Úterý 5. července 2016

nikdy nezapomenu na krásné a dodnes platící věty F. X. Šaldy, kterými končí v jednom ze svých Zápisníků posudek poslední sbírky básní Vladimíra Holana (a s kterou současně se mi vynoří z paměti lapidární výrok Josefa Floriana: „rouhat se je potřeba umět! podívejte se, jak se to dělá – u Borovského Havla, Františka Gellnera…“), ten navýsost přesný a stále aktuální závěr Šaldovy recenze, kterou jsem objevil kdysi v zahradníčkovském Akordu (1946-1947, pod značkou „kl“), je takovýto: „… Za zaznamenání stojí poslední případ infekce. Holan napsal verše, v nichž se pokouší polemisovat s Bohem a dokazovat (!) mu jeho nonexistenci. I nastojte, přiklusala hned řada básníčků s radostným uzarděním, že mohou něčím vyplnit nudu a sterilnost svých veršů. A tak když vezmete dnes kteroukoliv revui, všude najdete pracně pocené veršované polemiky o Boží nonexistenci, zhotovené za soudružské pomoci několika básnických brigád. A tak si vzpomeneš na Šaldu: ,… a my žijeme tak bezduchým a bezideovým životem, že tohleto sentimentální kastrátství a ideovou bezpolárnost pokládáme za nějaké mravní plus. Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak. Všechno je hromadná nákaza jako u bravu nebo skotu. Nic není myšlenkový řád a ideová závaznost a důslednost.’“ – právě u toho „bravu a skotu“ jsem se pozastavil, když v internetové diskusi onehdy argumentuje jeden můj známý-muzikant proti Evropské unii nějakými německými nařízeními, na což jsem nucen odpovědět: „nejsem odborník na skot, ani na budoucnost tohoto skotu (maso mám rád, a dokonce ho musím jíst kvůli nedostatku železa v těle), trochu ale na mě působí pochmurným dojmem, že zrovna (současné) Německo (ano, to s A. Merkelovou) napadáš, já si vůbec nedovedu představit, co by Evropa (a my s ní) vůbec dělali bez něho, to neznamená, že ,fňukám po Německu‘, nanejvýš ,fňukám‘ po své vlastní zemi…“, téma „vlastenectví“ se frekventuje dnes nejrůznějšími ústy, zpravidla zasviněnými jinými nenávistnými prohlášeními, především však na půdorysu historického nevědomí, neznalosti a pýchy na vlastní „obyčejnost“ (rozuměj negramotnost hned ve více ohledech), jsem tím vším velice udiven, dovídám se dokonce, že „většina lidí je naštěstí rozumnější“ (než já) a že konec konců „na názoru několika důchodců až tolik nezáleží“ (to jest na mém názoru, jak chápu jednoznačně – upozorňuji opět na ten milý slovakismus „až tolik“), pěkné, rozhodně téma k zamyšlení, budu nucen se k němu čas od času vracet (protože různé agitky mi začínají bušit na dveře a neotvírat by bylo osudné), zatím skončím slovy, kterými v uvedené diskusi reaguje jeden z mých „spojenců“: „Jen jsem urážen ze všech stran jakýmsi pseudovlastenectvím. Můj praděd byl maďarský Němec a prabába Černohorka. Mám příbuzné v Polsku (existuje jako stát i proti mysli fůry nacionalistů – nebo snad „Vlastenců“ – z Německa a Ruska), ve Finsku, Izraeli a Kanadě. A taky v České republice. Většinu z nich mám rád, nakonec. … Jo, a na Slovensku, to jsem neřekl.“ – a to má ještě, příteli, česká demagogie a frázismus ještě bohatší arzenál: „hysterie“, „pseudointelektuál“, „tak zvaná elita“, „pražská kavárna“ (proč ksakru jenom pražská? což v Brně taky není dost kaváren?), „sluníčkář“, „eurohujer“ atd. atp., ještě se Ti některé nálepky zkrátka nepodařilo lapit, snad příště –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 8. 7. 2016, 05:14