Sobota 2. července 2016

„ty si taky z toho muzejum?“ křičí na mě chraplavě přes celou hospodu starý Konrád, narážeje na to, že se v lokále objevuju zpravidla ve společnosti „památkářů“, – „že mě vycpeš?“ sípe a dusí se drsným kuřáckým smíchem, takovými postavami je zabydlen celý můj život, ten život je vlastně hospodský, strávil jsem v těchto většinu svého dospělého času, dokonce i velkou část nedospělého, už ve dvanácti mě otec posílal, abych se zašel najíst do restaurace U Krupů (za komunistů se samozřejmě nazývala, ještě ne tak špatně, „U Záložny“), tiskl mi do dlaně stokorunu, což byly tenkrát velké peníze, a kladl mi na srdce něco, čemu jsem tehdy vlastně nerozuměl: „a ukaž ji číšníkovi, až ti řekne, kolik to stojí“, můj otec, taky miloval restaurace, říkával: „jednou vás musím vzít do výběrovky“, což byla nejlepší ostravská restaurace v hotelu Ostrava, pozdějšího názvu (a snad i současného) „Imperial“, chodili jsme tam někdy do té obyčejnější, normální restaurace, ale v útrobách hotelu se nejspíš ukrývala i ona „výběrovka“, kam nás ovšem otec už nikdy nestihl pozvat, stejně jako vždycky zaplatil, ač někdy hrál divadlo, mávaje na vrchního velkou pánskou portmonkou (které říkával „náprsní taška“), že chce platit, ale někdy se to nedařilo a nedařilo, pak otec prohlásil: „tak půjdeme bez placení“ – a my děti nadšeně: „anóó, tatíí, poďme!“ samozřejmě nikdy k tomu nedošlo, ve středu Ostravy jsme také chodili do restaurace hotelu Odra na jedné z přilehlých ulic třídy Nádražní (za socialismu „Dimitrovovy“), byl to starosvětský hotel a velmi dobře se tam vařilo, proslavil jsem se tam jako kluk větou (když jsem dumal nad jídlem, které se jmenovalo „Holštýnský řízek“) – „mami, mám to rád?“ ale jistě, určitě, je tam taky bohatá obloha atd. atd., rodiče nás prostě nikdy nenechávali v rozpacích, nikdy nás neuráželi v naší nevědomosti, ač to bylo tak snadné, dnes když slyším ustavičné fráze o „slušných“ lidech, mohu si jen vzpomenout na slova Josefa Floriana, která pronesl směrem k jednomu mladému premonstrátovi novoříšskému: „to, čemu lidé říkají slušnost, je karikaturou lásky“, ještě bych přidal poznámku k těm názvům podniků, které byly za „socialismu“ některé dost pěkné, ve Vítkovicích např. byly na náměstí v diagonálně protilehlých rozích dva „dělnické“ bufety – jeden se jmenoval „Výběr“ a ten druhý „Úsvit“, – když jsme s Honzou Balabánem společnými silami dokončovali jeho knihu „Kudy šel anděl“, telefonoval jsem mu v případě nutnosti čas od času o nějakou konzultaci, když jsem mu telefonoval naposled, bylo to dopoledne, Honza mluvil ztěžka a na mou otázku, kde vlastně je, odpovídá: „jsem v bufetu Úsvit… víš, dokončit knížku, to je taková malá apokalypsa, už mi nevolej, pokud bude nějaká nejasnost, udělej to podle sebe, já ti věřím, už na to nemám sil…“, cítím, že je hodně vyčerpaný, nepřekvapuje mě to, ale nijak netěší, „jistě, buď klidný, dodělám to, co nejdřív to dáme do tisku, „díky,“ ztěžka vydechuje přítel J. B., „víš, já tu jdu z vyčepu do vyčepu po kolenach…“ hovor se uzavírá, knížka – po té ještě zajímavého osudu, který jistě bude popsán v „literární historii“ – vychází, s modrožlutou nápaditou obálkou Franty Štorma, na níž je využit citát ze závěrečné pasáže románu? novely? končící slovy – „… jsme tady“, ale on už tady není, maně vzpomínám na jednu příhodu z dětství Andrého Gidea: když jednou na jakýsi dětský maškarní ples ho matka navlékla do úboru „kuchtíka“, v kterém se necítil dobře, zamiloval se tam dětsky do fascinujícího „lazarona-klauna“, který na plese vynikal, „příště jsem přesvědčil matku,“ končí příběh Gide, „aby mě převlékla za lazarona, a to se taky stalo, byl jsem spokojený, šel jsem konečně radostně na ples jako lazaron – ale on, klaun, už tam nebyl“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 29. 6. 2016, 05:32