Zápis – Úterý 5. června 2012

Když se zamýšlím nad podstatnými věcmi pro mne, které mi dodávají energii přežít z jednoho dne na druhý, myšlenky se často stočí k Martinovi J., k jeho poslednímu roku především. K hořkosti, s kterou komentoval svět kolem, většinou už ani nekomentoval, jen často v řeči věc přešel mávnutím ruky. Už to nestálo za to. Co stojí za to? Co nás může vzkřísit k nějakému zásadnímu činu, nějaké akci, jejíž důraznost, jejíž potencialita by pro nás vůbec něco podstatného niterně představovala? Cítím, že je málo takových věcí. Skláníš se nad četbou, napíšeš si nějaký drobný postřeh, jdeš si koupit něco k jídlu, k pití, sedneš ke stolu a zjistíš, že jen velmi těžko hledáš důvod k čemukoli. Krása, dobro, pravda. Vážíš slova, jejich důsažnost, obsah. Jejich význam v abstraktní definici, v konkrétní živoucnosti. Otvíráš katechismus a čteš: Zamysli se! „Člověk krátce žije a jako rostlina vzchází a vadne.“ (Job 14, 2) „Pomíjí svět i dychtění jeho.“ (1. Jan 2, 17) „Nemáme zde domova trvalého…“ (Žid 13, 14) Jsme tu na zemi jako poutníci. „Ubírá se člověk do svého domu věčného.“ (Kaz. 12, 5) Nejsme tedy stvořeni jen pro život pozemský. – Co tedy? Otvíráš rodinný kancionál, který vyšel, když ti byly čtyři roky, čteš hned na úvodních stranách o „Smyslu lidského života“: „člověk je stvořen, aby chválil Boha, Pána svého, jej miloval, jemu úctu vzdával a jemu sloužil, a tím spasil svou duši. – Ostatní věci na povrchu zemském jsou stvořeny, aby sloužily člověku a aby mu pomáhaly ve snaze o cíl, pro který je stvořen.“ Cíl, pro který jsme stvořeni. Je možné, že by vyjádření mohlo být takto jasné, a cesty tak spletité? A naše vnitřní totožnost a přináležitost všemu živému tak spletité? Josef Šafařík jednou řekl, že všem přece „záleží na spáse“. Na spasení. Duše? Ta je, podle víry, kterou vyznávám, přece nesmrtelná. Co to znamená? Nepodléhá zkáze. Čím tedy prochází, čím tedy ještě musí projít? V čase, který doopravdy ve vztahu k nesmrtelnosti vlastně není? Musíme se rozhodnout. Musíme se rozhodovat v každé chvíli života, který má začátek a konec. Mnozí tímto horizontem, od začátku ku konci, prošli. Mnozí, kteří ještě před chvílí seděli s námi za stolem. Co to znamená pro nás? To, že stejně bude i s námi? Nejspíš. Přesto, jsme stále „ve výhodě“, že svůj život z jednoho fyzického dne na druhý vidíme, cítíme, vnímáme zevnitř. Jak vnímají svou nesmrtelnou duševní existenci ti, kteří již odešli? „Oko nevidělo a ucho neslyšelo“, co po překročení prahu smrti, za-život, přichystal Bůh těm, co ho milují. A co těm ostatním? Těm, kteří nevidí, neslyší, necítí než svou existenci hrubě fyzickou, navazující jeden čin za druhým v nedomýšlené perspektivě jakéhokoli smyslu, v hrubém ukojení animálních potřeb? Ty potřeby pominou, budou uťaty, odříznuty čepelí, za níž panuje už jen nicota. Proč? Je nicota něco, co je, nebo co není? A není to vlastně jedno? Já však se nemohu smířit, že můj život by snad mohl být nicotný, nesmyslný, biologicky kauzální. V takovém životě bych přece nemohl pokračovat. Pokračuji-li, tedy u vědomí této přítomnosti i vědomí toho pokračování. Jsou filosofové, kteří mluví, jako kdyby věděli. Jak k nim toto vědomí přišlo? Četbou, studiem, vlastním rozvažováním? Jak poznali, čeho se chytit? Krása je pro mne důležitá. Té se držím, té se přichycuji stůj co stůj. A láska? Může existovat krása bez mé takto silně pociťované, bezbranné a sladce nevědomé náklonnosti? Nemyslím. Rozum sice mnohé v pravou chvíli zkoriguje, ale nemůže přesto neuvolnit zásadní místo něčemu tak hluboce nerozumnému, čímž je krása. A láska. Ty zase naopak rozum přistihují v nedbalkách něčeho v zásadě nepotřebného, nepotřebného aspoň do té míry, jak by si to rád sám o sobě namlouval. Tak si své místo na světě, rozume, nemaluj! Ne na všechna místa, která by sis rád uzurpoval, tě pustíme. Před pikolou, za pikolou – Tvoje krása. Tvoje. Láska. Rozum je nutno vodit, a nemohu se zbavit té představy, na krátkém vodítku. Ne, nemůžeme ho pustit všude, aby svými vývěvami, svými fény a sterilovači vše vysušil, vše vypreparoval do nehybnosti. Důležité je myslet na věci, které byly, soustředit se na ty, které jsou, pokorně nahlížet ty, které přicházejí. Dnes, dnes odpoledne, dnes večer… snad zítra. Žijeme se svými mrtvými. Souzníme s jejich dnes již neměnnými gesty, jejich snové návštěvy nás vzpružují i občerstvují, vzpomínky se morálně stmelují do jasných a důsledných kontur. Dávají nám potěžkat vše v dlaních našeho stále ještě pulzujícího života. Dokdy ještě? Cítíme, že na tu chvíli musíme být připraveni. Dnes. Zítra může být pozdě. Venku cvrlikají ptáci. Krajina po dešti. Mnoho svěžích valérů zeleni. „Až Bůh řekne: ‚Jsem stár,‘ už dávno zapomeneme, proč jsme se loučili.“ (Jack Kerouac, Satori in Paris, 1966) – 10:03

5. 6., Zlín – Cigánov