Pondělí 15. srpna 2016

co je na světě důležitého? pravda, kdykoli se s ní dostaneme do úzké uličky, je zle, náhodou přicházím na video, kde na současně probíhajících Olympijských hrách mluví do naší televize právě doběhnuvší, zcela klidný a vyrovnaný, sympatický běžec Jižní Afriky, který před chvílí vyhrál běh na 400 m, na otázku české redaktorky, která jak vidno suverénně zvládá angličtinu, jak to, že se mu podařilo vyhrát, když běžel v nejnevýhodnější dráze, té osmé, z které běžec nevidí své soupeře a musí se řídit jen svým vlastním tempem, tento čtyřiadvacetiletý chlapík odpovídá (Wayde van Niekerk, video pod titulkem „Můj rekordní čas mne šokoval“): „… I didn’t mind, I didn’t realise what was the line, I just trust in the Lord… and He pushed me all the way to the finish line… if you trust in the Lord, everything is possible“, tak jsem porozuměl jeho poměrně rychlému spádu řeči, naše „překladatelka“ však tlumočí pouze, že „mu bylo úplně jedno, v které dráze běží a že chtěl podat ten nejlepší výkon, což se mu podařilo“, nepodezírám tu slečnu, že by nám chtěla „lhát“, ale prostě se jen jeho slov „normalizačně“ lekla, a jednoduše je nedokázala přeložit, kdežto od toho mladíka to znělo zcela samozřejmě, upřímně a sympaticky, žádná ideologie v tom nebyla, žádná propaganda, jen tradice, výchova, osobní zanícení a přesvědčení, bez jakékoli křeče, letěl jako vítr – když náš reportér celých 300 metrů mluvil stále o jiných dvou favoritech, a v zeleném oděného lehkonohého Jihoafričana si všiml až v cílové rovince, kdy s přehledem vedl a svůj náskok ještě zvyšoval, doběhl lehce, v novém světovém rekordu, když ten starý překonal – v tomto „sprintu“ – o celých 15 setin vteřiny, o mnohem víc pak samozřejmě předběhl ty dva horké favority, – opět jsem pocítil satisfakci z nečekaného, přirozeného a krásného jako už tolikrát a tolikrát v životě –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 15. 8. 2016, 18:47