Středa 13. července 2016

byl před několika dny svátek svatých Cyrila a Metoděje, ale rád bych napsal o někom jiném, o Metropolitovi moravském, arcibiskupovi olomouckém (1921-1923), rovněž jedinečné a originální, pro národ a Církev nesmírně obětovné, osobnosti, Antonínu Cyrilu Stojanovi, rodáku z Beňova u Přerova, tuším, že jeho dům ještě zcela nepropadl zkáze, ale nejsem si tím jist, dovídal jsem se o něm skrze knihy jeho sekretáře Františka Cinka, ale taky skrze monografii profesora Bohumila Zlámala, kterého si ještě z někdejší Olomouce pamatuju, vlastně dva významné profesory A. D. 1969, oba jsem potkával ve dveřích do chrámu Svatého Mořice, tím druhým byl prof. Oldřich Králík, který mi na jeden můj text, ke kterému se shodou okolností dostal (ten text se jmenoval Zlatý anděl psal mé jméno…), řekl, „to není nic, příteli, všechno vás ještě čeká, je potřeba pracovat, pracovat, pracovat“, já jsem to tehdy takto ani nemohl chápat, s těmi prvními dvěma slovesy jsem souhlasil, ale za to třetí jsem si umanutě dosazoval „a milovat“, oba tito profesoři byli velcí lidé, sledoval jsem jejich důstojné pohyby a kultivovanou mluvu, četl jsem jejich knihy, byla to dobrá cesta, která mě poznamenala víc, než jsem si tehdy připouštěl, teď ale jsem chtěl něco poznamenat o dalším služebníku Božím, tentokrát přímo s touto oficiální titulaturou, Mons. Antonínu Cyrilovi Stojanovi, někdejším poslanci rakousko-uherského parlamentu, kde působíval pozdvižení svou drsnou upřímností a odvahou, s níž se zastával těch nejchudobnějších a nejodstrkovanějších, v němž bojoval svůj permanentní boj s malostí a zbabělostí, stále maje na očích Velehrad (kde je pochován) a milovaný Svatý Hostýn, na němž oživoval pouti a svolával lid k bdělosti, nemám zde při sobě knihy, z nichž bych mohl citovat, mohu jen lovit v paměti, co v ní uvízlo, třeba jedna epizoda, když se Stojan vracel z vídeňského parlamentu zpět domů na svou faru ve Dražovicích, zraniv si předtím těžce nohu kdesi na velkoměstských kolejích, se sebezapřením se dobelhal od vlaku do Dražovic, nechá si zavolat doktora, který se té rány zhrozí, zatímco mu klidný Stojan s úsměvem sděluje, „vy asi nebudete moc dobrý doktor… máte prostě říct: Vstaň a choď!“ mnoho by se toho dalo napsat o Antonínu Cyrilu Stojanovi, služebníku Božím, o němž jsem přesvědčen, že jeho život a dílo se ubírají historií mé vlasti, Moravy, s hrdě vztyčenou hlavou k beatifikaci, ale o tom ještě uslyšíme, jen jedna hezká příhoda mě ještě napadá, když už Stojan byl hodně nemocný a u konce se životem, který snášel s oddaností, neobešel se bez cizí pomoci, kterou kolem sebe pobaveně a s hlubokým soucitem sledoval, a jednou jednomu svému ošetřovateli takto se smíchem říká: „škoda, že tady nemám věrtel jablek, hned bych vám ho dal!“ – a dal v životě všechno, co mohl dát, dával a nebral, dnes „obecným lidem“ téměř zapomenut, dnes při trapném handrkování o evidentních a pochopitelných „restitucích“, čemuž se dnes z výšin, jako konec konců každý soudný člověk, může jenom usmívat, myslívám na něho často a modlím se za jeho svatořečení, ať už si o tom myslí kdokoli cokoli, na tom nezáleží, pro mne je hodnost Služebníka Božího ta nejvyšší –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 13. 7. 2016, 15:15