmrveného morálního modelu? Není šéfem modelářů modla motoru? Rozstřílená mohyla míru? Mod uzlů? Motouz? Mord? Vše pojídá vše.

Vnitřní nahlédnutí na tuto nás ovládající sílu, je důležitým krokem k osvobození od rozmanitých předsudků. To, co se dříve jevilo tak důležité, nyní začíná postrádat svoji naléhavost.

Ohledáváš význam (tzn. důležitost); význam, pokud je rozvíjen, tak má hodnotu. Hodnota a význam jsou dvojčata. Významné (důležité) není co vidím, nýbrž jak s tím viděným naložím, tedy ona tzv. nadstavba, jejíž reprezentací je hodnota a význam. Je jasné, že zrakový nerv sahá hluboko do kortexu, jenže člověk obecný vidí pořád nějaké štiny, brvy a trámy v oku bližního, za kterého se nepovažuje, páč si je vzdálen.

Je zapotřebí si uvědomit, že vždy, když hovoříme o Římu či významu, pohybujeme se v projekčním myšlenkovém poli mysli, v našem vědomí a také podvědomí. S tím nic nenaděláme, každopádně nám nic nebrání v ohledání významu pojmu význam. Jistěže přikládám význam mnoha souvislostem, větám, slovům. Takové přikládání bych nazval přikládáním individuálním, protože je to subjekt, kdo vyhodnocuje důležitost či nedůležitost toho či onoho jevu. Nenazval bych takové přiložení významového měřítka subjektivistickým, jelikož míra je ovlivněna mnohou, tzv. vnější okolností. Nezávisle na mně, který to tvrdí, bych si dovolil vyslovit domněnku, že svět má své vlastní významové souvislosti, do nichž jsem vržen a které objevuji, mnohdy zcela nezávislé na konstrukční mohutnosti mého vědomí.

To, co se dříve jevilo jako letmá dřímota, spí sladkým spánkem. Nikoli tak důležitost. Dnes všechny cesty vedou z Říma ven, všechny cesty do necesty, aby mohutnost byla dostatečná.

O co tady [ne]jde … tudy krok citu kráčí … [mo] délka dělnice … metody modů, pří[chodů] a odchodů modů módy, vleče vozem[bouch] etalonu emoce do nekonečných schodů, kudy kráčí cit, šlape po etalonu, šlape si po štěstí, amen …

Ecли красные Kачуре не были дальтониками, потому что они еще не научились говорить …

Vědci zjistili, jak veliké jsou hnidy …
nyní
vždycky
kdysi
kdesi
za sedmero moři
a sedmero lesy
v modu otvírání
kde jsi?

bydlíš básnicky?

Bydlím básnicky … věru stavím si bytování z hexametru, bydlím jambicky a soneticky. Bytuji v rondelu, oděn v alexandriny a to ani neloupu Mandarinky. Píši básně o měsíci, noci, čistě hermeticky, obouvám opánky okřídleným svůdným milenkám … tak bytuji. Možnosti přemnoženosti možnosti jsou nepopiratelně možné, ale možnost uskutečnění možnosti je omezena vnitřním, neviditelným ustrojením jsoucna.

To by, drahý Timofeji, znamenalo trifrenii trojjediného stroje, který je, hypoteticky, organizmem možnosti.

Možnost je tedy nutná vlastnost projevování viditelného. Ale také neviditelného. Prazákladní možnost všech možných možností existuje nutně. Takových možností bude nikoli nevyčerpatelně mnoho, jelikož i Stvořitel je omezen v uskutečňování svých téměř neomezených možností.

Možnost je téměř úplně nemožný konstrukt … Nemám nic proti ambivalenci ni kvadratuře kruhu, leč nevím, jak se měří téměř. Je ekvivalentem téměř devětadevadesát procent? Nutnost však má před možností přednost v jízdě. Schellingovi se možnost jeví jako pojem obecného lidského poznání vůči poznání absolutnímu, tj. ideálnímu: v čem je ideální od reálného a reálné od ideálního neoddělené, jako mnohost s jednotou, mez s neomezeným … s protikladem ideálního a reálného je obecnými pojmy kladen i protiklad možnosti a skutečnosti; zkrátka logické vůči ambivalentnímu je jako obecné vůči svobodnému a svobodné je [latentně] absolutní, tj. individuální.

Povídáni o ideálním je [ne]pěkně purpurově pekelná kratochvíle, ale vychází z obecné lidové tradice možnosti takovou debatu, postavenou na předpokladech, představách a předsudcích o absolutnu a mnohosti, vůbec vésti. Zvěsti o jednotě by více slušelo ne než ano … ve smyslu negativní teologie či tautologie. Řeknu-li mez, tak říkám též [ne]mez a totéž platí o nemožnosti naprosto nemožné věty možnost je úplně nemožný konstrukt; ta vyvrací sebe sama již svým obsahem, jelikož začíná právě pojmem možnost, jež je svým obsahem možná přinejmenším ve filosofické mysli, která má možnost vytvořit i tak absurdní větu, že možnost je úplně nemožný konstrukt.

Jestli ona si nenamlouvá credo quia absurdum … Jako kdyby následek ani nebyl sám sebou, tj. následkem následku. Ale nutnosti nic jiného nezbývá, protože má ucpaný nos. Zřejmé se jeví Jako jméno opratě jdoucí si naproti, červenou nit nelze zpochybnit, pohyb nelze znehybnit a povrch prohloubit, zření je protikladem dedukce. Šachovnicí logického dogmatu je mat sofismat. Zvrácená nutnost vyvrátila obsah slovníku a svalila se do kopřiv.

Projevení je omezeno již vnitřními nutnostmi samotného projevování. Možné je téměř cokoli, kupříkladu při jazykových či jazzových hrách.

Homo ludens jazykovými spekulacemi háže na stěnu hrách …

Vidím, že Schelling vychází rovněž z jisté … tedy nejisté, konstrukce neomezeného absolutna … které je zdrojem umožňování, skutečnost tedy je umožněna zněním, je uskutečněnou možností, je jevem stavu. Mezi tím hrachem se ale … tu a tam, objeví i perla.

Škeble mají v skrytu své anorganickoorganické vrtochy a lidé své hry se skleněnými perlami …