Definice krásy – Walter Pater

Mnohokráte pokusili se kritikové umění a básnictví vymeziti abstraktně krásu, vyjádřiti ji nejobecnějšími výrazy, nalézti pro ni nějakou obecně platnou formuli. Cena těchto pokusů nejčastěji spočívala v nabádavých a pronikavých poznámkách pod čarou. Taková šetření pomáhají nám velice málo k prožívání pravého umění neb básnictví, k rozlišení, co je v nich více či méně výborného, nebo k jemnějšímu neb přesnějšímu užívání pojmů krásy, výbornosti, umění a básnictví. Krása, jako všechna zkušenost lidských smyslů, je relativní; a definice její stává se tím nesmyslnější a neužitečnější, čím více se domáhá abstraktnosti. Určiti krásu nikoli co možná nejabstraktnějšími, nýbrž co nejkonkretnějšími výrazy, nalézti nikoliv její obecnou formuli, nýbrž formuli, vyjadřující nejpřiměřenějši ten nebo onen zvláštní její projev, to jest úkolem každého pravého estetika.

Co je důležité, není tedy, že kritik má míti korektní a abstraktně rozumovou definici krásy, nýbrž určitý druh temperamentu, moc hlubokého dojetí krásnými předměty. Vzpomene si vždy, že krása existuje v mnohých útvarech. Jemu všechna období, všechny typy, všechny školy vkusu jsou podstatně rovnocenny. Ve všech dobách byli výborní pracovníci a byla stvořena výborná díla. Otázka, kterou vždy se táže, zní:  … V kom ztělesnilo se hnutí, tvůrčí síla, cítění toho období? Kde byla nádržka jeho zjemnění, jeho vzletu, jeho vkusu? „Doby jsou všechny stejné,“ praví William Blake, „leč tvůrčí síla stojí vždy nad svou dobou.“

(Walter Pater, Renaissance. Přeložil Jan Reichmann.)