DERNIÉRA – HOMÉR

MOŽNOST VOLBY

Z nadoblačných výšin,
tichounce jak myši
sklouznem dolů brzy
a to mě děsně mrzí.

Člověk nejni Bohem,
dávno jest démonem.
Šťastný jsou jen blázni,
co nežijou v bázni

před úklady světa.
Svět je přeci sketa.
Svět je přeci svině,
nafouklej jak dýně.

Blázen, ten se směje,
vůbec neví, kde je.
Na blázinci v cele
má vše u prdele.

A to mě děsně mrzí,
radš to skončim brzy.
Závidě těm bláznům
poctivě se máznu!

4.12. 1999 špitál

Z MÝHO POHLEDU...

Píšu prej básně dost cynický,
asi na tom něco bude.
Nebudem tady holt navždycky
a zubatá číhá všude.

Snažím se tvářiti stoicky,
tak raděj loknu si píva.
Může to bejt někdy praktický
na život takhle se dívat.

Člověk přec nejni tvor fyzický,
do všech z nás Bůh duši vložil.
I já jsem příkladem typickým.
I já jsem si něco prožil.

Viděl jsem exitus poprvé,
k nebesům zvrácený oči.
Bylo to v pohodě, bez krve,
sestřička bála se vkročit.

Možná, že chcete mě lynčovat,
na světě je přeci krásně.
To raděj snažte se uschovat
pro svoje děti mý básně.

Dočetli jste báseň cynickou,
tak ještě musim vám říci,
děda zemřel smrtí klinickou,
já skončim před inkvizicí.

epilog:
  Mám pocit, že ty svý výlevy
  zaplatim jednou dost draze.
  Oddělí se zrní a plevy
  nebudou nikomu scházet

30.11. 1999 špitál

PATTI BLUES

Někdy jsem dost blízko mrtvici
přeludů divnejch se lekám.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka na mě doma čeká.

Klaustrofob v zavřený krabici,
zbytečně řve, marně se vzteká.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka doma mě čeká.

Šílenství překročit hranici,
snadnej úkol pro člověka.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka mě doma čeká.

V zahradě zpívají slavíci,
prase na porážce heká.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka doma mě čeká.

A rajké jablko zrající –
– člověk je povaha měkká.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka doma mě čeká.

Někdy jsem dole, jindy na špici,
špitálskej mundůr si svlékám.
Kočičky sepsaly petici:
Petinka Homéra čeká!

18.12. 1999 špitál

MRTVÁ KOČKA

Asi mám srdce jak kus ledu.
Ne, že bych se tím ňák zvlášť trápil.
Když hladí mě, tak stejné nepředu
a když mě bijí, tak nevytáhnu drápy.

Mám svoje ego, jenže zvrácený
a ksicht mám jak kočka Šklíba.
Dát se mnou řeč je předem ztracený.
Někde se asi stala chyba.

Asi mám srdce jak ledu kus.
Nevím, co je láska, a nevim, co je život.
Lou Reed mi zpívá krásně smutný blues,
v zapadlejch knajpách piju zvětralý pivo.

Na křižovatce cejtil jsem se bezpečně,
dyk dávno vím, že vše je předem daný.
Takže ten šofér brzdil stejně zbytečně
a na mou mrchu už se slítaj vrány.

30. 11. 1999 špitál

PROSINEC

Začíná měsíc prosinec
a všude září stero svěc.
Kdo z nás se může honosit,
že nikoho se neprosil?
Ani, když mu šlo vo život
ani vo bůra na pivo.

Začíná měsíc prosinec
a je to vlastně vážná věc.
Zda přeci jenom zvohnout hřbet
/dyk je to fakt už naposled/.
Či nikdy více neprosit
a nosit co se nenosí.

Začíná měsíc prosinec,
to ví snad každéj pitomec,
že kdo si hraje na chudý,
šije si kabát z vostudy.
Že nikdo nejni včerejší,
by dal nám na chléb vezdejší.

Začíná měsíc prosinec,
tak vše nejlepší nakonec.
Zůstaňme radši v pokleku,
nejlíp v šaškovskym převleku.
Kéž tlustéj jsem jak podsvinče...
Děkuju, pane Prosince!

2.12. 1999 špitál

ZIMA

Je vlezlá zima, v ulicích je kluzko
a stromy trčí nahé, bez listí.
Všem živejm tvorům začíná bejt úzko,
opilci choděj z hospod nejistí.

V parku promrzlej bezdomovec klímá,
zřejmě je dávno se vším smířený.
A vlezlá zima z něj všechny hříchy snímá,
i tu vypitou flašku Okeny.

Sýkorky mrznou, líto je mi ptáků,
nasypu jim slunečnicových jádýrek.
A abych setřás ten strach z vlkodlaků
sám pro sebe uspořádám večírek.

Večírek běží, zpívá Mejla Hlavsa,
zima zalejzá až do mýho podkroví.
Rumu ubejvá, venku je fakt pod psa,
babičky začínají péci cukroví.

Je vlezlá zima, na ulicích břečka,
snad mi aspoň jednu štamprli nalejí.
Bože, ať ještě tudle zimu přečkám,
i když vim, že žádný zázraky se nedějí.

3. 12. 1999 špitál

MOTÁK

Včera jsem se zas plazil po kolenou
a vztekle tloukl hlavou o mříže.
Můj advokát má stejně dovolenou
a bachař sere na mý potíže.

Copak tě tady dobrý bydlo pálí
ptal se mě tuhle soudní porotce
Děsné tu smrdí kýbl na výkaly
a cejtim se tu jako ve hrobce.

Poslední dobou jde to se mnou z kopce,
mozek mám snad totálně vymytý.
Jak vlastně dlouho trčím na samotce?
Ach, vzal to čert, všecko je zabitý.

Za nocí sebou na kavalci házím,
představuji si muka v očistci.
A milost Bože, pořád nepřichází,
proč neskončil jsem raděj v blázinci.

Píšu vám totiž moták z cely smrti,
holt příliš často jsem se stavěl na zadní.
Ať vládnul, kdo vládnul, já byl dycky proti
a teď se chvěju, co když za pár dní
už nebudu se plazit po kolenou,
z vejšky se budu pěkně rozhlížet.
Půjdu na rande se svou vyvolenou,
už nebudu mít žádný potíže.

5.12.1999 špitál

TLENÍ

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
když na nás najednou přichází tlení.
Není to tak hrozný, jak hy se mohlo zdát,
když člověk začne se pozvolna rozpadat.

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
jen jedna forma ve druhou se změní.
A to je přec úděl každýho člověka,
já dávno smířil se, zázraky nečekám.

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
je to tak prosté, událost každodenní.
Tělo jest obalem, mysleme na duši,
stejně jsme v hnisu svém zabředlý po uši.

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
tak nač ty modlitby, naco to klení.
Z hřbitovů vane k nám ta vůně nasládlá,
znáte snad, doktore, lepšího divadla?

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
když na nás najednou přichází tlení.
Materie zmizela, zbyl tu nevřední duch,
už musim přestat psát, kouká se lapiduch.

9. 12. 1999 špitál

NAVZDORY...

Navzdory básník pije,
co říkám pije, on přímo chlastá.
Přestat pít, to je utopie,
alkoholici, zvláštní to je kasta.

Navzdory básník pije
a nemusí ho nikdo k tomu nutit.
Hned ráno pod obraz se zlije,
by potírat moh abstinenční hnutí.

Navzdory básník pije,
dvacet piv a to je ještě málo.
Poněvač jen když se řádně zryje
utkat se může se samým MUDr. Skálou.

Navzdory básník pije,
co na tom, že mu tvrdnou játra.
Tem dole, u jeho nohou hnije
ta zpropadená abstinenční chátra.

Navzdory básník píval
a nechcete-li, aby vás tu strašil,
dejte mu, co v žití svém rád míval –
– už na mém hrobě chmelový keř raší.

15.12. 1999 špitál

KOŘENY

Zpět vrátiti se ke kořenům,
raději se snažit nemyslet.
Ideu nikdy nepřeklenu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
nečekat na nic, raděj hned.
Ztratit se někde v bezejmenu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
události už ztrácej sled.
Sledovat čas už nemá cenu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
někdy snad musel začít svět.
Vyměnit vše za vlastní měnu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
rozříznout tenhle prokletej vřed.
Uvolnit prostor krvi, hlenům,
možná, že dnes je naposled.

19.12. 1999 špitál